K citoslovcím v češtině a slovenštině

Libuše Kroupová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Čeština i slovenština mají nemalou zásobu výrazů, které vyjadřují nálady, city a vůli mluvících nebo napodobují různé zvuky. Vedle výrazů v obou jazycích naprosto shodných, a to jak citoslovcí náladových (aha, ach; br, fuj, ó), tak volních (haló, hej), tak onomatopoických (bum, dup, chňap, kikiriki, rup), vyskytuje se poměrně dosti výrazů po hláskové stránce odlišných. Největší rozdíly jsou po té stránce u citoslovcí /A/ onomatopoických a /B/ volních, nejméně /C/ u náladových.

A/ Pro napodobení zvuku, který vzniká nárazem vody na vodu nebo při spadnutí něčeho do vody, užívá čeština výrazu žbluňk, zatímco slovenština má zcela jiný výraz čľap, čľup, čľups. Napodobení zvonivého kovového zvuku je v češtině vyjádřeno citoslovcem cink, ve slovenštině ceng, cing. Projevuje se tu výrazná tendence slovenštiny uplatnit ve větší míře než v češtině souhlásku g v slovech onomatopoických a cizího původu (jako je tomu např. u slov gágať — kejhat, cengať — cinkat, guráž — kuráž, gombík — knoflík aj.). K označení zvuku při nárazu na skleněné nebo kovové předměty užívá čeština výrazu břink, slovenština brink. Pro označení hřmotu od úderu, nárazu apod. má čeština výraz třesk, slovenština tresk. Tyto rozdíly jsou dány tím, že slovenština nemá hlásku ř. Pro napodobení zvuku při pádu a úderu má čeština výraz bác, slovenština vedle něho ještě pác. Hlas holuba napodobuje v češtině citoslovce vrkú, ve slovenštině hrkú. Husí kejhání čeština vyjadřuje slovem kejha, slovenština má pro ně výraz gá. Hlas žáby napodobuje v češtině citoslovce kvák, ve slovenštině kŕk.

[111]Stejně jako v češtině je možno i v slovenštině užít onomatopoických citoslovcí v platnosti slovesného přísudku: žába/žaba žbluňk/čľap do vody. V úloze jiných slovních druhů se v obou jazycích citoslovce užívají řidčeji (jako přídavné jméno byla do světa hr/bola do sveta hr‘ i jako příslovce jen ne tak hr/len nie tak hr apod.

B/ Povzdych, který vyjadřuje rezignaci, ironii nebo zdůrazňuje výpověď, je v češtině vyjádřen výrazy no, inu, ve slovenštině zcela jiným slovem — hja. Výrazem hle, hele[1], ejhle v češtině, hľa, ľaľa, ajhľa, ny ve slovenšině se na někoho nebo na něco upozorňuje, poukazuje. Odlišnost slovenských výrazů hľa, ľaľa ap. je dána jejich původem. Výraz hľa vznikl tvarovou a hláskovou deformací z původního hľad (kde se na rozdíl od češtiny nepřehlasovala samohláska a po měkké souhlásce l) a ľaľa pochází z reduplikovaného hľahľa. Původ těchto výrazů v slovenštině i v češtině (hle vzniklo z původního hleď) je dnes zastřený. Výraz ny je v slovenštině zcela odlišný od češtiny. Citoslovce nuže v češtině, nôže ve slovenštině vyjadřují povzbuzení, pobídku, rozkaz, napomenutí. Je-li třeba výzvy k tichu, použije Čech výrazu pst, zatímco Slovák si může zvolit i jiný výraz, a to čit. Výzva k pohybu je v češtině vyjádřena výrazem hybaj, ve slovenštině ještě variantou hybáj a výrazem poď, poďho. Chce-li vozka vybídnout koně, aby šli doleva, užije v češtině výrazu čehy nebo čehý (podle oblasti), ve slovenštině čihi, čihí. Kuřata, slepice se v Čechách přivolávají citoslovcem puť, puť, na Slovensku cip, cip, odhánějí se výrazy kša (v češtině), keš a šic (u koček) ve slovenštině.

V obou jazycích citoslovce v platnosti upozorňovací, vybízecí nebo zvolací nabývají někdy některých vlastností sloves. Např. dotvářejí množné číslo (nate — v češtině ve více případech) anebo nabývají slovesné vazby (hr na mne/hr‘ na mňa).

C/ Zcela odlišné jsou výrazy v češtině a slovenštině pro klení nebo zaklínání (k čertu, přisámbohu v češtině, doparoma, bisťu vedle prisámbohu ve slovenštině). Silné citové vzrušení při nadšení, údivu, hněvu vyjadřuje ve slovenštině výraz ťaj (při údivu tí, tí-ha) v češtině ej, ach.

V obou jazycích jsou citoslovce primární (ach, br, fuj, ó; hej, pst; baf, bum; citoslovce cizího původu jako marš, basta, hurá) a sekundární, vzniklá ze slov, slovních spojení, event. i vět emocionálního zabarvení po hláskové deformaci a ztrátě původního lexikálního významu a syntagmatické spojitosti. Např. z podst. jmen, a to z pádu 5. (bože), 1. (běda) beda, hrůza (hrôza) 2. (čerta), slovních spojení (propánajána/prepánajána, prepána Jána), ze slovesných imperativů (hle/hľa, hybaj, počkej/počkaj), z přít. časů sloves (vidíš, vidíte/podívaj sa, podívajme sa, podívajte sa[2]). (V češtině se tvoří citoslovce i z 1. os. j. č. (jářku) a z přechodníku přítomného (vida), z [112]izolovaných slovesných základů (pich, kop), z vět (přisámbohu/prisámbohu).

Na několika příkladech jsme si ukázali, že čeština i slovenština disponují vedle úplně shodných citoslovcí (ach, haló, bum) citoslovci v důsledku historického vývoje hláskově odlišnými (břink — brink) anebo mají jako citoslovce v některých případech úplně jiná slova přejatá z různých jazyků (ve slovenštině např. doparoma). V obou jazycích se vedle citoslovcí primárních vyskytují citoslovce sekundární shodně v obou jazycích motivovaná. Celkový repertoár citoslovcí ve slovenštině je větší než v češtině.

---

[1] Srov. i J. Bělič, Hele, tenhle, tudle, hnedle, takle, NŘ 53, 1970, s. 228n.

[2] Slovník slovenského jazyka (dále SSJ), Bratislava (I-VI: 1959—1968) jako citoslovce tyto výrazy neoznačuje. Příklady byly vzaty z publikací: SSJ, Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 2, s. 110-112

Předchozí Běla Poštolková: Rentgenovat očima a impregnovat proti bolesti

Následující Marie Krčmová: Jazyk mládeže na Moravě