Hubnout, chudnout, spadávat se

Ludmila Švestková

[Short articles]

(pdf)

-

Typický případ rozdílu mezi českými a moravskými nářečími představují dvojice hubený — chudý; hubnout — chudnout, jejichž významový protějšek tvoří tlustý; tloustnout. Zatímco v Čechách uslyšíme o někom, že je hubený jako lunt (tj. knot), na Moravě o něm řeknou, že je chudý jak tříska či chudý, že by ho mohl sirkou podpálit, že by se mohl za bičem převléct.

Na Moravě zůstala slova chudý — chudnout v jejich původním všeslovanském významu, zatímco v Čechách již od staročeštiny se posunul jejich význam na ‚nebohatý‘. Došlo k tomu modifikací původního konkrétního významu tohoto slova, značícího nedostatek tuku (hubený, netučný) na význam nedostatečnosti v širším smyslu (nehojný, chudobný).[1] Na Moravě se k vyjádření této nedostatečnosti použije výrazu chudobný, v Čechách pak chudý.

Sémantické pole výrazu chudъ je ve slovanských nářečích značně diferencováno. V polštině značí něco hubeného, v ruštině špatného, zlého, podobně i v srbocharvátštině. Na uvedených případech vidíme, že tu přecházíme od nedostatečnosti kvantitativní na defektnost kvalitativní — a to jednak z hlediska fyzického (o chatrných věcech), jednak morálního (o zlých lidech). Významové ekvivalenty ukazují vždy na převažující negativní hodnocení vázané na slovo chudý.

Je vidět, že společenská norma úměrnosti postavy se s vývojem společnosti mění. Zatímco v současnosti je ideálem postava štíhlá, ukazuje se, že u našich předků nebyla hubenost příliš kladně hodnocena (odraz majetkových poměrů), a jen proto se mohlo stát, že tu místo původního chudý nastoupily pro tento pojem výrazy hubený, hubenstvie, které původně označovalo špatnost, jak je zřejmé z příbuzných slov záhuba, zhouba (souvisí se slovem hubiti — gubiti[2]), tak z následujících příkladů: „Ach lakomství hubené, jsa vnitř zlé“ (Dalimil), „Aby (člověk) v ničemž jako hubený a zavržený neostal“ (Chelč.), Smiluj sě nad hubenými — miserere miseris“ (Sekv. E.) a dále hubené peníze, hubené šaty, partéka hubená, hubená živnost, obilí hubené, hubenost mysli. I v dnešní češtině slyšíme spojení hubená mzda, hubený výdělek.

Původní význam slova chudý se však v Čechách úplně neztratil. Zbývají ještě stopy v některých částech jihozáp. Čech (např. u Rožmitálu). Z Prachaticka je doklad „Chudej jako klepina“ (neplný hrachový lusk), z Krumlovska „Chudej jako z kopřiv plot“. I když se tohoto termínu dnes v českých nářečích neužívá o vlastnostech lidí, žije dodneška ve spojeních jako chudej dobytek, kráva byla chudá, vychudlá. Znamená tu dobytek značně vyhublý. Také komparativ chudší má v některých případech původní význam ‚hubenější‘. Vcelku se zdá, že i dosud žijící doklady podob chudý, chudší vyjadřují daleko výrazněji hubenost či nedostatečnost než pouhé slovo hubený. [54]Snad se mnohdy vyjádří lépe i citový vztah politování: chuďoučkej, chudinka… (proti hubeňour).

Též u slovesa choudnout, které slyšíme v jihozáp. Čechách, zvláště na Chodsku, setkáváme se často s posunutým významem ve směru k chřadnout, stářím nebo nemocí hubnout (případně pustnout, chátrat): „Ten choudne, ten člověk, ten nebude dlouho…“.

Pozoruhodný je i společný výskyt forem houbnout a choudnout v jihozáp. Čechách. Přiřazují se tak k souvislé řadě: hustý — houstnout, tlustý — tloustnout, hubený — houbnout, chudý — choudnout.

Jihozápadní Čechy znají i výraz zchoudlej znamenající, že člověk zhubl a špatně vypadá. Je-li však někdo od narození drobný a slabý (i zvířecí mládě), řeknou o něm, že je zaškoudlej.

Podobným významovým posunem vznikla v severovýchodních Čechách kontaminace churý z dvojice chudý a chorý (nemocný). Ještě dnes se s ní setkáváme na Náchodsku: churá jako dlažka (srov. chudej jako klepina z Prachaticka). Značí, že je někdo slabý až vyzáblý nebo špatný (o věcech a nábytku). V starší češtině až po dobu Komenského znamenalo churý hubený, tj. netlustý.[3] Také sloveso churnout se zachovalo na Náchodsku: „Ty si ňáko schur“. Mnohdy však i zde cítíme souvislost se slovem churavět.

Pro člověka, který zvolna hubne — ztrácí na váze — má čeština kromě výše uvedených sloves ještě výrazy jako spadává se, padí se, spaduje, schází nebo) jde dolů a pak sešel, je sešlý. Všechny tyto výrazy spojuje jakási dávná metafora, vyjadřující, že člověk tu sestupuje, padá ze své výšky (z výše své síly). Též o měsíci se říká, že schází, že jde dolů, když ubývá[4].

Sloveso padit se máme zachyceno v jihozáp. Čechách i ve městech (Prachatice, Strakonice, Klatovy), doklady na spadit se (já se spadím) jsou hlavně ze Sušicka[5]. Na severovýchodě jsme zaznamenali formy padat, spadowať, spadat se.

Pozoruhodný je častý výskyt zvratné formy těchto sloves na českém jihozápadě. Zachytíme tam nejen formy spadávat se, padit se, spadnout se, padnout se, ale i hubnout se a houbnout se (od Plzeňska ke Klatovům, Strakonicům, Příbrami a Rakovníku). Zvratné formy těchto sloves však charakterizují lidový jazyk i jinde po Čechách. Domníváme se, že se zvratný tvar ujal působením některého zvratného slovesa buď významově blízkého, nebo znamenajícího právě opak. Nejlépe by tomu pravděpodobně odpovídalo sloveso spravit se ve významu ztloustnout — sebrat se. Al. Získal[6] vysvětluje vývoj zvratného tvaru slovesa spadnout se také tím, že spadnout je zde sloveso stavové (vyjadřuje stav nebo jeho změnu) a že četná slovesa stavová mívají tvar zvratný. Působením zvratného slovesa spadnout se, které známe v tomto jeho významu i ve spisovném jazyce již odedávna („aby se mladé prasátka nespadly“, Daniel Adam z Veleslavína), můžeme pak vysvětlit zvratný tvar hubnout se, zhubnout se v lidovém jazyce.

[55]Dosud jsme se zde nezmínili o moravské zvláštnosti na Zábřežsku, kde ve významu hubnout (chudnout) se běžně užívá slovesa schnout. Pokud v Čechách uslyšíme tuto formu, znamená to vždy nadměrné, chorobné hubnutí: Schne před očima. Také s adjektivem suchý, vyjadřujícím obvykle velkou míru hubenosti, se setkáme po celých Čechách, zvl. na Chodsku (suchej člověk, suchej jako kostlivec) i na Moravě (suchá jak trlica, východomoravské). Přirovnání „Suchý jak sedm pátků“[7] nám připomene jedinečné terminologické spojení „suché dny“ (zvláštní dny postu) a polské „chudy dzieň“ (postní den), kde všude slovo suchý znamená ‚nemastný, netučný, chudý — den újmy‘.

Úsloví „Suchý jak trn“ není všude jednoznačné. Na Moravě tím myslí člověka hubeného — vyschlého[8], v Čechách si představují něco přeschlého (prádlo, seno[9]). A proto může dojít i k humorné zápletce, pokud dojde k rozdílnému pojetí v jediném dialogu.[10]

---

[1] Fr. Kopečný, Základní všeslovanská slovní zásoba, ČSAV, Brno 1964, s. 148; Sl. Utěšený, K studiu lexikálně sémantické diferenciace slovanského jazykového kontinua (na příkladu sémantiky kontinuantů psl. chudъ), Sborník S. Stojkova, Sofie 1974, s. 455—460.

[2] Fr. Kopečný, c. d. s. 141.

[3] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 209.

[4] J. Zubatý, Nahoru, dolů, NŘ 4, 1921, s. 65—72.

[5] V. Týml, Z jazykových zvláštností Sušicka a Plzeňska, NŘ 20, 1936, s. 252.

[6] Al. Získal, Spadnouti se, Jaz. koutek Čs. rozhlasu I, 1949, s. 140n.

[7] J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 1963, s. 650.

[8] J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 1963, s. 650.

[9] Tamtéž, s. 728.

[10] Viz České nářeční texty, Praha 1976, s. 109.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 1, pp. 53-55

Previous Ludmila Švestková: Krchňák

Next Emanuel Michálek: Letora