Časopis Naše řeč
en cz

O jednom jevu na pomezí lingvistiky a informatiky

Ladislav Nebeský

[Články]

(pdf)

-

K vědním oborům, které vznikly teprve v našem století, patří i informatika, tj. ‚nauka o vzniku, oběhu a společenském vlivu (působení) informací‘.[1] V popředí zájmu informatiky jsou informace uložené ve vědeckých, technických a ekonomických textech (dokumentech). Informatiku zajímá, jak o obsahu textů referovat. Proto se v jejím rámci rozvíjejí různé metody automatického zpracování informací (automatické indexování i abstrahování) a pro účely ukládání a vyhledávání informací budují zvláštní, více méně umělé jazyky. Již proto jsou kontakty informatiky s ligvistikou velmi perspektivní. Nejde však jen o jednostranné aplikování ligvistiky v informatice. Z otázek, které teo[128]retická informatika klade, může lingvistika získávat podněty i pro vlastní rozvoj.

V letech 1971—75 se studiu některých jevů na pomezí lingvistiky a teoretické informatiky věnoval tým pracovníků na katedře lingvistiky a fonetiky FF UK v Praze. Členové týmu se zaměřili na některé aspekty vědeckovýzkumných textů a jejich využití v informatice.[2] V naší poznámce si povšimneme jen jednoho dílčího jevu, který byl v rámci uvedeného výzkumu sledován. Souvisí s resumováním textů a obecněji s tvorbou odvozených dokumentů vůbec. Týká se však také nadpisování textů. Nadpisy textů (názvy článků, záhlaví kapitol apod.) nezřídka mívají povahu velice krátkých résumé uvádějících téma textu, tj. to, o čem text je. Při zachování téže hutnosti vyjadřování by bylo možné poskytnout o textu bohatší informaci, kdyby se nám podařilo vyjádřit povahu vztahu tématu a rématu (tj. toho, co se o tématu tvrdí). O to se nyní pokusíme.

Vyjděme z logiky. Jako na rozlišení vztahu tématu a rématu lze hledět na klasifikaci usuzování, která byla v různých variantách formulována polskou logickou školou. Mějme logický úsudek, který má tvar implikace P → Q. Vazbou logického vyplývání jsou v něm spojeny dva výroky: z předpokladu P vyplývá závěr Q. Lze rozlišovat mezi případem, kdy je předem dán předpoklad a závěr je k němu nacházen, a případem, kdy je naopak závěr dán předem a nachází se předpoklad, který by k němu vedl. Czeżowski[3] nazývá první případ progresívním úsudkem, druhý případ regresívním úsudkem. Je možno říci, že v prvním případě je tématem implikace výrok P a v druhém případě výrok Q. Mohli bychom tedy rozlišovat mezi progresívním a regresívním vztahem tématu a rématu.

V jazyce existuje zvláštní prostředek k vyjadřování tematičnosti; v češtině je jím zejména předložka o (spolu s lokálem substantivního výrazu). Tato předložka se užívá jak při progresívním, tak i při regresívním vztahu tématu a rématu (lze říci, že implikace P → Q je v prvním případě o výroku P, v druhém o výroku Q). Neexistuje jednoduchý jazykový prostředek k vyjádření tematičnosti, který by zároveň mezi těmito dvěma druhy vztahu tématu a rématu rozlišoval. Bylo by proto [129]užitečné vybudovat takové prostředky uměle (zavedením zvláštních symbolů). Existují ovšem i jiné druhy vztahu tématu a rématu než progresívní a regresívní. Je proto zbytečné omezovat se jen na ně. Naopak je ale vhodné vymezit takové druhy vztahů poměrně volně a neformálně, aby bylo možné toto dělení využívat pokud možno obecně.[4]

Návrh takových prostředků, které mohou být použity kdekoli, kde při referování o textu můžeme překročit rámec přirozeného jazyka, nyní předložíme. Kromě samotné předložky o jako přirozeného nespecifikovaného prostředku k vyjádření tématičnosti zavedeme pět „umělých předložek“ (dále bez uvozovek), které budou vyjadřovat i různé druhy vztahu tématu a rématu (a tedy při daném tématu povahu rématu v obecných rysech charakterizovat); tyto předložky budeme značit o1, o2, o3, o4, o5. Popíšeme jejich funkci.

Předložka o1. Touto předložkou lze vyjádřit, že o tom, o čem se hovoří, se tvrdí, že nastalo nebo že existuje. Článek, v němž se říká, že v Chile rostou ceny, je o1 růstu cen v Chile. Článek, v němž se dokazuje, že existuje matematický objekt daných vlastností, např. že existuje nehamiltonovský maximální rovinný graf, je o1 nehamiltonovském maximálním rovinném grafu.

Předložkou o2 budeme naopak vyjadřovat, že něco nenastalo nebo neexistuje. Článek, v němž se tvrdí, že perpetuum mobile je nemožné, je o2 perpetuu mobile.

Předložka o3. Tuto předložku využijeme k vyjádření progresívního vztahu tématu a rématu. Progresívnost budeme chápat velmi volně jako vyjadřování následků a důsledků, začleňování do širších celků, přisuzování vlastností apod. Tak např. popisujeme-li důsledky letních veder, píšeme o3 letních vedrech; říkáme-li, že vačnatci jsou savci, hovoříme o3 vačnatcích.

Předložku o4 využijeme k vyjádření regresívního vztahu tématu a rématu. I regresívnost budeme chápat velmi volně, jako vyjádření vzniku, přípravy, předpokladů, podmínek a příčin. Popisujeme-li výrobu skla, píšeme o4 skle. Matematický článek předkládající podmínku pro to, aby graf byl hamiltonovský, je o4 hamiltonovských grafech.

Konečně předložkou o5 budeme vyjadřovat, že to, o čem se hovoří, se nějak vymezuje, např. ztotožněním, rozlišením, výčtem, porovnáním [130]apod. Vysvětlujeme-li, jak rozeznat hřiba satana od podobných hub, hovoříme o5 hřibu satanovi.

Srovnejme tyto předložky při shodném tématu. Uvažujme nejprve články o jedné letecké katastrofě nad Tichým oceánem. Článek, v němž se pouze oznamuje, že k ní došlo, je o1 ní. Článek, v němž se zpráva o katastrofě dementuje, je o2 ní. V článku, který je o4 ní, se píše o příčinách této katastrofy, zatímco v článku o3 ní se píše o jejích následcích. Článek, který vypočítává, čím se tato katastrofa liší od jiných tragických událostí posledních měsíců, je o5 ní.

Uvažujme hypotetické články o keltských pohřebištích v jižních Čechách. Článek, v němž se píše, že není žádný důvod dosud nalezená pohřebiště považovat za keltská, je o2 nich. Článek, v němž se vysvětluje, jaké svědectví o tehdejší kultuře tato keltská pohřebiště podávají, je o3 nich. Článek, který tvrdí, že obě nedávno objevená pohřebiště na Českobudějovicku jsou pohřebišti keltskými, je o4 keltských pohřebištích v jižních Čechách.

Až dosud jsme uvažovali pouze vztahy témat a rémat celých textů (v našich příkladech to byly články). Avšak tyto vztahy mívají nezřídka mnohotvárnou povahu, která překračuje rámec vymezený některou z našich předložek. Složitější vztahy však lze často vyjádřit jako složení vztahů jednodušších; pro ně již mohou být naše předložky použitelné. Představme si matematický článek, v němž se vyšetřují číselné funkce f a g. V článku se dokazuje, že tyto funkce jsou nezáporné, a navíc se získává nutná a postačující podmínka pro to, aby byly totožné. Článek je tedy o1 nezápornosti a o5 totožnosti funkcí f a g.

Naše umělé rozštěpení předložky o, jehož návrh jsme načrtli, může být prostředkem k prohlubování obsažnosti krátkých resumé. Jejich uplatnění by však mohlo být širší; bylo by je možné užít tam, kde by jinak bylo charakterizováno pouhé téma. Z jedné strany by mohly být využity jako výrazový prostředek informačních jazyků. Z druhé strany by je bylo možno využít přímo v prvotních dokumentech, především v rámci různých návěští poskytujících informaci o obsahu různých dílčích celků.

[1] A. Merta, Společenské aspekty komunikace odborných informací. ÚVTEI, Praha 1970.

[2] V. Mlíkovská, L. Nebeský, P. Novák, B. Palek, Řešení základních otázek struktury vědeckovýzkumných textů z hlediska přípravy informačních systémů (závěrečná výzkumná zpráva). Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1975.

[3] Srov. Mala encyklopedia logiki. Wroclav—Warszawa—Kraków 1970, heslo „Klasyfikacja rozumowań“, s. 106—108.

[4] Autor vděčí doc. F. Danešovi za upozornění, že jiné, značně jemné dělení takových vztahů podrobně analyzovali P. Garvin, J. Brewer, M. Mathiot, Predication-Typing, Language Monograph no 27, Washington D. C. 1967.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 3, s. 127-130

Předchozí Josef Štěpán: Jazykové diference v manželství

Následující Eva Pokorná: Skloňování místních jmen na -ingen a tvoření přídavných jmen od nich odvozených