Bez něj je to těžké (Zájmenné tvary jej/něj a -ň v gen. sg. m. a v gen., akuz. sg. n.)

Jaromír Bělič

[Articles]

(pdf)

-

1.

Už před šestnácti lety v článku Kdo zavřel okno? Otevři ho, kterým se připouštěl do spisovné češtiny ve 4. pádě jedn. č. středního rodu tvar ho, do té doby zamítaný, upozornili jsme v našem časopise (NŘ 44, 1961, s. 266n.), že v deklinaci zájmen jsou ještě jiné případy, ve kterých dosavadní kodifikace plně nepostihuje skutečný úzus ve spisovném jazyce. A slíbili jsme, že se k některým těmto otázkám časem vrátíme.

Jedním z těch „bolavých“ míst v dosavadní kodifikaci sklonění zájmen 3. osoby, na něž jsme již v citovaném článku přímo narazili (v pozn. č. 9 na s. 270), je otázka připuštění nebo nepřipuštění tvaru jej/něj do 2. pádu jedn. č. mužského rodu a také do 4. a 2. pádu jedn. č. středního rodu. Můžeme sem připojit i otázku připuštění nebo nepřipuštění popředložkového tvaru -ň (doň, naň) do uvedených pádů.

Jak známo, podoby jej (něj) i -ň jsou od původu tvary 4. pádu jedn. č. muž. rodu a jejich společným východiskem je praslovanský tvar *jь.[1] Podoba -ň vznikla tzv. mylnou dekompozicí po předložce *vьn, tj. vьn jь > ve-ň, a odtud se rozšířila i do postavení po jiných předložkách; dochována je vedle češtiny také v slovenštině, polštině, slovinštině a srbocharvátštině. Naproti tomu podoba jej je pouze česká a vznikla předsunutím je- před *jь analogií podle tvarů *jego, jemu (viz podobně gen. sg. f. jí > zájm. přivlast. její).[2] Ve funkci 4. pádu muž. rodu jsou podoby -ň i jej běžně doloženy od nejstarších českých památek; srov. pro příklad ze stč. Alexandreidy snad mne proň v tom nic ne[58]dotknú ‚snad mě pro něho (se zřetelem na něho) kvůli tomu nepokárají‘, nebo z tzv. Dalimilovy kroniky minulať jej jest rada ‚ztratil soudnost, dopouští se chyby‘. Popředložková podoba něj je zřejmě v staré češtině poněkud pozdější, pronikla teprve sekundárně na místo původního popředložkového tvaru -ň, který časem začal ustupovat. Ale o to nám zde neběží.

V nové spisovné češtině se užívá tvaru jej (na něj…) ve 4. pádě jedn. č. mužského rodu, jak to formuluje např. F. Trávníček, v postavení důrazovém (a popředložkovém) i nedůrazovém, vztahuje-li se k jménům životným i neživotným.[3] Vedle něho existuje nedůrazový tvar ho, připuštěný dnes rovněž ve vztahu k jménům životným i neživotným, dříve však uznávaný za správný jenom ve významu životném, a důrazový (a popředložkový) tvar jeho (něho), užívaný pouze ve vztahu k jménům životným.[4] Obě tyto podoby jsou z původního tvaru 2. pádu *jego a pronikly do 4. pádu už v předhistorické době, snad v souvislosti s počátkem utváření kategorie životnosti u podst. jmen muž. rodu[5]; zvlášť „širší“ z těchto podob existují dnes v příslušných obměnách ve všech slovanských jazycích a v některých (v rušt., ukraj. a bělorušt., také v bulh. a maked.) dokonce úplně vytlačily původní tvar 4. pádu. Tvaru -ň se ve 4. pádě jedn. č. mužského rodu užívá ve vztahu k jménům životným i neživotným, vyskýtá se však v dnešní spisovné češtině jenom po některých předložkách (naň, oň, proň, veň, zaň), a to ještě — jak konstatuje např. V. Šmilauer — celkem jen zřídka.[6]

Naproti tomu v běžně mluveném jazyce (v nářečích) se bezpředložkový tvar jej na většině českého území dnes nevyskýtá, žije pouze — v podobě jé — v západních částech nářeční skupiny středomoravské (hanácké)[7], řidčeji snad také jinde; popředložkový tvar něj se však kupodivu zachoval a je zcela běžný v západní větší části českého jazykového území, tj. zhruba v českých nářečích v užším smyslu (a v obecné češtině) i v západnějších nářečích středomoravských [59](v podobě ňé), např. až na Prostějovsku (kde bezpředložková podoba jé neexistuje).[8] Tato situace v běžné mluvě má za následek, že se i ve spisovné češtině podoba jej ve srovnání s koexistující formou ho/jeho aspoň z části pociťuje jako poněkud knižní, vyhroceně spisovná, kdežto popředložková podoba něj je naprosto bezpříznaková, stylově neutrální, a u některých autorů snad dokonce převažuje nad podobou něho, užívanou ostatně, jak jsme už řekli, jenom ve vztahu k jménům životným; srov. např. Zprvu jej doprovázíval na klavír (Wolker) × Potkal jsem skutečného kovboje. Zavolal jsem na něj (Suchý).

Rovněž tvar -ň na většině území v běžné mluvě zanikl; zčásti existuje (zpravidla kolísavě vedle tvaru něho, popř. i tvarů jiných) hlavně jen ve východních oblastech českého jazyka, tj. ve východnějších nářečích středomoravských, v nářečích východomoravských a slezských.[9] Právě tato jeho geografická omezenost má bezpochyby vliv i na jeho řídký výskyt a okrajové postavení ve spisovné češtině.

2.

Není dosud zjištěno, kdy začaly akuzativní tvary jej/něj pronikat do 2. pádu jedn. č. mužského rodu. Gebauer v Historické mluvnici pouze vysvětluje, že toto pronikání je protějškem opačného rozšíření původních genitivních tvarů jeho/něho do 4. pádu: „Když pak jeho znamenalo ‚eius‘ a vedle toho též ‚eum‘, přidala analogie také tvarům vlastně akuzativním jej, něj atd. spolu význam genitivní.“[10] Staré doklady tohoto jevu však neuvádí, a pokud je mi známo, v staročeských památkách se jej/něj v genitivním významu skutečně nevyskýtá. Neregistrují je v tomto významu ani předbělohorští gramatikové Philomates (1533), Blahoslav (1571), Benešovský (1577) a Benedikti z Nudožer (1603), ba ani staří gramatikové pobělohorští, tj. Drachovský (1660), Konstanc (1667), Šteyer (1668), Rosa (1672), Jandyt (1704) a Pavel Doležal (1746).

Zdá se však, že rozšíření starého akuzativního tvaru do 2. pádu jedn. č. mužského rodu, ovšem v rozsahu omezeném geograficky [60]a také jenom na popředložkový tvar něj, nastalo právě v údobí pobělohorském. Svědčí o tom stav v nářečích, neboť v souhlase se zachováním něj ve 4. pádě (viz výše) se běžně vyskýtá něj i v genitivu zhruba po celé oblasti českých nářečí v užším smyslu (i v obecné češtině); např. do něj, vod něj, z něj atd. Gebauer také na citovaném místě má jen doklady z nářečí a z lidových písní. V západnějších nářečích středomoravských se naproti tomu odpovídající podoba ňé (a také bezpředložkový tvar jé) zčásti vyskýtá pouze v akuzativu, tj k jejímu proniknutí do 2. pádu v těchto nářečích všude nedošlo.[11]

Obrozenští gramatikové v čele s Dobrovským viděli ovšem vzor kultivované spisovné normy ve vyspělém úzu doby předbělohorské, proto podobu něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu neuvádějí, třebaže se s ní jistě setkávali v současné běžné řeči.[12] Pozdější mluvnice pak dlouho, zčásti až dodneška, zabraňují pronikání podoby něj (jej) v gen. sg. do spisovné češtiny tím, že ji označují jako chybnou, nespisovnou apod.[13] Teprve počínajíc 2. vydáním Havránkovy-Jedličkovy České mluvnice (1963) se konstatuje, že v 2. pádě muž. rodu vedle tvarů jeho (něho) a ho v hovorové vrstvě spisovné češtiny existuje také popředložková podoba něj,[14] a ve Slovníku spisovného jazyka českého se v hesle on nadto uvádí i v bezpředložkovém postavení vedle jeho a ho v gen. sg. hovorové prý jej.[15]

Žádný z uvedených zákazů a omezení však po mém soudu není v souladu se skutečným územ v dnešním spisovném jazyce, s faktickým povědomím spisovné normy. Nelze pochybovat, že popředložková podoba něj pronikla z běžné (nespisovné) řeči nejprve do hovorové vrstvy spisovné češtiny; ale odtud se rozšířila i do spisovného jazyka v užším smyslu, takže se už jako specificky hovorová necítí, je stejně jako ve 4. pádě zcela bezpříznaková. Srov. např. doklady z knižních publikací a z periodického tisku od třicátých let našeho století: Bez něj (tj. bez státu) není života (Gottwald); — Je třeba vybírat z něj (ze života) takové náměty (Hudební rozhledy); — Protože pů[61]vodní plán byl příliš nákladný, upustilo se od něj (Naše pravda). Bezpředložková podoba jej v 2. pádě jedn. č. mužského rodu naproti tomu nikdy ani nebyla specificky hovorová, dotvořila se ve vlastním spisovném jazyce podle akuzativu jako podoba v jistém smyslu původně hyperkorektní a její postavení v dnešní spisovné češtině je stejné jako postavení akuzativního jej. Srov. doklady z posledních desítiletí: František padl do peřin, jak se jej zmocnila slabost (Drda); — (Vít Nejedlý) zaslouží, aby jej bylo vzpomínáno (Literární noviny); — Zvon spadl se zvonice, část se jej ulomila (Pionýrské noviny). Z citovaných dokladů je patrno, že se tvary jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu vyskytují i u významných autorů dbalých o svůj jazyk a v časopisech vyznačujících se dobrou jazykovou úrovní.

Procento výskytu podob jej/něj v poměru k podobám ho (jeho)/něho je ovšem poměrně nízké; to je nepochybně ovlivněno zákazy dosavadní kodifikace. Např. z 243 dokladů na užití gen. sg. muž. rodu zájmena on v bezpředložkovém postavení, vyexcerpovaných koncem padesátých let v mluvnickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV z knih a časopisů po roce 1945, objevuje se tvar jej pouze v 24 případech, tj. v 9,88 % ve srovnání s podobami ho a jeho; je příznačné, že procento výskytu popředložkové podoby něj (proti koexistující podobě něho) je poněkud vyšší: ze 792 vyexcerpovaných dokladů je něj v 91 případech, tj. v 11,49 %. Značně vyšší procento vykazují však tvary jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu v odpovědích z dotazníkové ankety Ústavu pro jazyk český v roce 1955, která zjišťovala povědomí nenásilné spisovné normy u 175 uživatelů spisovné češtiny: v příkladových větách, ve kterých vyplňovatelé dotazníku měli rozhodnout podle svého povědomí jazykové správnosti mezi podobami ho (jeho) a jej, přes 40 % připouštělo možnost užití obou tvarů, ve větách pak, kde šlo o popředložkové podoby něho a něj, vyslovilo se pro oba tvary přes 50 % účastníků ankety. Kromě toho malé procento na dané otázky neodpovědělo a ponechalo v předtištěných větách obě podoby, tj. vyslovilo se vlastně rovněž pro připuštění jej/něj vedle ho (jeho) a něho. Ostatní označili jako spisovné jen podoby ho (jeho) /něho (naopak podoby jej/něj byly označeny jako jedině spisovné jen v ojedinělých případech).

Uvážíme-li, že i v těchto výsledcích se projevuje brzdící vliv dosavadní kodifikace, mluví všechny důvody pro to, aby tvary jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu byly do spisovné češtiny připuštěny jako rovnocenné vedle ho (jeho), něho, a to bez jakéhokoli stylového ome[62]zení; neboť to je až otázka druhé řady.[16] Je třeba uvést, že v podstatě takto hodnotil už roku 1964 pronikání tvarů jej/něj do gen. sg.m. spisovné češtiny František Daneš ve svém Malém průvodci po dnešní češtině[17] a vlastně ještě předtím (1961) v jazykovém koutku Literárních novin; autor se přitom opíral stejně jako my o jazykový materiál sromážděný v Ústavu pro jazyk český ČSAV.

3.

Na rozdíl od gen. sg. mužského rodu je doložen původně akuzativní tvar maskulina jej ve 4. pádě středního rodu již v staré češtině. Srov. např. doklady, které cituje už Gebauer: Durynk děťátko samo na led vyvede, k rybám jej na Ohřu přivede — z cambridgeského rukopisu Dalimilovy kroniky; dědictvo, ješto jej byl ztratil — ze Zjevení sv. Brigity (15. stol.).[18] Popředložková podoba něj v staročeském údobí, podobně jako v akuz. sg. m. (viz kapitolu 1), pokud vím, zjištěna není. I dokladů na jej ve 4. pádě středního rodu je ovšem v staré češtině málo a je vůbec otázka, jde-li u tohoto tvaru v dnešní spisovné češtině o kontinuitní výskyt od starých dob.

Gebauer vysvětluje na uvedeném místě šíření tvarů mužského rodu do neutra ústupem původních tvarů 4. pádu jedn. č. středního rodu je/ně a uvádí též doklady z nářečí. V dnešních nářečích skutečně podoba je/ně v akuz. sg. n. na většině území neexistuje, udržela se v nevelkém rozsahu hlavně jenom na okrajích oblasti západočeské a jihočeské, poněkud hojněji pak (zvlášť popředložkové ně) v západnějších nářečích středomoravských. Jinak se v bezpředložkovém postavení na celém území běžně užívá původně genitivních tvarů ho (jeho), po předložkách pak zhruba v českých nářečích v užším smyslu zpravidla něj jako v mužském rodě; bezpředložkový tvar jej (střmor. jé) v akuz. sg. n. se v dnešních nářečích vyskýtá, stejně jako v akuz. sg. m., jen velmi omezeně.[19]

[63]Staří gramatikové předbělohorští ani pobělohorští tvary jej/něj ve 4 pádě jedn. č. středního rodu neregistrují; teprve raně obrozenský F. J. Tomsa, který ve své mluvnici věnoval jistou pozornost i jazyku běžně mluvenému, v závorkách poznamenává, že se vedle spisovného je/ně „v obyčejném životě“ užívá ho a něj.[20]

Také novočeské mluvnice se ve 4. pádě středního rodu dlouho omezují na tvary je/ně, teprve po roce 1961, tj. po vyjití citovaného článku ve 44. ročníku Naší řeči, připouštějí v nedůrazovém bezpředložkovém postavení vedle je také ho; a v Havránkově - Jedličkově České mluvnici se od 2. vydání uvádí, že ve 4. pádě středního rodu popředložkový „tvar na něj (stejně jako bezpředložkové jej) má ráz hovorový.“[21] Podobně ostatně vyznívá i má formulace o tvaru něj v akuz. sg. v uvedeném článku v Naší řeči (s. 270), opírající se o stylistické hodnocení tohoto tvaru některými účastníky zmíněné dotazníkové ankety Ústavu pro jazyk český z roku 1955.

Stejně jako v gen. sg. m. však toto hodnocení rovněž není v souhlase s faktickým územ v dnešní spisovné češtině a s kolektivním jazykovým povědomím: stylové zařazení je v zásadě totožné jako u tvarů jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu (viz výše). Srov. k tomu doklady z novější literatury a publicistiky na užití bezpředložkové podoby jej: Sehnula se pro kus dřevěného uhlí a strčila jej zabalené… (Pujmanová); — Ticho se odstěhovalo i z údolí pod sídlištěm, vystřídal jej hluk staveniště (Svět práce); — Revoluční strana, studující vědomí mas, snaží se pozvednout jej na úroveň politického vědomí (Marxisticko-leninská filozofie, 1973). — Doklady na užití popředložkové podoby něj: Za šest krejcarů bylo pivo, ale nebylo na něj (Šajner); — Nůž se nasadí 2—3 cm nad očkem a řízne se až 2—3 cm pod něj (Rádce zahrádkářů); — Každá z těchto forem odráží společenské bytí a aktivně na něj působí (M.—l. filozofie).

V článku před šestnácti lety (NŘ 44, s. 270) jsem vyslovil domněnku, že užití tvarů jej/něj v akuz. sg. n. víceméně závisí i na tom, zastupuje-li zájmeno substantivum středního rodu označující živou bytost, takže zde proniká povědomí přirozeného rodu mužského. Podobná formulace je i v 2. vydání Havránkovy - Jedličkovy České mluvnice (s. 202). Výše citované i jiné nashromážděné doklady však ukazují, že tato hypotéza neodpovídá skutečnosti.

[64]Procento výskytu podob jej/něj v poměru k tvarům je/ně a ho ve 4. pádě jedn. č. středního rodu je celkově kupodivu ještě značně nižší než v obdobném vztahu v gen. sg. m. Zvlášť nízké je u podoby jej: z 510 dokladů na užití bezpředložkové podoby zájmena 3. osoby v akuz. sg. m., vyexcerpovaných v mluvnickém oddělení Ústavu pro jazyk český, objevuje se jej pouze v 23 případech, tj. ve 4,51 %. Poměr popředložkové podoby něj ke koexistujícímu ně je ovšem ve srovnání s poměry v gen. sg. m. nižší jenom nepatrně: z 53 vyexcerpovaných dokladů je něj v 6 případech, tj. v 11,32 %; je však snad nutno mít zde na zřeteli, že celkový počet dokladů je vůbec nevelký. Výsledky zmíněné dotazníkové ankety Ústavu rovněž vykazují procenta překvapivě nízká, třebaže vyšší než ve vyexcerpovaných dokladech: bezpředložkové jej v akuz. sg. n. připustilo jen 10 % účastníků ankety, popředložkové něj pak necelých 20 %.

Tyto rozdíly od stavu v gen. sg. m. jsou dost překvapivé a jistě by zasluhovaly bližšího zkoumání; přesto se domnívám, zvlášť i se zřetelem na poměry v gen. sg. n. (viz níže), že by tvary jej/něj měly být ve spisovné češtině připuštěny také do 4. pádu jedn. č. středního rodu, a to rovněž bez jakéhokoli stylového omezení, tj. jako rovnocenné s tvary je/ně a ho. K podobné perspektivě dospěl už v citovaném Malém průvodci po dnešní češtině také František Daneš.[22]

4.

Všechno, co jsme si řekli o pravděpodobné době pronikání akuzativních tvarů jej/něj do 2. pádu jedn. č. mužského rodu, o územním rozšíření tohoto jevu v nářečích a o jeho hodnocení v kodifikacích dnešní spisovné češtiny (viz v kapitolce 2), plně platí také pro 2. pád jedn. č. středního rodu. Omezíme se proto jenom na příklady z krásné literatury a z publicistiky posledních desetiletí a na zhodnocení shromážděného materiálu i výsledků ankety Ústavu pro jazyk český.

Doklady na bezpředložkové jej v gen. sg. n.: Dotýkal se jej [prkénka] rukou (Drda); — [Horníci] dají naší socialistické výrobě tolik uhlí, kolik jej ke splnění svých velkých úkolů potřebuje (Zápotocký); — [Umění] dochází svého plného uplatnění teprve dnes, kdy se jej ujímá dělnická třída (Nový život); — Doklady na popředložkové něj: Záleží, z které strany do něj [do města] vejdete (Haló sobota); — Vlo[65]žil do něj [do svého díla] všechnu svou lásku (Naše pravda); — Vyplývá z něj [z komuniké], že… (Rudé právo).

Celkový počet vyexcerpovaných dokladů v materiálu Ústavu pro jazyk český je sice mnohem nižší než počet dokladů s genitivem mužského rodu; to je však dáno skutečností, že zastoupení mužského rodu je v celé substantivní skupině slovních druhů v češtině hojnější než frekvence rodu středního.[23] Přesto je nashromážděný materiál po mém soudu dostatečně rozsáhlý, aby vypočtená procenta skýtala možnost srovnání. Tak z 69 dokladů na užití gen. sg. středního rodu zájmena 3. osoby v bezpředložkovém postavení se vyskytuje tvar jej v 10 případech, tj. ve 14,49 % proti koexistujícím podobám ho a jeho; ze 134 dokladů na užití gen. sg. n. v popředložkovém postavení je tvar něj v 21 případech, tj. v 15,67 % proti koexistujícímu tvaru něho. Obě uvedená procenta jsou dokonce vyšší než odpovídající procenta v gen. sg. m. Přibližně stejná procenta v hodnocení tvarů jej/něj ve 2. pádě jedn. č. středního rodu jako v gen. sg. m. přinesla také anketa Ústavu pro jazyk český, která zjišťovala povědomí spisovné normy: v příkladových větách s bezpředložkovými podobami ho (jeho) a jej v gen. sg. n. uvedlo jej jako možné (jen výjimečně však jako jedině možné) kolem 40 % účastníků ankety, ve větách s popředložkovým něho vedle něj pak připustilo něj přes 50 % (výlučně jen něj připustil rovněž pouze nevelký počet účastníků).

Tato čísla ukazují, že i postavení jej/něj v 2. pádě jedn. č. středního rodu v dnešní spisovné češtině je v zásadě stejné jako postavení těchto tvarů v gen. sg. m. Proto je nutné otázku uvedení těchto tvarů do kodifikace spisovného jazyka, tj. uznání jejich plné spisovnosti, řešit v obou případech jednotně.

5.

Zatímco rozšíření původně akuzativních mužských tvarů jej/něj do gen. sg. m. a n. koneckonců i do akuz. sg. n. je jev mající poměrně vysokou frekvenci, paralelní proces u popředložkového -ň je celkem nevýrazný, neboť i v akuz. sg. m. je -ň v dnešní spisovné češtině, jak jsme si již řekli, jenom řídké. Přestože však v současné době zřejmě dál ustupuje, zcela je vyloučit z kodifikace spisovného jazyka ani [66]v tomto pádě nelze, poněvadž je u části uživatelů spisovného jazyka aspoň v omezeném rozsahu dosud běžné a zároveň je obecně srozumitelné, i když se jeho užití pociťuje na většině území jako stylisticky příznakové (archaické, knižní apod.).

Ve východnějších nářečích je zčásti dosvědčeno také užívání -ň ve 4. pádě jedn. č. středního rodu, např. běž proň [pro zaběhlé kuře], hleděl naň [na dítě];[24] ze spisovného jazyka se však v excerptech Ústavu pro jazyk český žádný podobný doklad nevyskytuje. Možná, že by se objevil ve speciální excerpci zaměřené na tiskoviny z východních oblastí českého území; ale i zde by jistě šlo o výskyt celkem výjimečný. V 2. pádě jedn. č. mužského i středního rodu se popředložková podoba -ň v excerptech Ústavu pro jazyk český ze současné literatury a publicistiky rovněž neobjevuje, ale ze starší doby je zachycena v několika případech (běží jen o postavení po předložce do, tj. doň). Už Gebauer cituje doklady z Palackého, který byl — jak známo — východomoravského původu, což je pro užívání doň patrně příznačné; např. všechna jednání nepojata doň [tj. do zápisu].[25] Novější kodifikace spisovné češtiny spojení doň také registrují, označují je ovšem jako nespisovné.[26] Je přitom zajímavé, že v rozporu s tímto hodnocením v dotazníkové anketě Ústavu pro jazyk český, ve které bylo předloženo k posouzení užití doň v jedné větě ve vztahu k podst. jménu rodu mužského a v jedné ve vztahu k subst. středního rodu,[27] označila toto spojení v souladu s kodifikací jako nespisovné ani ne polovina účastníků ankety; vysoké procento hodnotilo však doň jako strojené, značný počet jako knižní, menší naproti tomu jako hovorové, dále též jako básnické aj. Tato nestejnost hodnocení bezesporu těsně souvisí s ústupovým postavením tvaru -ň v jazyce vůbec; zároveň však svědčí o tom, že tento tvar v pasívním jazykovém povědomí přece jen žije, podobně jako je tomu i u jiných archaismů.

Tato situace by mohla vést k závěru, že by se paralelně s tvary jej/něj připustil v kodifikaci spisovné češtiny původně akuzativní popředložkový mužský tvar -ň i do 2. pádu jedn. č. mužského a středního [67]rodu a také do 4. pádu středního rodu, ovšem s omezením, že běží o tvar řídký a jen oblastní. Poznamenávám, že také ve spisovné slovenštině je popředložkové -ň v akuz. a gen. maskulina i neutra;[28] v slovenštině je ovšem nepochybně tvar -ň celkově frekventovanější. V češtině by obdobné řešení znamenalo, že by se v kodifikaci uměle dotvářela spisovná norma tvary ze současného spisovného jazyka de facto nedoloženými. Proto bude snad lepší ponechat na rozdíl od tvarů jej/něj popředložkové -ň nadále jenom v akuz. sg. mužského rodu.

—

Souhrnně tedy navrhuji, aby původně akuzativní mužské tvary jej/něj byly bez omezení připuštěny do kodifikace spisovné češtiny také v 2. pádě jedn. č. mužského rodu i v 2. a 4. pádě jedn. č. středního rodu, kdežto popředložkové -ň aby bylo ponecháno pouze ve 4. pádě jedn. č. mužského rodu. Pronikání tvarů jej/něj do uvedených pádů je v úzu tak silné, že by neměla žádnou naději na úspěch snaha bránit tomuto pronikání; naopak by se stále výrazněji projevoval rozpor mezi kodifikací a skutečnou normou spisovné češtiny, existující v jejím úzu.

Celkově budou tedy v nové kodifikaci v gen. a akuz. sg. mask. a neuter uvedeny tyto tvary zájmena 3. osoby: v akuz. sg. m. (jako dosud) — ho, jeho/něho, jej/něj, -ň; v akuz sg. n. — ho, je/ně, jej/něj; — v gen. sg. m. i n. — ho, jeho/něho, jej/něj.

Rozvržení jednotlivých tvarů v akuz. sg. m. zůstává přitom stejné jako dosud (viz v kapitolce č. 1), v ostatních pádech se pak ve shodě s akuz. sg. m. tvaru jej užívá v postavení nedůrazovém i důrazovém (je zde tedy vždycky správný) tvaru něj v postavení popředložkovém.

Připuštění tvarů jej/něj v gen. sg. m., n. a v akuz. sg. n. znamená faktické zjednodušení (třebaže se počet možných tvarů v těchto pádech zmnožuje), neboť se odstraňuje dosavadní nesoulad mezi normativní kodifikací a kolektivním povědomím jazykové správnosti; dosavadní domnělé chyby nebudou už tedy ani z hlediska kodifikace chybami.

Poznámka redakce: Redakční rada Naší řeči projednala na svém zasedání 10. listopadu 1976 návrh Jaromíra Běliče obsažený v tomto článku a schválila jej. Budou tedy tvary jej/něj uvedeny jako plně spisovné také v gen. sg. m. a n. a v akuz. sg. n. do kodifikace spisovné češtiny, tj. zavedou se v příštím (10.) školním vydání Pravidel českého pravopisu i v připravovaném jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny; ihned se samozřejmě začnou uvádět v nových vydáních školních učebnic.

---

[1] Viz např. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1, Skloňování, 2. vyd., Praha 1960, s. 468n.

[2] Tamtéž, s. 469.

[3] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1948, s. 529.

[4] Srov. J. Gebauer — F. Trávníček, Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, 4. vyd., Praha 1930, s. 144n.; — B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd., Praha 1970, s. 202n.; — Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 186.

[5] Srov. A. Мейе (Meillet), Общеславянский язык (ruský překlad), Moskva 1951, s. 324n., 348n.

[6] Na uved. místě. (Viz pozn. č. 4.)

[7] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 180.

[8] Srov. F. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 90. — Porůznu se ovšem vyskýtá tvar něj i východněji, zčásti i v nářečích východomoravských (moravskoslovenských); viz např. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 151.

[9] Viz J. Bělič, Nástin, na uved. místě.

[10] J. Gebauer, tamtéž s. 474.

[11] Srov. J. Bělič, Nástin, na uved. místě.

[12] Viz J. Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Praha 1940, s. 541n.

[13] Srov. např. F. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny I, s. 529, nejnověji pak V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 186 (v mluvnicích určených pro nižší školy, jako je příručka Šmilauerova, nebylo ovšem možné normativní předpisy o své újmě měnit).

[14] Na uved. místě, s. 201n.

[15] Slovník spisovného jazyka českého II, Praha 1964, s. 393.

[16] V dokladech a v příkladových větách z ankety, které jsem měl k dispozici, vyskýtaly se ovšem tvary ho/něho a jej/něj pouze v postavení nedůrazovém_; a popředložkovém. Ale samozřejmě je možno vedle Jeho se nebojím napsat a říci také Jej se nebojím, tj. podoba jej se stejně jako v akuzativu vyskýtá i v gen. sg. mužského rodu v postavení nedůrazovém i důrazovém.

[17] Praha 1964, s. 199n.

[18] J. Gebauer, Hist. ml. III/1, s. 472.

[19] Srov. J. Bělič, Nástin, na uved. místě.

[20] F. J. Tomsa, Böhmische Sprachlehre, Praha 1782, s. 219n.

[21] Na uved. místě, s. 202.

[22] Na uved. místě (viz zde poznámku č. 17).

[23] Srov. J. Jelínek — V. Bečka — M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961, s 83.

[24] Viz J. Bělič, Dolská nářečí, s. 151; J. Skulina, Severní pomezí východomoravských nářečí, Praha 1964, s. 118.

[25] J. Gebauer, Hist. ml. III/1, s. 474.

[26] Např. F. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny I, s. 529; V. Šmilauer, Nauka o čes. jazyku, s. 186.

[27] 1. Alena vzala Jiřího pod paží a zavěsila se doň; 2. Postoupil mu stavení s podmínkou, že se doň nastěhuje až po jeho smrti.

[28] Viz E. Pauliny — J. Ružička — J. Štolc, Slovenská gramatika, 2. vyd., Martin 1955, s. 134n.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 2, pp. 57-67

Previous Hana Roudná: Úterý — vteřina

Next Libuše Kroupová: Další sporné případy sekundárních předložek