Krchňák
Ludmila Švestková
[Drobnosti]
-
Jihočeského čtenáře upoutala ve větě Ten člověk byl krchňák, podstrčil pode dveře levou ruku krajová přezdívka krchňák. Na velké části Čech a Moravy se tak nazývá člověk užívající levé ruky místo pravé. Vedle základního oficiálního názvu levák (a jeho nářečních derivací) vytvořil si lidový jazyk pro tohoto neprávem ponižovaného a mnohdy všestranně schopného jedince pestrou paletu většinou expresívních názvů. Ponecháme stranou moravské rodiny variant manďáků a galbáků a zaměříme se zde pouze na výše uvedeného krchňáka a jeho odvozeniny. Je nám znám ze středních a severních Čech, hlavně pak ze střední a částečně i východní Moravy. Též slovenština má krchniaka a krchňavého, v ukrajinštině je korchnjavyj, v hornolužičtině korch, staropolsky karśniawy.
U Komenského čteme: „Obojetník [52](obouručný), tj. pravák i levák, před krchňákem (levákem) mnoho má.“ Jungmannův slovník zaznamenává kromě krchňáka další podoby: kršňák, kršňáček, krchňáček, krchák, krcháček. Jsou to vesměs odvozeniny od stč. adjektiva krchý ve významu ‚levý‘. Bratrská bible přináší doklad Toliko levé ruky užíval, byl krchý. Psl. *kъršьnja (< stč. kršně) byla ‚ruka častěji se vyskytující v podobě skrčené se sevřenou pěstí‘ (v boji držela štít), zatímco pravice byla napřažena.[1] Rus. dial. korch označuje ‚sevřenou pěst‘.
Proto lze soudit, že slovanské adjektivum krъchъ mělo původní význam ‚křivý, ohnutý‘ (v době, kdy pojem levé strany nebyl vyvinut), zatímco adj. pravъ mělo primárnější význam ‚rovný, přímý‘.[2] Také staročeská vazba na krchmo vésti znamenala ‚stranou (křivě), tajně si počínati‘ — tedy straniti. Krchmiti sě značí u Štítného ‚stranou, tajně se něčím obírati‘.
Není tedy divu, že přecvičovaný levák býval často napomenut: Neber to do krchně, vem to pořádně! (stř. Čechy) a že o něm prohodili: Von je sice krchňa, ale je šikovnej. V prvé větě značí krchňa levičku, v druhé leváka (hlavně v stř. Čechách a na Českomoravské vrchovině). Přeneseně pak v hornickém slangu znamenala už v minulém století krchna nebo kršna stěnu vlevo ležící (Amerling).
Kromě názvu krchňák slyšíme po Čechách i formy krchňa, krchňáč, krcháč, krchničák a krchničkář. Severovýchodní Čechy znají ještě pro leváka podoby kršňa, kršňák, krčně i krčňák, ba dokonce i krčmu a krčmáka, krčmaře i krčmoně, ale to jsou již méně časté varianty. Vzdálenější formy krňďa, krnďák a krenďák navozují v nás spíše představu něčeho zakrnělého (krně, sv. Čechy). Připomínají nám původní význam adj. krъchъ a jeho společné východisko s adj. kriv.[1]
Podoby zakončené na -a (krchňa, krchnička, kršinka) objevují se často jak ve významu ‚levička‘, tak i ‚levák‘. Podobně deminutivum krčinka, které vzniklo pravděpodobně hláskoslovnou obměnou tvaru kršinka.[3]
Mnohdy taková přezdívka nositeli zůstala a stala se jeho příjmením. V telefonním seznamu čteme např. jména: Krchňa, Krchňák, Krchňáček, Krška, Krčňák, Kršňák i slovenské Kršiak. Podle Gebauera je jmenný tvar krch i ve starém příjmení Krch, jímž se vysvětluje jméno vesnice Krchov (u Sedlčan)[4] jako Krchův dvůr (Kyrch sutoris, Krchonis, s. 1383). Také Kršín (dvůr v sz. Čechách)[5] má stejný původ. Problematický výklad starého místního jména Krchleby[6] vyjasňuje I. Němec (ve výše citovaném článku), který vysvětluje Krchleby jako ‚ves lidí křivolebých‘.
Krchleby leží vesměs v oblasti výskytu námi probíraných podob (u Čáslavi, Nymburka, Pardubic, Kostelce n. O., Benešova u Mohelnice).
Pozoruhodné je, že právě pro archaický jihozápadní areál Čech jsou charakteristické pouze základní podoby levák, levičák, levej, jižněji levička, levičkář, takže [53]se tam setkáme s lidmi, kterým slovo krchňák a podoby jemu blízké nejsou naprosto známé.
[1] I. Němec, Opozice dexter/sinister v slovanské toponomastice a etymologii, Slavia 44, 1975, s. 225—232.
[2] Tamtéž, s. 229.
[1] I. Němec, Opozice dexter/sinister v slovanské toponomastice a etymologii, Slavia 44, 1975, s. 225—232.
[4] A. Profous, Místní jména v Čechách II., 1949, s. 397.
[6] Tamtéž, s. 396 n.; viz též L. Hosák, R. Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. 1970, s. 45n.
Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 51-53
Předchozí Dš: Ředitel — řiditel?
Následující Ludmila Švestková: Hubnout, chudnout, spadávat se
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1