Časopis Naše řeč
en cz

Vánoční koledy

H. Hrubý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ignát Herrmann, Vánoční koledy. Drobné povídky vánoční a sylvestrovské. Praha 1919. Knihovna Zvonu, sv. 13. Nákl. Unie. Váz. 8.10 Kč.

Povídky tyto vycházely v Nár. Listech 1901—1911, jedna jest z r. 1894, jediná z Polních novin 1915. Novější z nich jsou ovšem obsahem i formou vyspělejší, ale i starší svědčí již o výborném umění vypravovatelském mistra naší povídky humoristické. Humor jeho je tak milý, srdečný, upřímný, spisovatel tak dovede své drobné lidičky přiblížiti našemu srdci, že si je oblíbíme a nezapomeneme jich nikdy. Jaké znamenité figurky jsou na př. Václav Švejda, sluha tiskárny (v povídce »Štědrý den starého Švejdy Václava«), jenž chodil »jako v punčochách a vždy tak tiše odešel, jako by lehký průvan kdesi v dálce byl dveře dovřel«, nebo devadesátiletý Špontajbl (v jedné z nejlepších povídek »Dědek to spravil«), jenž zbytek života trávil v posteli v koutě chudého příbytku zeťova, podobaje se »egyptskému faraonu, jejž právě vybavili ze všech 1000letých fáčů«, skoro nic nejedl, skoro pořád spal, jen jednou v roce vstával a usedal ke stolku u postele, aby si pak zahrál v karty s mrtvými kamarády, nebo kostnatý suchan Kopřiva (z povídky »Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší«), »muž, který, když se sázel za stůl, ohýbal údy své jako skládací metr«, anebo dobrý tatík v milé, neobyčejně srdečně psané povídce »Vánočka«! S jakým [270]neodolatelným humorem vylíčeni jsou v téže povídce kupečtí mládenci v krámě před Štědrým dnem, kteří měli z nepřetržitého mluvení, doporučování a vychvalování zboží již po obou stranách rozbolavělé koutky úst, nebo sluha Mates, jemuž nesmírným tím předvánočním shonem »visel již jazyk z huby, z levého koutku, jako srnci u zvěřináře«! Jak plasticky spisovatel vykreslí leckterou figurku jen několika slovy (»Nějaký pytel hadrů uctivě mu ustupoval s cesty. To byla domovnice Kofránková.«)! Nebo jak znamenitě popisuje hosty štědrovečerní, jejichž úkolem prý bývá »skákati jako třeštidlo s domácími fakany kolem stromu« a kteří mu připadají jako zřízenci pohřebního ústavu na veselo ustrojení! Co vtipných poznámek je všude rozseto i o věcech jinak nepatrných, na př. o omáčce na černou rybu, do níž prý může přijíti všechno mimo karbolovou kyselinu a chlorové vápno, třeba i leštidlo na obuv (»Jmelí«)! S milým humorem jsou vylíčeny tajemné nákupy, jimiž má býti tatínek četnou rodinou svou »překvapen« za to, že několik dní před Štědrým dnem jest odbýván protivným mu žemlovcem a nenáviděnou sekaninkou. Ve »Vánoční povídce Samsona Fidleye« autor užil divokého humoru amerického, napodobuje mistrně Marka Twaina. Také v povídce »Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší« jest užito z části humoru tohoto rázu. Spisovatel sahá místy též k ironii, satiře i sarkasmu, jak o tom svědčí na př. sylvestrovská povídka »Kam vedou tučné honoráře«: Policie o sylvestrovské noci zatkne hudebního skladatele jako domnělého lupiče. Při výslechu bylo u něho nalezeno 5 K. Komisař se ho táže: »Ještě zapíráte? Chcete nám namluvit, že skladatel nosí u sebe takové sumy?« Na otázku, jak k penězům přišel, skladatel odpovídá, že odevzdal právě svému nakladateli Havránkovi šest sonát, za něž byl mu vyplacen královský honorář — 5 K! V obrázku »Výminečný stav u Lukášků« vtipkuje autor o Měšťanské besedě pražské, tehdy málo navštěvované, že prý by v ní mohla o 12. hodině všechna strašidla z Prahy mít valnou hromadu a mnohdy by mohla začíti již o jedenácté. Humor spisovatelův zabíhá někde i do parodie; dokladem toho budiž opět » Vánoční povídka S. Fidleye«, jež jest zjevnou parodií humoristických povídek amerických, a fantastická groteska »Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviána Vomastka«, kde autor patrně paroduje tklivé vánoční povídky, jejichž sentimentálnost vytýká ústy Kabrhelovými v »Žádné povídce vánoční« (str. 24). Vypravuje-li sám dojemný příběh »Matka za dceru, dcera za matku«, jest to příběh prostý přecitlivělosti, nepozbývající dojmu skutečnosti.

A do jak pěkných rámečků spisovatel dává své milé »obráz[271]ky«! Jsou jimi většinou popisy starých koutů Prahy, nerudovsky rázovité, na př. popis hospůdky »Myší díra« v »Žádné povídce vánoční«, popisy starých domů obchodních, úvahy o starých firmách obchodních na domech pražských se starým německým pravopisem: Lallausch, Wokaun atd. (Ván. povídka otce Lalouše), popis staré tiskárny (Štědrý den starého Švejdy) chudého příbytku staropražského u knihaře Kazejdy (Dědek to spravil) atd. Výborná jsou líčení předvánočního ruchu v rodinách, na ulici a v obchodech; po této stránce vyniká zejména povídka »Jmelí«, kde mistrně jest vylíčen ruch v nádvorním skladišti a v pisárně (»kompitoru«) velkokupeckého Bohatova obchodu s kávou a jižním ovocem. Přes tyto popisy a líčení mají povídky rychlý spád, vynikajíce místy až dramatickou živostí; zvláště týká se to dialogů v povídkách »Vánočka«, »Hvězda betlémská« a »Matka za dceru, dcera za matku«.

Předností povídek Herrmannových je též stránka jazyková. Málokterý spisovatel náš dbá tak horlivě přesnosti jazykové, i může býti Herrmann v té věci vzorem mnohým mladším. Jen některé drobnosti vytýkám, z nichž mnohé vznikly jistě nedopatřením: tvojí rodiče (37, patrně chyba tisku), čtyry a čtyrycet (52, správně čtyřiačtyřicet); po tom všem (73), při tom všem (109), přes to vše (196) (lépe: po tom po všem, při tom při všem, přes to přese všecko); správně se opakuje předložka na př. na str. 81: na to na vše; 3. množ. nápisy přísluší (90, správně: příslušejí), zrakoma (146, správně: 7. mn. zraky). Když je na zájmeně důraz, užíváme širšího tvaru mne místo mě, na př.: proč právě mě poctíváš svojí důvěrou? (196, správně: mne a svou důvěrou), a mě rozpálilo horko radostí (m. mne, 197), podobně po předložkách: vzpomeňte na mě (162, lépe: na mne), zápasila o mě (m. o mne, 171), na mě chodí k ránu těžké spaní (m. na mne, 180). Slovo obnos (Betrag) místo »částka, suma, peníze« je chybné (196). Nesprávně je užito slova sestávati (bestehen) m. »skládati se«: rodina, která sestává z… (45, správně: která se skládá z…). Jednou je užito chybně přechodníku budoucího místo minulého: Maryna pohlédnouc na obálku zjevně se zarazila (151, správně: M. pohlédši nebo pohlédnuvši). Genitivu záporového pohřešujeme v těchto větách: v nichž zármutek nepotlačil zájem pro vše jiné (10, m. zájmu), ani si neuvědomovala všechnu hrůzu (15, m. vší hrůzy), aby nebožtík nebyl zahlédl nový ruměnec (19, m. nového ruměnce), nezaslechl nepatrný šelest oděvu (54, m. šelestu), aby křik nerušil jej a dělníky jeho v práci (126, m. nerušil jeho a dělníků), že dceru neprodá (156, m. dcery), jeho hlas nezapudíte (162, m. hlasu).

[272]Ze spisů Herrmannových bylo by lze snésti řadu charakteristických pražských výrazů, které by měly býti jako zajímavý dobový dokument jazykový zaznamenány, třebas mnohé nejsou správně tvořeny nebo jsou z němčiny přejaty a zkomoleny. Z Vánočních koled vybírám na př. namátkou tato slova: že by jí mohlo selhati, zmehnouti (62), pružný jako golomastyka (63), »fršlák« (= malý prostor ve skladišti, sbitý z prken, kde bývá pisárna, 67), vánoční rumrejch (70), vyčouhlý štilipák (= hejsek, 103), chramostejl (116), »flákota« (maso, 115), »hmota« (pivo, 115), pohlavek lážový (125), hokrlata (stoličky bez lenochů, 131), cajkové kalhoty (125), malí »haranti« (129) atd.

Zajímavé jest, jak spisovatel úmyslně vzbuzuje na jednom místě žertovný dojem nesprávným tvarem příd. jména v doplňku, když píše o Karkulovi v povídce »Vánočka«, jak ten říkával sebevědomě, mysle, že mluví správně česky: »Takováto kamna jsou velmi dobré« (68). Na str. 89 spisovatel se ozval správně a horlivě proti slovu »okase«, »occase«, »okasní«; v poznámce o nich praví: »Slůvko to zavedli nám hlavně židovští obchodníci a po nich se opičili i čeští kramáři, kteří pro vlastní jazyk nemají žádného smyslu.«

Živost, jadrnost a břitkost slohu Herrmannova je známa. Ukázka jeho úsečnosti: »Toulám se Vídní a tu pojednou potkám společnost krajanů… Kam prý jdu? No, jen tak. Abych šel s nimi. Jdu. Zavedli mne do Prátru« (213).

Zajímavé rčení a účinné obraty slovné i větné jsou další ozdobou slohu Herrmannova. Jak pěkně se čte na př. věta: »Vždy jsem se toho bála — a neubála jsem se« (153), nebo: »Dnes mám jiné zkušenosti, život mne vydrbal« (161)!

Úhrnem: »Vánoční koledy « je kniha slohově pozoruhodná, mile pobaví čtenáře ušlechtilým humorem a vyniká správností po stránce jazykové.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 9, s. 269-272

Předchozí B.: Češi na Slovensku

Následující B.: Divoké kvítí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1