Časopis Naše řeč
en cz

Vyznání

Jan Pilař

[Články]

(pdf)

-

Můj vztah k mateřskému jazyku?

Je to vztah permanentní zamilovanosti, úžasu a veliké pokory. Pro spisovatele je mateřský jazyk základní matérií, ze které tvoří, je to hlína, ze které formuje tvary, jsou to kamínky, z nichž tvoří mozaiku, ze slov vytváří svůj svět, svůj vesmír, své poselství. Chtěl bych říct, že český jazyk mně připadá tak dokonalý, tak krásný, že je sám poezií. Mě nejvíc fascinuje na něm ta dlouhá tisíciletá cesta k dnešku, ty první pramínky, které se slévaly ve velkou řeku, která se v historii nejednou musela ponořit pod zem, aby znovu opět s velkou silou vystoupila a stal se z ní velký tok. Připadá mi tento jazyk jako strom věčně zelený, věčně rodící, věčně mající květy a nové letorosty. Chtěl bych se vyznat z lásky k těm zdrojům, k těm pramenům, k lidové řeči, kde český jazyk vznikl. Mám rád lidové písně, lidovou poezii a myslím si, že je to takový věčný pramen, z něhož spisovatelé nabírají své podněty. Ovšem bez přínosu velkých tvůrců, velkých spisovatelů a básníků by český jazyk nebyl tak kultivovaný, jako je dnes. Dnešní čeština je tak dokonalá, že dovede pojmenovat všechno, ona dovede malovat, ona dovede křičet, mluvit tiše, dojímat, konejšit, hořekovat, hladit, prostě je v ní tolik tónů a nuancí, že schopný umělec může postihnout každý duševní stav člověka, zachytit nejprudší myšlenku v letu, aby setrvala před očima lidí. Toto velké poselství našeho českého jazyka mě velmi okouzluje. Já se skláním s velikým obdivem před velikými tvůrci našeho jazyka. Chtěl bych jmenovat Karla Hynka Máchu, který vytvořil pro básníky nádhernou zpěvavou češtinu, objevil zvuky samohlásek, rytmus, rým, melodii. Obdivuji se Boženě Němcové. Včera jsem si vzal do ruky sbírku básní Františka Halase Naše paní Božena Němcová. Jsou to verše, které jsou ódou na český jazyk. František Halas ukázal pravé velké místo Boženy Němcové v naší historii. Ona to byla, která, jak František Halas říká, propůjčila po[2]hádkám svá ústa, ona to byla, která dovedla ten přikrčený pařízek naší mateřštiny vyzdvihnout, vyhodit s tím křídlem až k hvězdám, ona to byla, která kleč našeho jazyka vzpřímila jako strmý strom až k nebesům. Takových tvůrců, jako je Mácha a jako je Němcová, má naše literatura bezpočet. Jen si vzpomeňte na Karla Čapka nebo na Bezruče nebo na Nezvala nebo na Vančuru, kolik to různých individualit uměleckých, které rozhojnily, rozbohatily, rozkošatily náš jazyk do takové nádhery, že se člověk musí opravdu mnoho snažit, aby dovedl svou tvorbou přidat aspoň maličký kamínek k této obrovské mozaice, kterou představuje naše literární čeština. Chtěl bych vzdát chválu našemu jazyku za to, že dovede nejen hřímat, že dovede vyslovovat nenávist, ale zejména dnes že dovede zpívat mírem, že dovede hledat cestu od člověka k člověku, od národa k národu, a to, myslím, je cesta, kde se sejdou i čtenáři i spisovatelé i jazykovědci.

 

Tímto číslem, jehož úvod tvoří básnické vyznání mateřštině od významného českého básníka Jana Pilaře, vstupuje časopis Naše řeč do svého 60. ročníku. Během svého trvání si získal pevné místo mezi jazykovědnými časopisy: je zdrojem hlubšího, vědečtějšího poznání našeho národního jazyka a tím i inspirátorem uvědomělejšího užívání jeho prostředků. Jeho současné poslání v oblasti jazykové kultury dokládají také první čtyři články tohoto čísla, přinášející zestručněné znění příspěvků přednesených na mezinárodní konferenci o jazykové kultuře v socialistické společnosti v červnu minulého roku v Liblicích.

Redakce

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 1, s. 1-2

Předchozí Pavel Trost: Fikat, kvalt

Následující František Daneš: K dvěma základním otázkám kodifikace