Časopis Naše řeč
en cz

Opatrovati co či čeho?; povolánu býti; kouknouti, koukati

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

1. Opatrovati co či čeho?

Matiční Brus (3. vyd., str. 229) žádá, aby se předmět slovesa opatrovati vyjadřoval 2. pádem, nikoli 4., tedy na př. opatrovati svého majetku. Ale říká se i píše všeobecně: opatrovati majetek, matku a pod. Dnešní zvyk jazykový — spisovný i lidový — je tedy v rozporu s požadavkem Brusu.

Opatrovati je svým původem sloveso opětovací k opatřiti. I toto sloveso se pojí jen se 4. pádem: opatřiti byt, peníze, mouku a pod. K opatřiti náleží pak opětovací sloveso opatřovati, jež rovněž pojíme se 4. pádem, nikoli druhým. Opatřiti a opatrovati jsou slovesa složená, a to s předponou o-. Přihlédneme-li k jiným složeninám s touto předponou, nepozorujeme, že by předpona o- žádala druhého pádu. Tak máme: čistiti obuv a také očistiti obuv, mýti něco a omýti, dráti—odrati, píti—opíti, platiti—oplatiti, psáti—opsati, sázeti—osázeti, tříti—otříti a pod.[1]

Je tu další svědectví pro 4. pád — stará čeština. V ní byla běžná slovesa opatřiti a opatrovati a obě měla ještě původní význam »hleděti«, který je zachován dodnes ve s-patřiti, po-patřiti a který byl v jazyce starším také u nesloženého patřiti. Čteme na př. v 60. kapitole Štítného Řečí besedních (ve vydání Hattalově na str. 90): »křehkost náše nemóž vždy patřiti na to, co bude«. A jako otříti znamená »kolem do kola utříti«, tak opatřiti znamenalo v staré češtině »něco kolem spatřiti, obhlédnouti, uviděti«, opatrovati pak »obhlížeti, spatřovati«. Tak čteme na př. v Gestech Březnických 86a: » … druhú noc já chci hvězdy opatřiti. A tak když opatřil, viděl ve hvězdách …«. V Mandevillově cestopise 163a2: »když mládenec jeho (drakovu) velikost a škaredost opatři (= obhlédl), leče sě (= lekl se) velmi«; a dále »(panna mládence) opatři v zrcadle a opatřivši sě (ohlédši se) za sě, otáza (= otázala se) jeho.« V Otcích 109b: »prosím, abyšte v tom boží moc opatřili« (= spatřili, viděli). V Chelčického Postille 248b: »všel král, aby opatřil hodovníky«. V Gestech Břez. 86a: »nato sme hvězdy opat[235]rovali, na nichž sme jasně viděli…« V Otcích 88b: »(Pavel) všěcky starcě opatrováše a po jich obličeji všěch myšlenie … poznáše« (= prohlížel, obhlédal).

Vedle opatrovati jest také tvar opatřovati. Oba tyto tvary mají v jazyce dnešním významy tak nestejné, že jen filolog si jest vědom, že to jsou slova v podstatě tak totožná, jako na př. udusovati a udušovati (srv. N. Ř., I, 4). V jazyce starším měl řidší tvar opatřovati týž význam co častější opatrovati; na př. čteme v Knihách o sv. Jeronymovi věty jako »chvála všěch měščan (= měšťanů) nebeských jsi, jenžto Tvé výsosti tvář opatřijí« (= opatřují, spatřují). V jazyce pozdějším se ustálil na trvacím slovese opatřovati týž význam co na dokonavém opatřiti, kdežto tvar opatrovati významem se odloučil. Také vedle spatřovati míval starší jazyk s významem stejným i tvar spatrovati.

Z původního významu »hleděti« vyvíjely se u slovesa patřiti významy, o nichž vykládal Zubatý v 1. roč. N. Ř. na str. 120 a d. Poněkud jinou cestou šel významový vývoj u složenin opatřiti a opatrovati. Výsledkem tohoto vývoje jsou dnešní významy, jak jsou zřejmé na př. z těchto vět: musím se dobře opatřit proti zimě; opatřil jsem si všechno potřebné; opatruji nemocného. Začátek významových změn sahá již do doby staré. Tak v Postille Chelčického 264a čteme: »toť dobře opatřiti, aby Ježíš polapen byl«. V Putování Hasištejnského 48a se praví: (ostrov Candia chtěl se zbouřili proti Benátčanům) »ale oni zvěděvše to před časem, přitáhli s velikú mocí a to opatřili, že se to nestalo«. Touž významovou změnu jako u patřiti nalézáme u hleděti, hlédati. Řekneme-li, že si někdo hledí obchodu, nepociťujeme tu již původního významu, který je dosud na př. v takovéto souvislosti: hledím, hledím, ale nikoho nevidím. Hlédati je — vedle hledati — sloveso opětovací k hleděti. Význam »hleděti« mělo hlídati v jazyce starém a má dodnes v některých nářečích. Nám je hlídati = opatrovati, ostříhati a pod.

Je viděti, že význam dokonavého opatřiti není totožný s významem nedokonavého opatrovati, a proto si nejsme dobře vědomi toho, že obě tato slovesa náleží k sobě. Tu tedy významový vývoj nešel touž cestou a nedošel stejně daleko při opatřiti jako při opatrovati. Bližší k původnímu významu je opatrovati = bedlivě si hleděti koho. Podle zprávy prof. Zubatého — Naše řeč I, 4 — má tento význam, ovšem v podobě nedokonavé, také sloveso opatřiti v Plané n. L., kde znamená »dáti pozor (na koho)«. Dvojice opatřiti—opatrovati není jediným příkladem významového odloučení slovesa dokonavého od nedokonavého nebo opačně. Tak ke snísti je nedokonavé sloveso snídati, k potkati se je potýkati se, k vy[236]praviti (ze sebe) je vyprávěti, ale jejich význam je dnes různý. Významové rozlišení v naší dvojici dalo — jak bylo uvedeno — podnět k vytvoření nového slovesa opatřovati.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že požadavek 2. pádu při opatrovati je nesprávný. Pro 4. pád svědčí nejen dnešní a staré opatrovati, nýbrž také staré i novočeské opatřiti.

2. Povolánu býti

Říkáme a píšeme často, že někdo je zvlášť povolán k nějakému úkolu, úřadu, že ten a ten je povolaný soudce v nějaké otázce atp. Povolán, povolaný má zde týž význam jako způsobilý, schopný. Jindy říkáme, že někdo je především povolán k tomu, aby dělal to a to. Zde je povolánu býti ve významu míti povinnost, úkol. Matiční Brus (3. vydání na str. 258) zavrhuje užívání tohoto slova v obou těchto významech. Ve významu prvním má prý se říkati způsobilý, v druhém pak buď od toho (učitel je od toho, aby…) nebo náleží (učiteli náleží, aby…). Stanovisko Brusu není správné.

Povolán je tvarem příčestí minulé trpné slovesa povolati. Dnes je ovšem pociťujeme spíše jako přídavné jméno, jako je nám přídavným jménem ku př. oddán, oddaný (= příčestí minulé trp. slovesa oddati se) nebo opilý (= příč. min. činné slovesa opíti se). Ke slovesu povolati náleží také podstatné jméno slovesné povolání, znamenající určitý obor práce hmotné nebo duševní, kterou někdo trvale vykonává. Mluví-li někdo s uznáním o práci učitele X., a připomene-li k tomu jiná osoba »vždyť je to jeho povolání«, pociťujeme zřejmě, že také ve slově povolání tkví pojem povinnosti, jejž jsme shledali u přídavného jména povolán. Čekali bychom, že Matiční Brus zavrhne také jméno povolání v tomto významě. Ale nedočítáme se v něm ničeho podobného. Brus je tu nedůsledný.

Sloveso povolati, k němuž povolán i povolání náleží, je zřejmě složenina slovesa volati s předponou po-. V jazyce starém je povolati sloveso zcela obvyklé a znamená totéž co dnešní zavolati. Tak v žaltáři Poděbradském 17, 4 čteme: chvále (= příčestí přít.) povolám hospodina = budu chváliti a zavolám hospodina. V žalt. Wittenberském 55, 10: v kteřížkoli (= kterýžkoli) den povolaju na tě = zavolám na tebe. Chelčický v Postille 122 a píše: na kohož on (Kristus) povolá, žeť (= tu) přestanú ti, kteří sú jeho nesli z smrti v smrt. V Putování k svatému hrobu od Jana Hasištejnského 85 a čteme: jakž brzo kněz tělo božie zdvihl, povolali nás všech, abychme šli ohledávat miest svatých.

[237]Z tohoto původního významu vyvinul se význam, vlastně významy, jež má sloveso povolati dnes. Necítíme v něm již skutečného volání, zavolání (hlasem), nýbrž jen volání ve smyslu přeneseném. Tak čteme-li, že president povolal k sobě zástupce politických stran, je zde povolati = obeslati, pozvati. Nebo říkáme-li, že někdo byl povolán za ředitele nějaké banky, má tu povolati týž význam jako ustanoviti. Atp. Tyto přenesené významy nalézáme již v starší češtině. Tak v Jakoubkově překladě Diologu 196a 1: (mnozí) nejsúc k tomu stavu (kněžskému) zpósobni ani od boha povoláni. Nebo v Kroftově vydání Chelčického 171: Kterak tedy (Ježíš) povolal ho (setníka) k tomu, aby skrze moc zpravoval církev jeho?

Od tohoto přeneseného významu je pouze krok k významové skupině, v níž nedovoluje užívati našeho slovesa Matiční Brus. Je-li někdo k něčemu povolán = ustanoven, je to zajisté proto, že je k tomu způsobilý. A kdo je k nějakému úkolu povolán anebo si jej sám zvolí, má určité povinnosti. Také tohoto významového okruhu nabylo sloveso povolati již v jazyce starším. V Životech Otců 13b čteme: ty královstvie nebeského kupečstvie budeš ploditi (= vykonávati), k němužtos povolán. Bylo by zbytečné uváděti další doklady, když máme o věci velmi pěkný výklad Blahoslavův v Grammatice 187: »To slovo povolání je slovo theologické, dávno již obvyklé, zvláště u nás a u předků našich a znamená anebo zdržuje v sobě netoliko někoho přivolání k něčemu aneb k někomu, ale znamená ustavení někoho v nějaké povinnosti«.

Jak bylo viděti, je významový přechod slovesa povolati od zavolati až k významům zavrhovaným v Bruse úplně přirozený. Je to změna významu hmotného v přenesený a další štěpení tohoto významu přeneseného, tedy významový vývoj, jejž shledáváme v jazyce napořád. Je proto s podivem, že Brus zavrhuje slovo povolán ve významu býti schopen a míti povinnost. Patrně nechybíme, hledáme-li příčinu zamítnutí v domnění, že jde o germanismus, neboť něm. berufen znamená totéž co povolán. Je-li však základ tohoto povolán, totiž sloveso povolati, nesporně český, jak jsem ukázal, je beze vší pochyby český rovněž význam schopen a povinen. Germanismem mohli bychom toto slovo nazvati jen tenkrát, kdyby bylo potřebí se domnívati, že se onen významový vývoj dál úplně nebo částečně pod vlivem němčiny. Ale toho není naprosto třeba, jak jsme viděli. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, nebylo by stanovisko Brusu správné, poněvadž by šlo o germanismus posvěcený úctyhodným stářím, takže by tedy přestal býti germanismem. Něm. berufen dospělo od pů[238]vodního významu, který je v rufen, k významu dnešnímu právě takovou cestou jako čes. povolán. Ale na tom není nic divného, neboť změnu významu hmotného v přenesený nalézáme ve všech jazycích. A stejná cesta vede k stejnému cíli a výsledku, jak v našem případě ukazuje ostatně ne pouze němčina.

3. Kouknouti, koukati

V Naší Řeči I, 19 — v posudku Novell od G. Reuterové — vytýká nejmenovaný posuzovatel, že »do spisovné mluvy se uvádí dokonce sloveso kouknouti«. Připojené příklady z posuzovaného díla ukazují, že se výtka týká také slovesa koukati. Nedovídáme se, proč se tato slovesa vylučují ze spisovného jazyka. Že jsou z něm. gucken? Či snad proto, že jsou to slova významem ne příliš jemná, všední (vulgární)?

Podávám zde několik poznámek o těchto slovesech, a to proto, že v našich velikých slovnících — Jungmannově, Kottově, Gebauerově — nenalézáme o nich hrubě žádného poučení.

Koukati je slovo staré. Jeho -ou- je ovšem za -au-, a to za ještě starší -ú-. Tak v Postille Chelčického (122 a) čteme: (pastýř) najradše hledí, do města za příkopy a za zeď vejda, odtud vykúkati na vlky a ovce. Prefát ve svém cestopise píše: do něho (sklepa) jsme jíti nemohli, neb bylo zavříno, než co jsme tam skrz dvéře nakaukali (str. 194, kap. 54); (na ostrově) jest skálí, které z moře vykauká (282, kap. 76). Blahoslav uvádí v Grammatice (str. 281): vyhlídá, vykauká, číhá v skrejši.

V novočeském jazyce spisovném není koukati neznámo. A dokonce je neuvedl do něho překladatel Novell, jak by se zdálo ze slov shora uvedených. Abych připomněl alespoň jeden, ale výmluvný doklad. Jirásek — Sebrané spisy I, 205 — píše po Komenském: Nevkročíme v onen svět…, kde Diogenes ze sudu vykoukaje všecky mimojdoucí haní.

Koukati je slovo zřejmě lidové. Bylo by snad zbytečné uváděti doklady. I tu jde beze vší pochyby o slovo staré; nalézámeť je v slovesných útvarech starých, v řikadlech, pořekadlech a pod. Postačí jeden doklad. Z okolí Milévska otiskl Dvořák v Českém lidu XX, 306 velikonoční říkání při chození se smrtí — lítem. A v něm se mimo jiné praví: »Svatý Petr orá, má černého ola (!), Lída mu ho popohání, on se za ní honí. Chytil ji u vrátek, trhal z ní kabátek. Tys mi ho nešil, šila mi ho Lída, co vykouká z chlíva, šila mi ho Háta, co vykouká z bláta; šila mi ho Estera, co vykouká z kostela«.

[239]Pro otázku, náleží-li koukati — a ovšem také kouknouti — do spisovného jazyka, je stejné, jakého je původu naše sloveso. Odmítá-li je nejmenovaný posuzovatel snad proto, že vzniklo z něm. gucken, samo stáří dává mu domovské právo v našem jazyce. Neřeknu nic nového, připomenu-li, že pro stáří musíme se smířiti s mnohými jinými slovy podobnými. A vadí-li snad posuzovateli význam — buď sám anebo zároveň i původ — je na omylu. Vulgární naše sloveso není. Čteme-li je v staré době u Chelčického, mohli bychom je za takové pokládati, neboť Chelčický se nevyhýbá lidovým slovům silným, ba ani ne hrubým. Nalézáme-li však koukati u Prefáta, je patrno, že v staré době bylo to sloveso právě takové jako dívati se, hleděti a pod., neboť u Prefáta nenajdeme ani stopy po všednosti, vulgárnosti jazykové. A uvádí-li naše sloveso Blahoslav v 6. knize mezi příklady slov a rčení vybraných (»Liber sextus, qui continet farraginem vocum et phraseon elegantissimarum«), jde o svědectví soudce nad jiné povolaného. Ale ani dnes nemá koukati příchuť všednosti. Proti době starší je dnes koukati spíše slovem lidovým. Ale proto, myslím, není potřeba se mu vyhýbati v jazyce spisovném. Je jisto, že se naše sloveso nehodí dobře na př. do vznešené mluvy básnické ani do vědeckého jazyka ani do ušlechtilé mluvy konversační (»koukejte, pane ministře«), ale všude tam, kde je možné, prospěšné nebo nutné dáti spisovné řeči nádech lidovosti nebo důvěrnosti a vůbec nějaké náladovosti, lze tuším, bez rozpaků sáhnouti ke slovesům koukati a kouknouti.

[1] Předpona ob-, o- nejen nežádá vazby s 2. p., nýbrž naopak měnívá obyčejně jiné vazby slovesa nesloženého ve vazbu s 4. p. Pláčeme nad něčím, na něco, po staru také něčeho, ale oplakáváme něco; pod. je želeti něčeho, oželeti něco; bručeti na něco, obručeti něco; hledati něčeho, ohledati něco atd. Tato změna vazby ve složeninách s touto předponou má základ v původním hmotném jejím významě (jdu k něčemu, do něčeho atp., ale obcházím něco) a nalézáme ji nejen v jazycích slovanských, nýbrž i v jiných jazycích příbuzných ve složeninách s předponami příbuznými (na př. stin, abhi-, lat. ob-, germ. bi-, be-). — Red.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 8, pp. 234-239

Previous Josef Zubatý: Konečně, posléze

Next B.: Churavec, Samojed