Radíme a kritizujeme

EM (= Eva Macháčková)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Porušování mluvnické shody

Mluvnická shoda má za úkol formálně naznačovat, která slova k sobě patří významem, a tím umožňuje správné pochopení textu. Dojde-li k jejímu porušení, text se může stát nejasný, někdy až nesrozumitelný.

Několik ukázek takového porušování mluvnické shody nám poslal pozorný čtenář denního tisku: V dopise ze dne … adresovanému generálnímu řediteli… Soutěže na hláskové křížovky, vypsanou Svazem při příležitosti padesáti let trvání, se zúčastnilo šestnáct autorů… Vedení závodu děkuje kolektivu dílny vedeného soudruhem… Co je všem těmto větám společné? Přídavné jméno v přívlastku (adresovanému, vypsanou, vedeného) je v nich v chybném tvaru. Závisí na řídícím podstatném jméně, které však nepředchází bezprostředně, nýbrž je od přívlastku shodného odděleno ještě jiným slovem. Proto pisatelé vět ztratili povědomí o tom, které členy k sobě významově a mluvnicky patří. Mezi řídícím podstatným jménem a na něm závislým přídavným jménem jsou totiž ještě další větné členy — neshodné přívlastky (ze dne, na hláskové křížovky, dílny). Těmi byla od sebe odtržena slova, u nichž by mluvnická shoda ukazovala na to, že k sobě náleží. Autoři pak buď mechanicky přizpůsobili tvar přídavného jména slovu následujícímu, jak vidíme v našem prvním příkladě, nebo prostě volili nějaký nesprávný tvar. Kdyby podstatné jméno nebylo rozvito dalším neshodným přívlastkem, pravděpodobně by k chybám nedošlo.

Věty z našich příkladů však nejsou ani tak dlouhé, ani složité, aby nebylo možné při troše pečlivosti zachovat mluvnickou shodu větných členů, které k sobě patří. Někdy stačí, aby si pisatelé celý napsaný text po sobě pozorně přečetli a aby tak sami přišli na chyby, které udělali.

Uvedené věty měly správně znít takto: V dopise ze dne … adresovaném generálnímu řediteli… Soutěže na hláskové křížovky, vypsané Svazem při příležitosti… se zúčastnilo šestnáct autorů… Vedení závodu děkuje kolektivu dílny vedenému soudruhem…

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 168

Předchozí Věra Procházková: Z domažlických nadávek a oslovení

Následující Karel Horálek: Vilém Mathesius jako filozof jazyka