Další sporné případy sekundárních předložek
Libuše Kroupová
[Articles]
-
Změny, ke kterým v jazyce dochází, probíhají postupně. Prvky staré kvality buď ustupují prvkům novým, nebo zůstávají a vedle nich se vytvářejí prvky kvality nové. Názorným příkladem tohoto jevu je přechod výrazových prostředků od jednoho slovního druhu k druhému. Jak je tato problematika někdy dost složitá a ne zcela jednoznačně řešitelná, ukázali jsme na podstat. jménech v 7. pádě, která přecházejí v předložky.[1] Stejně tak i příslovce byla a jsou rovněž podkladem pro vznik předložek. (Stávají se však i jinými slovními druhy, především spojkami nebo částicemi.) Aby se příslovce mohla stát předložkami, musí v sobě obsahovat prvek vztahovosti, který se pak projeví v kontextovém zapojení do větné struktury tím, že mohou řídit syntaktická substantiva, mít rekci. V předložky přecházejí příslovce s konkrétním významem především místním, ale takovým, aby připouštěl zobecnění a přechod v abstraktnější vztah (šel okolo → šel okolo domu, přišel okolo páté hodiny.) Na druhé straně sekundární předložky vzniklé z příslovcí podržují i konkrétní význam příslovcí, a tím činí vyjádření ve srovnání s předložkami primárními, často mnohovýznamovými, které v textu nahrazují, explicitnější. (Srov. např. u // nedaleko, okolo, poblíž, podél, podle, vedle; v // uprostřed, uvnitř, vevnitř aj.) Příslovce mohou být buď sama výchozím slovem pro předložky[2] (např. skrz) nebo mohou být jakýmsi mostem od podstatných jmen k předložkám (k vůli → kvůli (přísl.) → kvůli s 3. p. (předl.)). Kromě toho se mohou paralelně, nezávisle na sobě, vyvinout vedle příslovcí předložky (např. vedle). Ve všech těchto případech jde o výrazy jednoslovné a o předložky stabilizované. Pro jednoznačné slovnědruhové [69]určení, zda jde o předložku, stačí si u těchto výrazů vytknout diferenční rysy příslovcí[3] a předložek.
| příslovce | předložky |
| z hlediska syntaktického | |
| jsou větným členem | nejsou větným členem |
| zpravidla ve větě přemístitelné | (v češtině) nepřemístitelné za výraz, k němuž vyjadřují vztah |
| nemají zpravidla schopnost rekce | rekce je nutná |
| z hlediska lexikálně sémantického | |
| plnovýznamová slova vyjadřující okolnost | k plné realizaci vztahového významu dochází jen ve spojení se jménem |
Vyjadřuje-li příslovce ve větě okolnost nezávisle na jakémkoli jménu, potom vystupuje ve své základní funkci příslovce. Řídí-li jméno a vyjadřuje vztah mezi tímto jménem a slovesem nebo mezi oběma jmény, pak takové příslovce přechází v předložku. Syntaktická funkce podmiňuje i funkci další.
Vedle výrazů jednoslovných existují výrazy složené, a to z příslovcí a primární předložky (jako ‚spolu s‘, ‚společně s‘, ‚zároveň s‘ ap.). Jak je složité a nejednoznačné určit slovnědruhovou platnost, funkci těchto předložkových výrazů dvojslovných, jejichž základem je původní příslovce, ukazuje různý přístup českých i slovenských lingvistů k těmto výrazům; naším úkolem bude proto posoudit míru jejich stabilizovanosti jako předložek.
Mluvnice B. Havránka—Al. Jedličky, J. Bauera—M. Grepla a Fr. Trávníčka[4] se o těchto výrazech nezmiňují. Vl. Šmilauer[5] uvádí jako předložky výrazy spolu s (s. 378), (až) k, (až) do, (až) na, (až) po (s. 260) a pod označením předložkový pád řadí spolu s dalšími sekundárními předložkami výrazy společně s (s. 280), úměrně s (s. 292). V závěrečném výčtu předložek jsou uvedeny jen výrazy (až) k, (až) do, [70](až) na, (až) po (s. 531, 532). Mezi předložky nepočítá výrazy jako napravo od, nalevo od, směrem k, stranou od, přímo k, vysoko nad, hluboko pod, daleko od (s. 254). Fr. Kopečný[6] hodnotí jako sekundární předložky výrazy zároveň s (s. 252) a úměrně s (s. 240). Jak postupně zpřesňuje svůj názor, svědčí úvaha „nebo lépe považovat ‚společně s‘ za ‚nepravou‘ předložku, podobně jako ‚stranou od‘ ve výrazu stranou od cesty“. M. Jelínek[7] počítá k sekundárním předložkám výrazy nezávisle na, shodně s, souhlasně s, spolu s, současně s, zároveň s, souběžně s.
Někteří ze slovenských lingvistů[8] vycházejí z funkčního a syntaktického hlediska a považují výrazy jako spolu s, paralelně s, hluboko do ap. za komplexní předložky. Nejpodrobněji se touto problematikou zabývá J. Oravec v článku Nové druhotné predložky v odbornom štýle[9]. Vyslovuje nesouhlas se zařazováním výrazů spolu s, súčasne s, súběžne s, súhlasne s, shodne s, rovnobežne s ap. k tzv. komplexním předložkám. Namítá, že by se tak okruh předložek dal rozšiřovat ad infinitum, např. na případy naprieč cez, krížom cez, vrchom cez, vnútrom cez, rovno k, priamo do, rovno do, kolmo na, šikmo na aj. Domnívá se, že v těchto případech příslovce determinuje celý výraz, ne jen samotnou předložku. Ani ve svých dalších obsáhlých pracích[10] Oravec uvedené výrazy mezi sekundární předložky nezahrnuje.
Shrneme-li všechny výrazy uvedeného typu, nad jejichž slovnědruhovým určením je otazník, a to jak v české, tak v slovenské lingvistice, vidíme, že jsou spolu spjaty obecným významovým prvkem vyjadřujícím jednak vztah společenství, souvýskyt, shodu časovou n. směrovou paralelnost, eventuálně podřízenost (spolu s, společně s, zároveň s, současně s, souběžně s, paralelně s, rovnoběžně s, shodně s, souhlasně s, úměrně s); nebo naopak nezávislost (nezávisle na), jednak polohu, postavení někoho n. něčeho vzhledem k někomu n. něčemu, a to ve směru vertikálním (hluboko pod, vysoko nad, dole pod, kolmo k, vzhůru k), ve směru horizontálním (stranou od, přímo k, daleko od, nalevo od, napravo od, vlevo od, vpravo od) a konečně krajní mez (až k, až na, až do, až po).
[71]Protože jde o výrazy složené, musíme při posuzování, zda jde o sekundární předložku, vycházet především z toho, zda komponenty tohoto složeného výrazu jsou nezaměnitelné a nerozdělitelné a vytvářejí formálně ustálený výraz, ve kterém primární předložka (která je jako druhá) ztrácí zpravidla svou lexikální samostatnost a mění se v činitele s významem gramatickým (řídí pád podstatného jména, které je na ní závislé). Tato primární předložka pak dotváří, doplňuje jádro lexikálního významu, kterým je příslovce. Toto příslovce musí pak vyhovovat podmínkám pro přechod příslovcí v předložky. Zcela konkrétní význam, který nepřipouští abstraktní vztah, mají některé výrazy z druhé skupiny, a to kolmo k, nalevo od, vpravo od, vlevo od, napravo od, proto je předem můžeme vyloučit ze svého zkoumání.
Naproti tomu takový výraz, který ukazuje na významový srůst komponentů v jeden celek tím, že vyjadřuje jiný vztah než jeden z komponentů, a který splňuje i další podmínky komplexních kritérií syntaktickomorfologickolexikálních pro uznání za sekundární předložku, mezi sekundární předložky jednoznačně řadíme.
Porovnejme výrazy, které patří do skupiny vyjadřující krajní mez:
| 1. Došel /až/ k lesu |
5. Až na jednoho přišli všichni |
Ve větách 1—4 slovo až můžeme vypustit, aniž věta ztrácí smysl. Užijeme ho, chceme-li blíže určit celý příslovečný výraz (k lesu, do domu, po pás, na vrchol hory), je proto příslovcem. S menším významovým posunem lze užít i jiných příslovcí (srov. měl vody takřka, téměř, skoro po pás, došel skoro k lesu ap.). Naproti tomu v 5. větě je spojení až na nerozložitelné, výraz až nemůže chybět. Můžeme je nahradit synonymem kromě. Je tudíž sekundární předložkou.
Na první pohled se může zdát, že takto budeme postupovat i u výrazů ‚nezávisle na‘ a ‚úměrně k‘ (srov. Jednat, vznikat nezávisle na ostatních okolnostech; Nezávisle na sobě rozhodli stejně; Hodnota výrobků klesá úměrně k zvýšení nabídky; Úměrně k plnění investičního plánu doplňovat dlouhodobé finanční prostředky). V tomto případě si však výrazy na a k uchovaly svůj původní rekční vztah, který přešel jako rekce, a to u výrazu nezávisle na od slovesa přes dějové přídavné [72]jméno k příslovci a u výrazu úměrně k od přídavného jména k příslovci. Proto se přikláníme k názoru, že nejde o předložku.
Další skupinu tvoří výrazy první skupiny, kde předložka s je různě modifikována, specializována významovým rysem vyjádřeným původním příslovcem. Buď /1/ může jít o lexikálně sémantickou reduplikaci (tj. o zdvojení předložky dalším výrazem sémanticky shodným), nebo o sémantickou specifikaci výrazem zpřesňujícím (jako tomu bylo ve větách 1—4 ve třetí skupině), anebo /2/ výrazy jako celek vyjadřují jiný vztah, než by vyjadřoval jeden z komponentů, oba komponenty srůstají v jeden nerozložitelný celek, který je pak možno, odpovídají-li tomu i další kritéria, za sekundární předložku považovat.
/1/ K první skupině lexikálně sémantické reduplikace, popř. specifikace můžeme řadit výraz spolu s. V tomto případě primární předložka ‚s‘ neztrácí svůj lexikální obsah, příslovce jen explicitně vyjadřuje a reduplikuje význam společenství. Oba výrazy tvoří neoddělitelný celek. Např. ve výpovědi výrobní podnik spolu s obchodní sítí připravuje překvapení[11] nelze užít s obchodem spolu nebo vložit mezi ‚spolu‘ a ‚s‘ nějaký jiný člen. Předložkový charakter je zřejmý, pojetí příslovce se v tomto spojení vylučuje.
Tomuto výrazu stojí nejblíže výraz ‚společně s‘. Jeho slovnědruhové zařazení není však už tak jednoznačné. Srovnejme dvě spojení: /1/ Škola řídí výchovu žáků společně s rodiči; /2/ Šly společně s matkou do divadla. Zcela evidentní z hlediska slovnědruhového hodnocení je 2. věta, kde spojení ‚společně s‘ je možno rozpojit, a v důsledku toho výraz společně označit jednoznačně za příslovce (Šly s matkou společně do divadla.). Jiná je situace v 1. výpovědi, kde rozdělení výrazu ‚společně s‘ bychom pociťovali jako jistou násilnost. (Škola řídí výchovu žáků s rodiči společně.). Výraz společně není tedy v tomto případě samostatným větným členem, nemůže stát sám o sobě bez doplnění předložkou primární a jménem na ní závislým, což je kritériem pro jeho předložkovou platnost. Spojení s pouhou primární předložkou by nebylo zcela jasné. K přesnému vyjádření společenství slouží příslovečný komponent. K stejnému významovému okruhu patří i výraz zároveň s, a to svým významem spoluúčasti, souběžnosti. Srovnejme opět několik výpovědí: /1/ Chlapci zároveň s děvčaty odjedou na soustředění. /2/ Zároveň se vzrůstem obyvatel vzrůstají nároky na bytovou výstavbu. /3/ Vyšly na procházku skoro zároveň s ní. V 1. výpovědi můžeme dosadit [73]za výraz zároveň s synonymum spolu s. Tato synonymická náhrada není sice rozhodujícím činitelem, ale kritéria hodnocení obou výrazů jsou shodná, odpovídají předložkové platnosti. U 2. výpovědi je komponent zároveň přemístitelný: Se vzrůstem obyvatel vzrůstají zároveň nároky na bytovou výstavbu. Nemůžeme tedy pokládat výraz zároveň s v tomto případě za předložku. Ve 3. výpovědi se objevuje podstatný rozhodující faktor. Příslovce zároveň je blíže určováno dalším příslovcem. Předložka by příslovcem určována být nemohla, není proto možno ani v tomto případě pokládat výraz zároveň s za předložku.
Přechod k výrazům s volným vztahem komponentů tvoří i další skupina výrazů, sémanticky spjatá významem obdobnosti, shody až totožnosti, jako výraz shodně s. Ukážeme si příklady, které je možno chápat dvojím způsobem: Pyrrhonikové shodně s jinými starověkými mysliteli rozlišovali… můžeme při nerozčlenitelnosti komponentů chápat jako ‚spolu s‘, ale i nahradit výrazem ‚stejně jako‘, jednou tedy předložkově, podruhé příslovečně. Obdobně: Dovedl se obklopit pracovníky, kteří shodně s ním poznali nebezpečí (spolu s ním, jako on). Obdobně je tomu u výrazu souhlasně s. Př.: Tyto děje probíhají souhlasně s tělesným vzrůstem — můžeme chápat buď jako spolu s nebo ve shodě. Jednoznačně jako příslovce posuzujeme př.: Konstatujeme souhlasně s rezolucemi Kominterny trvání kapitalistické stabilizace (Zápotocký). Stejně je tomu u výrazu současně s. Dorazili do Singapuru současně s prvními známkami jara. Dalo by se chápat jednak jako, ‚všichni ve stejnou dobu‘ anebo jako ‚spolu, když se objevily první známky jara‘. Do jaké míry je rozhodující kontext, pozorujeme na výrazech souběžně s. Př.: Vývoj smyslových orgánů probíhá souběžně s vývojem nervové soustavy; Je třeba, aby doprava šla souběžně s racionalizací. V tomto případě příslovce blíže určuje sloveso, je samostatným větným členem. Jinak však budeme hodnotit: Souběžně se zvýšenou kvalifikací stanovit progresívní platovou stupnici. Rozpojení výrazu ‚souběžně s‘ by bylo násilné. Chápeme ho jako celek s předložkovou platností. Za výraz souběžně s bychom mohli dosadit v této výpovědi i výraz ‚paralelně s‘ a hodnotili bychom ho stejně. Př.: Paralelně s džezem se objevily některé jiné formy. Tam, kde však výraz paralelně s můžeme determinovat příslovcem — (Takřka) paralelně s politickou a hospodářskou konsolidací se rozvíjí i kulturní život — nebo tam, kde příslovce blíže určuje sloveso (Duševní činnost člověka jde ovšem paralelně s činností tělesnou), o předložkové platnosti neuvažujeme. Obdobně hodnotíme i výrazy rovnoběžně s (Rovnoběžně s touto čin[74]ností se rozvíjejí akce; Přibližně rovnoběžně se změnami sluneční činnosti… ap.). V první výpovědi chápeme výraz rovnoběžně jako předložku, v druhé jako příslovce.
Do jaké míry je rozhodující kontext pro posuzování slovnědruhové platnosti, ukazuje i další výraz s významem podřízenosti, a to úměrně s. Úměrně se stoupajícím napětím bylo třeba posílit obranu země. Rozpojení výrazu úměrně s by bylo násilné. Zatímco ve výpovědi Úměrně s počtem vypitých skleniček se zvyšovaly sázky je rozpojitelnost nasnadě: S počtem vypitých skleniček se úměrně zvyšovaly sázky.
Další skupinu tvoří výrazy hluboko pod, vysoko nad, vzhůru k, přímo k. U těchto výrazů komponenty nejsou pevně spjaty, není tedy splněna podstatná podmínka pro prepozicionalizaci (namluvit si dívku hluboko pod svým stavem, stát po odborné stránce vysoko nad někým, vzhůru k odplatě nás zvou, jít přímo k věci).
/2/ Do druhé skupiny, kde výraz jako celek vyjadřuje jiný vztah, než by vyjadřoval každý z komponentů zvlášť, můžeme řadit výraz stranou od. Primární předložka od bez příslovce stranou by sama ani existovat nemohla. Spojení daleko od, daleko nad, daleko přes považujeme za spojení volná (nebýt daleko od pravdy, zabývat se zálibou daleko nad požadavky školy, bylo už daleko přes půlnoc).
Při slovnědruhovém hodnocení dvojčlenných výrazů (příslovce a primární předložka) a při stanovení míry jejich prepozicionalizace jsme především vycházeli ze syntaktickomorfologického hlediska nezaměnitelnosti a neoddělitelnosti komponentů, nutné vazby, formální ustálenosti. Přitom jsme nastínili i další kritéria syntaktická, jako nemožnost determinace adverbiální části předložkového výrazu jiným adverbiem. To, že celé spojení musí vyjadřovat vztah mezi členem určovaným a určujícím, je zjevné při zdůraznění nutného předpokladu prvku vztahovosti v původním příslovci. Že předložka na rozdíl od příslovce není samostatným větným členem, konstatovali jsme už v úvodní diferenciaci předložky a příslovce. Tak je třeba lišit koordinační spojení adverbia vyjadřujícího okolnost a spojení substantiva v předložkovém pádě (Šli spolu do kina), obou částí syntagmatu stejně samostatných, od dvojčlenné sekundární předložky (Šel spolu s otcem do kina), s komponenty nerozpojitelnými, nesamostatnými. S tím je spjato i hledisko lexikálně sémantické, že totiž k plné realizaci významu dochází ve spojení se jménem. O podstatném faktoru nutném pro prepozicionalizaci, aby konkrétní význam slova mohl přejít ve význam abstraktní, [75]jsme se rovněž v úvodu zmínili. Druhotným podpůrným kritériem byla pro určení slovního druhu i synonyma a antonyma.
Všechny tyto předpoklady musejí splňovat plně stabilizované předložkové výrazy. Za takové bychom tedy považovali výrazy spolu s a stranou od. Za určitých okolností i výrazy společně s, zároveň s, shodně s, souhlasně s, současně s, souběžně s, paralelně s, rovnoběžně s, úměrně s. Výrazy hluboko pod, vysoko nad, dole pod, vzhůru k, přímo k, daleko od, mají sice předpoklad pro prepozicionalizaci (v prvku vztahovosti, který obsahují), ale nesplňují další podstatná kritéria, a proto je k stabilizovaným sekundárním předložkám nezařazujeme. U výrazu nezávisle na a úměrně k jde o adverbia s vazbou, která pochází od základního slovesa nebo přídavného jména.
[1] Srov. Sporné případy nevlastních předložek, NŘ 56, 1973, 19n.; k terminologii pojmenování sekundárních předložek srov. náš článek K diskusi o slovnědruhové povaze předložek a jejich klasifikaci, SaS 35, 1974, s. 265.
[2] Srov. náš článek K synchronnímu pojetí českých nevlastních předložek při lexikografickém zpracování, SaS 32, 1971, s. 225n.
[3] Jde o příslovce místní a způsobová (zřídka časová, dříve ojediněle i příslovce míry), ze kterých předložky vznikají.
[4] Česká mluvnice, Praha 1970; Skladba spisovné češtiny, Praha 1972; Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951.
[5] Novočeská skladba, Praha 1969.
[6] Základy české skladby, Praha 1962.
[7] Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině, SFFBU 13, 1964, s. 117n.
[8] Navazují na pojetí V. V. Vinogradova. Stejně soudí i jiní sovětští lingvisté, jako Čerkasovová, Babov ap.
[9] Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 257n.
[10] O předložkách v Morfológii slovenského jazyka, Bratislava 1966 a v knižní publikaci Slovenské predložky v praxi, Bratislava 1968.
[11] Materiál je čerpán z lexikální kartotéky ÚJČ a z vlastní excerpce.
Naše řeč, volume 60 (1977), issue 2, pp. 68-75
Previous Jaromír Bělič: Bez něj je to těžké (Zájmenné tvary jej/něj a -ň v gen. sg. m. a v gen., akuz. sg. n.)
Next Milada Nedvědová a kolektiv: Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1