Časopis Naše řeč
en cz

Lingvistika a informatika

Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací spolu se Státní knihovnou vydávají řadu tzv. metodických letáků, jejichž úkolem je seznamovat informační pracovníky s nejnovějšími metodami a zkušenostmi v oblasti informatiky. Vedle toho přinášejí tyto sešity pracovní pokyny a návody pro knihovnickou a dokumentační praxi a dále přehledy o náplni a aktuální problematice v disciplínách, jejichž výsledky mohou být v informatice využity. Mezi tyto obory patří i lingvistika, která v informatice spatřuje jednu ze svých důležitých aplikací. Sledování a využívání zvláště odborných informací je dnes již stěží zvládnutelné bez pomoci automatických informačních systémů sloužících k třídění, ukládání a vyhledávání informace uložené ve sbírkách dokumentů, bibliografických materiálech, knihovnách apod. Zavádění automatických systémů ovšem předpokládá jazykovou — lexikální, gramatickou a sémantickou — analýzu příslušných odborných textů.[1] Lingvistickým otázkám v informatice byly v nedávné době věnovány dva metodické letáky, jejichž autorem je J. Kraus; jsou to Přirozený jazyk v informačních systémech (Metodický leták č. 104, Praha 1974, 40 s.) a Úvod do stylistiky pro informační pracovníky (Metodický leták č. 119, Praha 1977, 68 s.), obojí v nákladu 2000 exemplářů.

Vzhledem k tomu, že jde o publikace určené především pro nelingvistickou veřejnost, považujeme za užitečné seznámit čtenáře podrobněji s jejich obsahem po jednotlivých kapitolách.

Obsah první studie je rozdělen do čtyř kapitol nestejné délky a závažnosti. Úvodní kapitola (K obecným vývojovým tendencím v jazyce a informatice) stručně charakterizuje vznik lingvistiky jako disciplíny a naznačuje směry jejího vývoje ve dvacátém století, a zejména v současné době, kdy je lingvistické myšlení stále intenzívněji ovlivňováno jinými vědami, jako logikou, matematikou, psychologií apod. Tím se zároveň otevírají možnosti, aby výsledky lingvistických analýz osvědčily svou užitečnost v některých aplikovaných oborech. Styčné body informatiky a lingvistiky vidí autor v přirozeném jazyku jako nositeli informace, v textu jako předmětu analýzy, ve způsobu analýzy a v člověku jako uživateli (jazykové) informace. — V druhé kapitole (Struktura přirozených a umělých jazyků a jejich fungování v komunikačním procesu) se popisuje proces jazykové komunikace, struk[160]tura jazykového znaku, jazykových rovin a jejich jednotek. Tento obecně lingvistický výklad ústí v nejzávažnější část druhé kapitoly o informačních jazycích, které se s přirozenými jazyky v řadě důležitých vlastností shodují, v jiných se od nich liší. Shodnými rysy jsou např. vícerovinný charakter, dvojí členění jazykových jednotek,[2] jejich paradigmatická a syntagmatická organizace. Odlišnost informačního jazyka spočívá např. v tom, že je monofunkční (slouží jen funkci sdělovací), jeho znaky jsou symetrické (vylučuje synonymii a homonymii), vyjadřování vztahů mezi jednotkami je explicitní a jednoznačné, realizuje se pouze v psané formě. — Od popisu kvalitativních vlastností jazykových jednotek přechází autor ve 3. kapitole (Kvantitativní modely jazyka) k výkladu jejich aspektů kvantitativních. Pozornost věnuje především statistice lexikální, protože frekvence slov je významným činitelem při konstrukci některých typů informačních jazyků. Na statistice jsou založeny i informačněteoretické charakteristiky jazyka: míra entropie (uspořádanosti systému) a redundance (nadbytečnosti v systému) jsou zároveň jedním ze závažných kritérií odlišnosti přirozeného a informačního jazyka. — Čtvrtá kapitola (Jazyk a společenská komunikace) pojednává o informatice z hlediska teorie komunikace: šíření informace představuje sdělovací proces, který se uskutečňuje v určité komunikační situaci, mezi konkrétními účastníky, který je jistým způsobem motivován apod. Stručně jsou popsány i lingvistické interdisciplíny psycholingvistika a sociolingvistika, z nichž může informatika čerpat podněty zvláště při komplexním (komunikačním) přístupu k vytváření informačních systémů. Do širšího pojetí informatického zpracování dat přičleňuje autor ještě aspekty stylistické, zvláště ty, které se shrnují pod názvem slohotvorných činitelů; speciálně jim je pak věnována druhá z obou studií. Práci doplňuje soupis použité literatury z obecné jazykovědy, bohemistiky a slovakistiky a přilehlých oborů.

O tři roky později byla vydána druhá publikace, věnovaná tentokrát stylu odborných dokumentů a některým obecným otázkám stylistiky vůbec. Protože je určena čtenářům zkušeným, jejichž profesí je práce s odborným textem, je zaměřena v prvé řadě na vymezení problematiky funkčního stylu, zvláště odborného, a jeho mnohostranných souvislostí mezioborových spíše než na podrobné a praktické stylistické rozbory. Poskytuje zasvěcené poučení o funkční stylistice, o jejích vývojových liniích, o základních stylistických pojmech i o stylistickém využití jazykových prostředků. Studie není míněna jako normativně nebo návodově zaměřená stylistická příručka — i když autor v mezích možností zařadil i kratší ukázky z okruhu odborného vyjadřování — nýbrž lze říci, že v podstatě vykládá a shrnuje teoretické předpoklady a vědomosti o stylu a stylistice, jimiž by měl být informační pracovník vyzbrojen pro svou práci. Přitom usiluje o to, aby se postihl styl [161]nejenom jako hotový výsledek stylizačního procesu, ale i tento proces sám spolu s jeho jazykovými a společenskými podmínkami. Proto i výklad klíčových pojmů oboru, jako je styl, stylotvorné činitele apod. je zasazen do kontextu co nejširšího.

Nástinu vývoje obecné stylistické problematiky je věnována stručná úvodní kapitola Základní vývojové linie stylistiky; podrobněji pak autor v této kapitole charakterizuje pražskou funkční stylistiku. K výkladům je připojen bibliografický komentář k naší i zahraniční (zejména sovětské) odborné literatuře o stylu, vydané po druhé světové válce.

Jádro knížky tvoří kapitola druhá, Funkční styl odborný, rozčleněná do několika pododdílů. Nejprve se v ní autor zabývá postavením odborného stylu mezi ostatními funkčními styly. Nejdůležitější hledisko stylové klasifikace, totiž funkce jazykového projevu, vykládá v souvislosti se společenským vývojem, tedy jako proměnné kategorie povahy jazykové a historickosociální (v této souvislosti je probrán i pojem diglosie a problematika překrývání funkčních stylů). Navrhuje vícestupňové klasifikační schéma funkčních stylů a jejich dílčích oblastí, počítající s několika rovinami zobecnění. Samostatný oddíl je věnován soustavě stylotvorných činitelů, zvláště pak rozmanitosti podmínek, které vytvářejí sociální kontext promluvy a motivují jazykovou a stylovou podobu komunikace; autor poukazuje na obdobu teorie stylotvorných činitelů s empirickými výzkumy sociolingvistickými, s výzkumem z oblasti teorie komunikace i s pragmatikou sdělování. Na příkladech dokládá, že „jazyková podoba společenské komunikace má komplexní povahu, závislou na mnoha promněnných“ a hovoří v této souvislosti o „sociologii nebo etnologii sdělovacího procesu“ (s. 24).

Stylistické využití jazykových prostředků ve stylu odborném je probíráno podle jednotlivých rovin jazykového systému: hláskoslovné a grafematické, lexikální (zejména termíny jako jádro a nejpropracovanější složka odborného stylu) a syntaktické. Na to navazují výklady o stylových postupech a o žánrech a útvarech odborného stylu. Vzhledem k zaměření publikace se autor podrobněji věnuje hlavním rysům žánrů stylu teoreticky odborného. Vypočítává žánry dokumentů primárních, které představují vlastní odborné sdělení, jako je monografie, studie, článek, úvaha, referát, přednáška, diskusní příspěvek, polemika, recenze a zpráva. Na rozdíl od nedávno vyšlé knihy Mistríkovy,[3] která je žánrům odborného stylu věnována, rozlišuje ještě žánry dokumentů sekundárních, které sdělení ve zhuštěné formě shrnují za účelem dokumentačního zpracování nebo komprimování — abstrakt, anotace, résumé. U žánrů a dokumentů sekundárních zdůrazňuje jako jednotící příznak jejich standardizovanost a ustálenost (pro vypracování abstraktů z odborné literatury je dokonce stanovena státní norma); základním prostředkem jejich stylizace je pak komprese (komprimace, zhušťování) [162]textů, ať už prostě vyškrtáváním významově nadbytečných částí podle stupně závažnosti textových úseků, nebo transformací (substitucí) výrazů nebo úseků textu výrazy kratšími.

Závěrečná kapitola Od námětu k textu a k jeho porozumění vypočítává v nástinu jednotlivé etapy, jimiž prochází myšlenková a jazyková podoba textu od počátečního námětu až k procesu sdělování a odtud k vnímání textu čtenářem nebo posluchačem a k distribuci textu. K výkladu této složité problematiky zvolil autor originální způsob: porovnává klasické schéma etap přípravy a vlastního průběhu komunikace, jímž se řídila antická rétorika, se schématem komunikace moderní, jak se autorovi jeví v současné situaci odborného projevu. Rovněž výklad o kompozici jazykového projevu je založen na porovnání antického kompozičního členění se současnou kompoziční výstavbou odborného díla.

Poslání obou studií je v prvé řadě popularizační. Vzhledem k přehledové povaze metodických letáků bylo možno do první publikace zařadit jen ty partie lingvistiky, které mají k informatice přímý vztah a na nichž jsou patrné hlavní rysy podobnosti a rozdílnosti přirozeného a informačního jazyka. Tím spíše je třeba ocenit zasvěcený výběr těchto témat a jejich výstižné podání. V druhé studii autor vyložil své pojetí stylistiky jako vědecké disciplíny, která má velmi těsné vztahy k řadě disciplín sousedních. Systematický zřetel k širšímu vědnímu kontextu — k teorii spisovného jazyka, jazykové kultuře, rétorice, poetice, sociolingvistice, pragmatice, teorii společenské komunikace apod., pro obě studie charakteristický, má velký význam nejen pro čtenáře-informatika, který text zpracovává, ale i pro ty, kteří text stylizují. Šíře tematického záběru klade ovšem značné nároky jednak na čtenářovu pozornost, jednak na autora samého — a to jak na přísný výběr faktů, tak na vyjadřovací přesnost, kompoziční sevřenost a úspornost, která místy vede až k lakoničnosti (zejména v prvním svazku). Při daném rozsahu publikací to ani nebylo jinak možné, chtěl-li autor přesvědčivě ukázat zaměřenost současné lingvistiky na celý proces jazykové komunikace, nejen na jazyk jakožto systém prostředků znakové povahy. A to se mu v plné míře zdařilo. Kromě toho jestliže autor označil ve své druhé studii za dobrého stylistu toho, „kdo mluví nebo píše přiměřeně k situaci vytvářené složitou a proměnlivou soustavou stylotvorných činitelů“, pak svými studiemi dokázal, že on sám k dobrým stylistům rozhodně patří.


[1] O důležitosti takové analýzy srov. např. článek L. Nebeského, O jednom jevu na pomezí lingvistiky a informatiky, NŘ 60, 1977, s. 127—130.

[2] Podle známého pojetí A. Martineta, Élements de linguistique générale, Paris 1960, se jazykové jednotky člení na jednotky formační (distinktivní — např. fonémy, grafémy, slabiky) a jednotky významové (morfémy, slova).

[3] J. Mistrík, Žánre vecnej literatúry, Bratislava 1975.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 3, pp. 159-162

Previous Slavomír Utěšený a kolektiv: Ďaha, žaha, dyha, duna, šuma aj.

Next Eva Pokorná, Karel Oliva: Statistický lexikon obcí ČSSR 1974 a čeština