Blažena Rulíková
[Reviews and reports]
-
Konfrontační (porovnávací) studium jazyků, ať již jejich jednotlivých jevů, nebo celých systémů, včetně jejich uplatňování v komunikaci, představuje velmi plodný způsob badatelské práce. Slouží cílům teoretickým i praktickým: Umožňuje především zjištění specifičností, osobitostí zkoumaného jazyka a jeho hlubší poznání. Nově se rozvíjející konfrontační studium spisovných jazyků pomáhá vedle toho odhalovat shody a rozdíly ve „fungování“ spisovných jazyků, pokud jde o společenské potřeby, komunikativní podmínky, poměr k nespisovným útvarům národního jazyka, stylové rozvrstvení jazykových prostředků nebo vývojové tendence ap.[1] Výsledky srovnávacího studia přispívají také k snadnějšímu osvojení cizího jazyka a k řešení některých překladatelských problémů.
Obojí zaměření, teoretické i praktické, lze sledovat i při konfrontačním studiu ruštiny a češtiny. Je zastoupeno především v pracích našich rusistů, jejichž úsilí se ve vědeckém výzkumu zaměřuje nejen na soustavnou konfrontaci mluvnických a lexikálních jevů ruštiny a češtiny, s výhledovým plánem sestavit velkou srovnávací rusko-českou mluvnici, nýbrž také na pomoc výuce ruskému jazyku a překladatelské praxi. Někteří autoři se přidržují ještě základního způsobu srovnávání, tj. zjišťují shody a rozdíly v souboru jazykových prostředků obou jazyků; přitom čeština je pouze pozadím, na němž výrazněji vynikne specifičnost ruského jazyka. Jiní autoři uplatňují již náročnější metodický postup, tj. zjišťují shody a rozdíly také ve funkcích jazykových prostředků, v jejich stylovém využití, ukazují na postavení zkoumaných jevů v jazykovém systému obou jazyků a v jejich stylové struktuře.[2] Takto pojaté práce přispívají často i k rozšíření poznatků o českém jazyce, takže k nim bude možno přihlédnout při zpracování nové akademické mluvnice češtiny. Záslužné přitom je i promýšlení metodických otázek konfrontačního studia, a to s přihlédnutím k naší jazykovědné tradici.[3]
[148]S konfrontačním studiem češtiny a ruštiny se setkáváme též v pracích některých sovětských bohemistů z vysokoškolských a akademických pracovišť v SSSR. I oni osvětlují zvláštnosti češtiny jako jazyka cizího především na pozadí jazyka mateřského, který dobře znají a v němž se mohou opřít o jazykové povědomí. Výsledky takto orientovaného zkoumání slouží výuce českému jazyku na sovětských vysokých školách a jako pomoc překladatelům, vedle toho však přinášejí někdy i nový pohled na odbornou problematiku zkoumaného jevu. Ve zprávách, které časopis Naše řeč o pracích sovětských bohemistů pravidelně přináší, jsme na některé výsledky porovnávacího pohledu již upozornili. V poslední době se také v pracích sovětských bohemistů setkáváme s důslednějším zaměřením na přímé využití různých konfrontačních přístupů k získání úplnějšího pohledu na některé jazykové jevy.[4]
Nejnovějším příspěvkem k prohloubenějšímu poznání češtiny a ruštiny na základě porovnávacím je sborník prací vydaný Karlovou univerzitou a nazvaný Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby. Vyšel v r. 1976 (se starším vročením 1974) za redakce T. I. Konstantinovové, A. G. Širokovové a M. Zatovkaňuka jako společná publikace našich rusistů a sovětských bohemistů. Obsahuje celkem 17 příspěvků psaných rusky a česky, z toho 6 statí bohemistických a 11 rusistických (některé ovšem s podrobnějším prozkoumáním situace v českém jazyce). Na práce bohemistické a zčásti též na některé práce rusistické chceme upozornit v této zprávě.
K dosavadním pracím, které se zabývají prostředky a způsoby vyjadřování modality v češtině, připojují se nyní dva příspěvky z tohoto sborníku, a to stať A. G. Širokovové o funkčním zatížení kondicionálových tvarů v českém jazyce (ve srovnání s ruským) a čl. P. Adamce o funkcích modálních sloves muset a mít.
A. G. Širokovová[5] vychází z toho, že obecný význam kondicionálových tvarů v ruštině a v češtině, tj. význam děje neuskutečněného (potencionálního, podmíněného a neuskutečnitelného) se realizuje v závislosti na kontextu v řadě variantních významů. Tento kontext je vytvářen různými typy vět, jejich lexikální náplní, intonací a pomocí různých částic. Proto autorka podrobila zkoumání užití tvarů podmiňovacího způsobu v oznamova[149]cích, tázacích, přacích a vybízecích typech jednoduché věty, a to v konstrukcích i s jinými jazykovými prvky, jež se podílejí na výsledném odstínu modální sémantiky, ev. na průvodním expresívním zabarvení. (Mezi jinými tedy i v takových typech užití, jako jsou ve větách Ne že by se ho bála. Měl bych se asi oholit. Co kdybych k němu šel sám. Tak snad abych šel.) Reprezentující jazykový materiál autorka předkládá spolu s přehlednou klasifikací modelových schémat a jednotlivé formální typy určuje výstižnou významovou a funkční charakteristikou doplněnou zároveň překladem do ruštiny. Její rozbor je velmi instruktivní zvláště pro praxi překladatelskou, vedle toho však přináší podrobný srovnávací pohled na daný jev v oblasti funkční, tj. na využití kondicionálových tvarů při tlumočení určitých modálních významů a na jejich poměr k infinitivu a k tvarům indikativním.
P. Adamec[6] zdůvodňuje podrobným sémantickým rozborem užívání sloves muset a mít (v indikativních a kondicionálových tvarech) včetně jejich záporných protějšků — nemuset, nemít, nesmět a nemoci, a tak výstižně osvětluje jev, který působí při studiu českého jazyka (na základě ruštiny i na základě jiných jazyků) potíže. Jeho rozbor je přitom důkladnou sémantickou analýzou jedné modální kategorie, kterou autor nazval kategorií obligatornosti. Podává také přehled způsobů vyjádření jednotlivých dílčích odstínů v rámci této kategorie, a to v češtině spisovné a zčásti i nespisovné. P. Adamec se zaměřil i na zapojování jednotlivých sloves v různých tvarech do sdělení určitého obsahu a určitého lexikálního vyjádření. Zajímavé jsou též jeho výklady o tom, co u víceznačných vět jako Václav už měl odjet. Máš dávat pozor aj. napomáhá identifikovat modální význam zamýšlený mluvčím.
Tři bohemistické příspěvky jsou ve sborníku věnovány otázkám morfologickým.
L. I. Novikovová[7] podrobila analýze, a to na pozadí ruštiny, morfologické a sémantické zvláštnosti českých pouze zvratných sloves se zájmenem si (všimnout si, oblíbit si ap.), a to zvláště těch, která stále nově vznikají a která jsou utvořena předponou za- a po- (zazedničit si, poplakat si aj.).
S. A. Lebeďová[8] ukázala, do jaké míry slovesa utvořená z cizích základů a původně obouvidová podléhají v češtině a ruštině stejnému procesu — vytváření dokonavých vidových protějšků (inventarizovat — zinventarizovat, inscenovat — zinscenovat, kalkulovat — vykalkulovat, zakalkulovat, prokalkulovat atd.).
[150]V. F. Vasiljevová[9] věnovala ve své srovnávací práci pozornost osvětlení některých zvláštností podstatných jmen pomnožných, zvl. motivace jejich vzniku a jejich vztahu ke kategorii čísla.
A. G. Liličová navázala na své předcházející práce o ruských výpůjčkách v češtině a ve svém příspěvku[10] se zaměřila na významové a stylové změny, k nimž u těchto slov došlo. Na základě srovnávání s významy a užitím slov v ruštině ukázala na několik způsobů zapojování původně ruských slov do české slovní zásoby.
Ze studií rusistických je třeba upozornit na ty práce, které přinášejí podrobnější popis a rozbor zkoumaného jevu i v českém jazyce. Jde zvl. o stať H. Běličové-Křížkové o prostorové determinaci v ruském a českém jazyce[11], v níž autorka — tak jako v jiných svých srovnávacích pracích — uplatňuje systémový pohled na zjištěné shody a rozdíly, dále čl. M. Kubíka[12], věnovaný konfrontačnímu zkoumání lexikalizovaných slovesně jmenných spojení (typu prokázat službu komu, mít stráž ap.), nebo čl. K. Chlupáčové[13] o charakteru pojmenování v ruštině a v češtině, naznačující v obou jazycích především poměr mezi pojmenováními motivovanými a nemotivovanými. Velmi podrobnou srovnávací analýzu frazeologismů, a to s významem bít, trestat, podal ve sborníku V. M. Mokijenko[14]. V úvodu svého příspěvku autor přináší i důkladné osvětlení podstaty a cílů strukturního a sémantického modelování a jeho využití v konfrontačním zkoumání.
Učitele češtiny může zajímat čl. M. Holoubkové a J. Zajíčkové[15], zvláště v části, kde se probírají chyby žáků při překládání z ruštiny do češtiny, nebo čl. J. Zimové, R. Choděry a L. Rozkovcové[16], v němž se autoři pokoušejí o psycholingvistický pohled na interferenci ve výuce českých žáků ruštině a naznačují některé typy cvičení k jejímu omezení.
Mnoho zajímavých výsledků konfrontačního studia přinášejí také články převážně rusistické[17]. A tak je možno říci, že celý sborník je svým hodnot[151]ným obsahem (a také grafickou úpravou) důstojnou reprezentací spolupráce mezi českými a sovětskými lingvisty stejně jako velmi zdařilým příspěvkem k hlubšímu poznání obou jazyků na podkladě vzájemného srovnávání.
[1] Srov. Al. Jedlička, Otázky konfrontačního studia v české lingvistice, Studia z filologii polskiej i slowiańskiej 15, 1976, s. 159.
[2] Srov. práce Vl. Barneta, H. Křížkové, P. Adamce, Vl. Hraběte, J. Popely a dalších.
[3] Srov. Vl. Barnet a V. Barnetová, O konfrontačním studiu příbuzných jazyků, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 53, a diskusi o konfrontačním studiu v čas. Čs. rusistika 1974, č. 2 a 4, a v čas. Slavica Slovaca 1974, č. 3 (referáty ze sympozia Problémy a metody konfrontačního studia současných spisovných jazyků, zvláště slovanských).
[4] Pokud jde o účast našich bohemistů na tomto konfrontačním studiu, lze o ní mluvit jen s omezením, např. v těch případech, kdy autorem studie v podstatě rusistické je badatel známý především pracemi bohemistickými (srov. některé práce J. Bauera, M. Romportla aj.). — Kromě toho se však při bohemistickém bádání často využívá konfrontace popisů ruštiny a češtiny, např. při přehledu pojetí, klasifikací určitých jevů ap., a to jako východiska vlastního zkoumání.
[5] O funkcional’noj nagruzke form kondicionala v češskom jazyke (v sopostavlenii s russkim) s. 19—46.
[6] Muset nebo mít? (K vyjadřování kategorie obligatornosti v současné češtině na pozadí ruštiny.) S. 133—151.
[7] Nekotoryje aspekty izučenija glagolov reflexiva tantum v sovremennom češskom jazyke, s. 49—65.
[8] K voprosu o vidovoj differenciacii dvuvidovych glagolov s inojazyčnoj osnovoj v češskom jazyke (v sopostavlenii s russkim), s. 67—76.
[9] Sušestvitel’nyje pluralia tantum kak leksiko-grammatičeskaja kategorija v češskom i russkom jazykach, s. 77—92.
[10] Iz istorii russkich leksičeskich zaimstvovanij v češskom jazyke, s. 283—290.
[11] Prostranstvennaja determinacija v russkom i češskom jazykach, s. 93—118.
[12] K problematike sopostavitel’nogo izučenija leksikalizovannych glagol’no-imennych sočetanij, s. 153—176.
[13] K charakteristice pojmenování v ruštině a češtině, s. 199—208.
[14] Strukturno-semantičeskoje modelirovanije i sopostavitel’nyj analiz russkoj i češskoj frazeologii, s. 249—282.
[15] K otázce vztahu jazykové interference a konfrontace (na materiále skloňování substantiv), s. 299—312.
[16] Aspekty interference v jazykovém vyučování, s. 291—298.
[17] Srov. např. přehled výsledků konfrontačního studia slovanských jazyků od M. Zatovkaňuka (s. 9—18), čl. o zkoumání metonymie od I. A. Dolgichové (s. 209—226), o konfrontaci ruských a českých polysémických substantiv od V. Šimkové (s. 227—248) a ostatní.
Naše řeč, volume 60 (1977), issue 3, pp. 147-151
Previous Emanuel Michálek: Z počátku českého názvosloví filozofického
Next Radoslava Brabcová: Nad překlady děl M. Laliće