Doň, veň, seň, naňž

Josef Brambora

[Short articles]

(pdf)

-

Ve svých úvahách o sblížení kodifikované normy českého jazyka s územ navrhl profesor J. Bělič (NŘ 60, s. 57) připustit tvary osobního zájmena on, jichž se užívá ve 4. pádě jednotného čísla mužského rodu (jej, něj) i do druhého pádu a rovněž do 4. pádu středního rodu. Naproti tomu nedoporučil, aby se tvar -ň připustil též do genitivu i akuzativu neutra, poněvadž „by obdobné řešení znamenalo, že by se v kodifikaci uměle dotvářela spisovná norma tvary ze současného spisovného jazyka de facto nedoloženými“ a doporučuje jako lepší „ponechat na rozdíl od tvarů jej/něj popředložkové -ň nadále jenom v akuz. sg. mužského rodu“.

Dále uvádím doklady užití předložkového -ň i u neuter, neznamená to však, že bych doporučoval Běličův návrh měnit. Již před padesáti lety jsem považoval tvary s -ň za strojené a neživotné. Tvaru doň užili v genitivu středního rodu např. K. B. Mádl a V. V. Štech. K. B. Mádl: „Neboť bych byl jen opakoval, co jste Vy svým sebráním a vydáním — M. Alše — zamýšleli, co jste doň vložili a onou publikací šťastně vystihli (Umění včera a dnes I, str. 3); V. V. Štech: „Říkali jsem si tady … mám podivné povolání sotva komu prospěšné … ale dnes přece [109]vím, že vložil jsem doň smysl svého života (Za plotem domova 180). Nenalezl by se další doklad i u jiných výtvarných historiků a kritiků?

Bělič uvádí tvar s -ň jen po některých předložkách (naň, oň, proň, veň, zaň); připojuji ještě jedno podobné spojení seň z vazby býti s něco. Znám jej z Arna Nováka (Krajané a sousedé 1922, s. 123): „Zvládnouti tak obsáhlou románovou látku úměrnou a jednotnou kompozicí bylo by i pro zralého umělce těžkým úkolem; Karel Scheinpflug není ještě daleko seň.“ Předložky s s akuzativem užíval A. Novák rád: v Podobiznách žen (s. 161) čteme ve studii z roku 1898: „Z básnířek byla s ten úkol pouze … Eliška Krásnohorská“; v „Hovorech okamžiků (s. 161): „Na škole srostl se svým úkolem a rostl s ním, ve veřejnosti pracoval seč byl“. Arne Novák měl tvar osobního zájmena -ň vůbec v oblibě: naň (Léta třicátá, s. 13), veň (Krajané a sousedé, s. 195).

Genitivů něj nebo jej použili kromě příkladů uvedených Běličem např. i Marie Majerová, Nejkrásnější svět ⁴1949, s. 20 a s. 214, Jarmila Glazarová Vlčí jáma ⁵1947, s. 101, Václav Řezáč, Nástup ¹1951, s. 211 a jiní autoři. Výběr dokladů uvedených Běličem (s. 60) by mohl vést k domnění, že ty tvary v úzu dávno zdomácnělé jsou rozšířeny jenom v odborných knihách a periodickém tisku — je zřejmé, že jich užili i vynikající beletristé.

Obdobně jsou v úzu rozšířeny i tvary zájmen relativních, jejž a nějž. Jistě řidčeji než u zájmen osobních, ale najdou se takové tvary i u dobrých autorů. Dva doklady z Glazarové: „Všechna krev žene se k srdci, do nějž se motiv zařezává hlubokou ranou“ (Vlčí jáma 1947, s. 115), „Plášť, do nějž se halíme“ (Nový život 1950, s. 208).

Jako kuriózum, myslím úplně ojedinělé, uvádím ještě relativní tvar naňž. Poznamenal jsem si jej z Emanuela Tonnera, ze s. 126, poznámky k překladu Balbínovy Obrany: „Dva bílé listy leknínové v poli červeném byly erby tehdejšího purkrabí nejvyššího Bernarta Ignacia hraběte z Martinic, naňž Balbín častěji ostře naráží“.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 2, pp. 108-109

Previous Igor Němec: Oprátka

Next Jaroslava Hlavsová: Kloudný, kalý, plechý