Časopis Naše řeč
en cz

Z počátku českého názvosloví filozofického

Emanuel Michálek

[Articles]

(pdf)

-

Při rozmachu spisovného jazyka českého na počátku 14. stol. dochází v několika desetiletích k jeho rychlému vzestupu. Nejprve se rozvíjí jazyk poezie epické i lyrické, v 2. polovině 14. století, v době Karla Čtvrtého, také jazyk prózy beletristické i odborné. Vzniká a dotváří se české názvosloví rozmanitých oborů praktických i naukových. Objevují se první české slovníky shrnující soudobou slovní zásobu doplňovanou smělými neologismy (srov. např. texty Klaretovy). K oborům, jejichž názvosloví se v hlavních rysech vytvářelo v druhé polovině 14. století, patří také filozofie. Některé výrazy z této oblasti jsou ovšem původu již staršího, ale v době Karlově je poprvé doložena řada termínů, kterých se dlouho užívalo; některé z nich žijí i v jazyce dnešním. V tomto příspěvku si všimneme několika takových pojmenování označujících obecné pojmy jsoucna, tedy pojmy z oblasti ontologie. Půjde nám o vyjádření pojmového obsahu bytí, existence, lat. existentia (1), podstaty, lat. essentia, substantia (2), a základní skladební součásti jsoucna, živlu, lat. elementum (3). Názvy, jimiž se budeme zabývat, mají povahu termínů, je to ovšem názvosloví neustálené, teprve se tvořící. Pramenem nám budou stč. texty vzniklé v době od poloviny 14. stol. do vystoupení Husova. Pro srovnání s jazykem pozdějším přihlédneme k terminologii J. A. Komenského[1], k názvosloví [143]doby obrozenské, jak je zachyceno zvláště v raných pracích F. Palackého, i k stavu v jazyce dnešním.

1. Pro označení pojmu bytí, existence, užívalo se již v nejstarším údobí vývoje spisovné češtiny především podstatného jména slovesného bytie: neb sě oni, točíš ryby a ptáci, hýbají z bytie v nebytie ComestC 4a de esse[2]; kdež (v posmrtném životě) bytie naše nebude mieti proměny Aug 61b. Synonymní s ním bylo substantivum byt, jak je patrno např. z dokladu zdanie neb ukázanie bez bytie neb bez bytu lež jest Čtver 93b sine existencia. Ve stejném významu užíval slova byt Komenský (M. Opavová 350) a ještě také doba obrozenská. Ukazují to např. citáty z estetických studií mladého F. Palackého, v nichž autor položil základy moderní české terminologie nejen estetické, ale do značné míry také filozofické: Jest arci pravda, že člověk, nemoha srozuměti ve světě ničemu, leč z analogie svého vlastního bytu, hledá i nachází všude podobnosti bytu svému, že půjčuje všemu svého života PalDílo 167[3]. V dnešním jazyce je slovo byt ve významu ‚existence‘ hodnoceno jako výraz knižní, kdežto bytí je v tomto významu běžné podobně, jako bylo běžné i v minulosti, srov. např. u Palackého: rozum nám jest nejvyšším pravidlem a správcem skutečného bytí našeho PalDílo 144. Slovo bytí si tedy své postavení v spisovném jazyce vcelku udrželo, kdežto jeho synonymum byt se stalo okrajovým. Snad k tomu přispěla okolnost, že mělo v starém jazyce více významů (bylo polysémické), znamenalo ‚obydlí, bytost, existenci i podstatu‘ (GbSlov 1, 125).

2. Nejobvyklejším vyjádřením pojmu „substantia“ (podstata) byl v češtině v 2. polovině 14. stol. termín podstat, podstata. První podoba je doložena již v stč. Pasionále: v Jezukristu jest dvojě podstat, točíš božstvie a člověčstvie PasMA 295b duae substantiae, ale také v stč. překladu Knih o svatém Jeronymovi: Duch svatý tě (tj. Syna božího) s Otcem bohem v jednej podstati neb ješčbě rovna jsúce ukázal JeronM 28b, ve spisech Tomáše ze Štítného: v duši člověčí i jedno stvořenie vjíti nemóž svú podstatí … jediné svatá Trojice ŠtítSvát 134b. — Nejstarší doklad termínu ve znění podstata je v Klaretově slovníku zvaném Bohemář: substancia podstata, res věc KlarBoh 17 (De Deo et mundo). Naproti tomu Klaretův Glosář vyjadřuje týž pojem slovem statek KlarGlos 74. Ve stejném významu užívá pojmenování pod[144]stata také Štítný: věři … v jediného Pána Jezukrista … též podstaty s Otcem ŠtítKlem 10b a úplný český překlad navrhovaného zákoníku Karlova Maiestas Carolina: nejsvatější Trojici, podstatu jednu a trojí osobu ArchČ 3, 75 (MajCar) substanciam unicam. Stč. podstat, podstata nebylo však jediným vyjádřením pojmu „substantia“. Už jsme se zmínili (1) o tom, že lat. substantia se překládalo také slovem byt: a to, což jest velmi čisté, bude obráceno v byt úduov a to konečně s duší spojené učiněné živé a to jest podstata života Čtver 27b in membrorum substantiam … substantia vitae; jest dvuoj byt všake, tělesný, duchovní take Vít 3a duplex est hominis substancia. Obdobně se v stč. užívalo i jiných výrazů, např. ješčba (v. výše), bytnost, jestvo, jestost, jestojstvie apod.: O milý Kriste, ty zajisté jsi život sladký, milý, bytnost života dávaje JeronM 30b; božská bytnost SusoOrloj 7a substantia; jestvie, jestvo GbSlov 1, 635 (z nejstarších žaltářů); sám v sobě v své jestosti nebo bytnosti mocně okršluje (Bůh) i ohrazuje všech dobrostí svrchovánie BiblLitTřeb L2, 174a; poznati … svaté Trojice jedno a nedielné jestojstvie Aug 133b. Poslední doklad ze stč. překladu spisů svatého Augustina je obdobou výše uvedených citátů z Maiestas Carolina a z Klementinského sborníku štítenského. V podobném významu jako substantia vyskytovalo se v lat. textech také essentia[4] a bylo také obdobně překládáno, např. staročeským bytnost: kteraký jsi ty (tj. Bůh) v tvé bytnosti SusOrloj 45a in essentia apod. Skutečnost, že se jeden pojem označuje několika výrazy (polylexie), je pro starý jazyk příznačná. K vyhraňování a přesnějšímu významovému rozlišování např. termínů podstata, bytnost, dochází teprve později, v jazyce J. A. Komenského (srov. M. Opavová 351). Nerozlišují mezi nimi důsledně ani obrozenští autoři. Svědčí o tom doklady jako: hleděti na podstatu (bytnost) auf das Wesen sehen JgSlov 3, 198 (z Dobrovského). Jediné v citu, té nejvnitřnější svatyni bytnosti své, nachází člověk bezprostředně jistotu (das reale Sein). Dříve všelikého pomyslu oznamuje on nám již bytí naše, naši podstatu, samovolnost a osobnost PalDílo 132. Podobně jako v jazyce starém užívalo se i v době obrozenské v témž významu také slova jestost: Jestost essentia JgSlov 1, 605 (z Hromádkových novin). V dnešní češtině je běžný jen výraz podstata, synonymní bytnost se hodnotí jako knižní (SSJČ 1,193). U slova byt význam ‚podstata‘ zanikl stejně jako zanikly výrazy jestost, jestojstvie. Tyto změny vedly k ome[145]zení staré polylexie v souvislosti s ustalováním a vyhraňováním českého odborného názvosloví.

3. Souvislost s pozdějším jazykem je zřejmá rovněž u pojmenování z posledního významového okruhu, kterého si všimneme v tomto příspěvku. Je to označení pojmu „elementum“, stč. živel. Je doloženo v několika památkách 2. polovice 14. stol. za lat. elementum, tak v Klaretových slovnících v Glosáři i v Bohemáři: živel elementum KlarGlos 162 (De aereis), pod. KlarBoh 42. Čteme je rovněž v českém textu Komestora: okolotok všech element, točíš živlóv ComestC 218b a v překladu bible: kterak sě opět navracijete k mdlým a k nedostatečným živlóm Bibl101 G 4, 9 egena elementa. Již z citovaných příkladů vyplývá, že se lat. elementum vyjadřovalo v stč. nejen slovem domácím živel, ale i jménem přejatým (element). Jindy se překládalo třeba slovem tvor, srov. např. v Drážďanské bibli: tvorové, to věs země, vuody, povětřie ohně horkem rozejdú BiblDrážď 2 P 3, 10 elementa. Jak naznačuje poslední doklad, považovali staří živly (zemi, vodu, vzduch a oheň) za pralátky, z nichž se skládá svět. Stč. živel nepřekládalo však jen lat. elementum, nýbrž také lat. animal, srov. naplníš všelikú živel požehnánie ŽaltPod 144, 16 omne animal (v starších žaltářích jsou varianty zvěř, zvieřě ap.). Slova živel užívalo se i později, ale spíše ve významech posunutých (‚prostředí, okolnost‘ ap.). Živel ve významu ‚jedna ze čtyř pralátek‘ byl totiž těsně spjat se starověkým a středověkým nazíráním na přírodu a svět a po vzniku moderní chemie se stal archaismem.

4. V poslední části příspěvku si všimneme původu a tvoření slov, jimiž jsme se zabývali. Jména označující existenci bytie, byt jsou prostě odvozeniny infinitivního kmene základního slovesa existence býti. U pojmenování substance (bytnost) je základem totéž sloveso, často však jeho prézentní kmen jest — jestost, jestojstvie, jestvo (srov. též stsrb. jestъstvo essentia natura[5]). Slovo jestojstvie je tvořeno stejně jako stč. děvojstvo, srov. stč. příslovce jestojsky ‚skutečně‘, adjektivum děvojský ‚panenský‘, obdobné je jednojský ‚jednotný‘ (doklady GbSlov pod příslušnými hesly). Doslovným překladem lat. ekvivalentu substantia je stč. podstat, podstata (sub — pod, druhá část přeložena jako tvar slovesa stare — státi). Podle lat. vzoru vznikly i mnohé jiné výrazy ve 14. stol., např. volánek vocativus, velín magnes u Klareta. [146]Jiného původu je jméno živel. Tady nejde o překlad lat. ekvivalentu elementum, nýbrž o odvozeninu ze základu živ- (živý)[6] utvořenou stejnou příponou jako ve slovech plevel, povrhel, jušel ‚polévka, omáčka‘ aj. Základové živ- ve slově živel je pochopitelné ve významu ‚animal, živočich‘, ale méně je srozumitelné ve významu ‚elementum‘, který se dotýká přírody neživé (země, voda, vzduch, oheň). Ve staré době nebyl však rozdíl mezi živými tvory a přírodou neživou pociťován tak ostře, srov. např. v alchymii název kamene nemluvňátko (jakož si učinil v cerování našeho nemluvňátka, totižto kamene AlchLull 121) nebo návod k vytvoření kamene mudrců, jemuž byla připisována moc přeměňovat hmoty a který býval považován za oduševnělý: ať se dobře tvój kámen spojí a pojme tělo, duši a duch AlchAnt 24.

Všimli jsme si skupiny slov z oblasti stč. filozofického názvosloví vzniklých na konci prvního údobí rozvoje spisovné češtiny.[7] Viděli jsme, že staré názvy vznikaly nezřídka podle mezinárodního latinského vzoru překladem (např. podstata podle substantia), popř. souvisely s dobovým nazíráním na přírodu (živel). Počáteční polylexie, příznačná pro vytvářející se názvosloví, časem ustupovala v souvislosti s ustalováním odborné terminologie a s vývojem myšlení.

[1] M. Opavová, K české filosofické terminologii J. A. Komenského, SaS 31, 1970, 346n., zde je uvedena další odborná literatura.

[2] Zkratek užíváme podle Staročeského slovníku 1, Praha 1968.

[3] Citujeme podle edice J. Charváta, Dílo Františka Palackého 3, Praha 1941 (zkracujeme PalDílo), doklady z dnešního jazyka podle SSJČ.

[4] Srov. Historisches Wörtebuch der Philosophie 2, herausgegeben von J. Ritter, Basel-Stuttgart 1972, 754n.

[5] Doklady od 13. stol. viz. Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 4, Zagreb 1892-97 622.

[6] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého2, Praha 1968, 729, zde však nepřesně živel označeno za nové.

[7] K periodizaci vývoje spisovné češtiny srov. B. Havránek, Přehled vývoje českého jazyka z hlediska marxistického, NŘ 35, 1951, 81n. a Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, 90n.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 3, pp. 142-146

Previous Alena Polívková: Začleňování francouzských místních jmen do českého textu

Next Blažena Rulíková: Nový příspěvek ke konfrontačnímu studiu češtiny a ruštiny