Sběračka, naběračka, odlívka, velká lžíce, šufan, žufánek, fornefla, šeblefla, šepkela

Slavomír Utěšený

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tímto souborem obecných a nářečních synonym je dán základní obsah první rukopisné mapy Českého jazykového atlasu, do níž jsou již vneseny údaje též z městské sítě. Výsledný obraz — rozšíření a konkurence běžných i nářečních podob. názvů pro jeden ze základních kuchyňských nástrojů — je pozoruhodný po více stránkách a přináší zejména nové poznatky i k hodnocení jednotlivých pojmenování.

Dnešní slovníky udávají jako základní označení našeho nářadí bez rozdílu podoby sběračka i naběračka; i u Jungmanna je vedle naběračky uváděna sběračka, v psaní zběračka. Navíc je tu heslo šu[219]fán (s dlouhým zakončením) se zajímavým dokladem z Komenského Januy (Brány jazyků): šuffanem (měchačkou) vráží. Ve slovenštině jsou obdobné názvy naberačka, zberačka (spíše pro označení drátěné naběračky) a lidové žufaňa, žufanka. Ve staré češtině znamenala naběračka ženu, která nabírala volány šatů (lat. vestiplica); podobné činitelské významy ‚žena nabírající nebo sbírající‘ mají slova naběračka, sběračka i v dnešním jazyce; mohou ovšem označovat též jiné nářadí ke sbírání či nabírání než kuchyňské.

Etymologicky i věcně se mezi sběračkou a naběračkou jeví rozdíl: první je nástroj na sbírání z povrchu — např. smetany z mléka (tak určuje např. Jungmann), druhá na nabírání či vybírání z celého obsahu nádoby. Celokovová nebo drátěná sběračka a naběračka se však dnes již v běžném úzu od sebe výrazně nerozlišují.

S představou nabírání souvisí svým původem i název šufan, šufánek, často též žufan, žufánek (v hanácké podobě šôfan atd., jednou doloženo i šefánek, nikdy však s délkou šufán). Tyto podoby jsou charakteristické pro středomoravská a východomoravská nářečí. Lze je vyvodit ze středohornoněm. schuofe(n), ‚nádoba na čerpání, náběrka‘. Podoby s počátečním ž jsou soustředěny na severu a jihu moravského území a též na Slovensku, v přejetích z němčiny se s takovým střídáním neznělých a znělých setkáváme častěji.

Pro slezská nářečí je charakteristické označení velká lžíce (velka łežka ap.) na středním Opavsku a dvojice přejetí fornefla // forlefla na Ostravsku a Těšínsku a šeblefla (šepłežka, šeplefka, šepkela aj.) na okrajovém Opavsku i na Hlubčicku za hranicemi ČSSR. Podoba velká žíce ap. se vyskýtá porůznu i v Čechách, zvlášť při severním a západním okraji tradičního nářečního území a na Táborsku.

Na širším Chodsku se tu setkáme též s pojmenováním vodlívka, které vychází jako jediné z motivace lití, rozlévání (odlívka je jinak známa jako označení menší sklenky).

Můžeme-li jako základ celkového obrazu nářečních pojmenování stanovit čes. sběračka (naběračka) a mor. šufan // žufan, vytvářejících velké souvislé „zemské“ oblasti, pozorujeme ve slezské oblasti větší pestrost. — — V základě však pozorujeme i zde dostředný vývoj: převážila velká łežka a její obdoby v přejatých výrazech typu forlefla (z něm. Vornlöffel či Fülleffel?) popř. šeplefla (specifikační motivace ‚čerpání‘ je u tohoto posledního typu shodná jako u čes. naběračky a mor. šufánku, se slezskou oblastí však zůstává spojen základem -lefla ‚lžíce‘).

V nadnářečním úzu převládají zřetelně obě základní synonyma — sběračka a naběračka. Přitom v Čechách je to hlavně sběračka, příp. její obměny, na Moravě a ve Slezsku se vedle starších domáckých názvů již od dřívějška prosazuje spíš naběračka. Ještě výraznější je to v nové vývojové vrstvě v městské mluvě, a zejména u mládeže. Na střední a východní Moravě tu byla zjištěna jen nabíračka, na západním okraji od Slavonic k Šumperku zase jen sběračka.

Zvlášť zajímavé jsou výsledky městského výzkumu v Čechách, kde celý jihozápad vykazuje dosti často podobu naběračka, zpravidla spolu se sběračkou, která zato výrazně převládá v centru a v se[220]verozápadním pohraničí. Zatímco se tak v Čechách dá mluvit nanejvýš jen o nerovnoměrných přesunech od naběračky k sběračce, na Moravě se vedle pronikající naběračky drží i u mládeže též starší krajové názvy šufan // žufan, a to i v jižním a severním pohraničí; podoba fornefla, omezená na mnohem menší oblast, se však vyskytne spíš jen u staré městské generace. Celkový mapový obraz s údaji z 415 venkovských a 52 městských bodů obsahuje samozřejmě mnohem víc detailně rozvrstvených údajů důležitých pro posouzení vývojové situace všech uvedených názvů.

Upozornili bychom ještě rádi i na čistě nářeční problematiku obměn názvu sběračka v Čechách. V celé severovýchodní půli země, zhruba od čáry Rakovník — Benešov — Jihlava, je běžná podoba sbíračka // sbiračka, která vychází ze starého vyrovnání délky v základu slova se slovesem sbírat (ojediněle je takto dokládána i nabíračka). Ve východočeském Polabí žije též podoba sběračka, která může být i zbytkem starší východočeské normy bez jotace ve skupinách bě, pě, ve (bežet, pešky, vež). V podobě žberačka však vystupuje skupina -be- i na Chodsku a na severozápadočeském okraji od Manětína k Lounům a též u Lanškrouna, takže je tu třeba zároveň počítat s vlivem právě této obměny, vzniklé nejspíš připodobněním k výrazu (d)žber: podoby žberačka, žběračka a řídce i žbíračka jsou totiž zastoupeny porůznu po většině českého vnitrozemí a změna sb- v žb- není jinak v češtině doložena, zato však počáteční skupina žb- působí velmi nápadně právě v trojici jmen nádob žber, žberačka, žbán.

A na závěr ještě jedna poznámka. Jména řemeslných nástrojů a součástí bytového vybavení bývala dříve hojně přejímána z němčiny. Potud takovéto názvy mezi názvy sběračky nepřekvapí, zaujme však jistě pestrost jejich obměn, s níž si ostatně nezadají ani obměny základního českého sběračka. Přitom se v Čechách vyskytuje i 4—5 takových obměn zároveň v jednom místě — a jenom mapa nám umožní lépe rozlišit základní a vedlejší z nich.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 4, s. 218-220

Předchozí Zdeňka Sochová: Kouření v češtině a ve slovenštině

Následující Václava Holubová: Boom