Časopis Naše řeč
en cz

Z domažlických nadávek a oslovení

Věra Procházková

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]V chodském dialektu je rozšířeno mnoho slov, nadávek i oslovení, která jsou vlastně kritikou, veřejným míněním, posuzujícím nedostatky osobních vlastností. Jsou též ventilem, uvolňujícím nastřádané city, jako zlost, pohrdání, zklamání, posměch. Výjimečně má nadávka charakter osvobozující, např. tehdy, [165]když řeší spletité situace. Šťavnatá, náležitě akcentovaná nadávka se často stává zakončením, korunou, již nelze žádným dalším argumentem přebít. Je zvláštní, že se na Chodsku málokdy užívalo bohapustého klení. Vyskytovalo se sice: hernajs! herdek! hromši! helehrodí! mordeble, v silnější emoci: pardýje samec! a sec mazec! („Esli, kluci, s tý hrušky neslezete, já na vás puru a — sec — mazec! — huvidíte, jak vás zrichtuju!“) Závažná byla nadávka, mířící nikoli na jedince, ale na neohraničený kolektiv: Vy holoto, vy pakáži!

Několik výstižných nadávek lze zařadit k významu ‚dareba, ničema‘: holomek, spratek, klump, mizera, prevít, potítěr. („Ty jeren potítěre, k čemupa si vlastně na sjetě?“) Často slyšíme oslovení — (ke psu:) „Ty jedna sloto špinavá, hdepa si se válel? Ičko, ty zmrazku, kroutíš vočma, hale že vostáváš, halamo, mezi pořádnyjma lidma, na to si nepomatoval! Klij(ď)ce!“

Opilost a opilci nebyli příkře posuzováni; nadávky jim určené jako by komentovaly jejich náhodný i chronický stav slovy vyjadřujícími pochopení. „Ty chlastolitre, hdepa si se tak zdělal?“ „Vašek je nedopita, jak sedne k půlitru, nezná míru.“ „Holka, s tím chlapsem si nic nezačínej, je to takuvyj dopjilkuba!“

Šťavnatějšími výrazy byli titulováni špinavci. „Vypravila sem syna do sjeta v čistotě, a vrátil se mně, cumploch jeren, jako hadrlump. „Šimánkovou si na práci nejednejte, je to žencká nepořádná, cuchta.“ „Voblejci sváteční kabát! Nepureš mezi lidi jako ňákyj šumpajtl!“

Závažnými a nesmiřitelnými výrazy byly posuzovány ženy. Zvláštní příměry postihovaly staré, pomlouvačné babky. „O je, o je! To je princmetálová bába. Ta má jazyk jako břitvu. Dyjte si na ní pozor!“ Ženy, ostražitě sledující a hodnotící vývoj událostí v obci, byly reškondy (slovo znamená loterní stvrzenku), satoríje a semetriky. „Vidíte? Už zase sedí ty satoríje se semetrikama na lajčce. Ty nám, panečku, provětrají faldy!“ (Pomluví nás.) Zvláštní výraz dokresloval zjev ženy, která přecenila svůj věk i temperament a oblékla se nevhodně. „Kouknite se na tu starou maškaru: na hlavě húčku s chocholem (klobouk s peřím), poskakuje jako pímprle na drátkách (pímprle je loutka z divadélka), moclipa je jí let? Dyť už je prachbába!“ Mladé dívky byly hodnoceny jemněji. „Bečvářka má ceru, to je co říct: fífolenka, rozmazlená, svívolná, tu hdo si povjesí na krk, zažíje peklo!“ „A di! Kohopa si si to namluvjil? Fíflenu parádivou? Ta tě bure stát věčně před zrcadlem, hrábí, vidlí se netkne. Věř mně, dojde na mý slova!“ Nejtěžší výrazy posuzují ženu záletnou slovem: Ta důra! (Dorota). Někdy toto slovo značí hloupou, omezenou ženskou. A vůbec nejhroznějším slovem v celé řadě nadávek je výraz kanálíje. Slovo nízké, hrubé, které přiřčeno nějaké ženě má ji zbavit vší důstojnosti a izolovat ji ode vší slušné lidské společnosti.

Pro nezbedné dětičky užívají na Domažlicku označení rafstajbl nebo hantikrist. „Kolikrát se děti nadělají v mládí nezbedností, hučiněný rajstajblove — ha za pár let? Nepoznáš je! Beránkove! Život jim dá školu!“ „… se vám divím, matko, že toho svýho hantikrista drobíček nezpanujete. Pozoruju, že vám přerůstá přejs hlavu.“

Zvýšené pozornosti a přiléhavé kritice se těšili hlupáci a nešikové. Dostali přízvisko mezulán, mekl, trumbera, trum[166]petr, truhlík, cimbál, motovidlo, dřevo. „Ty mekle, kampa to člapeš? Je tu rochcička (stružka) plná sajrajtu, koukni se, jak si si zdělal boty!“ „Králi slavenyj, takuvýho trumpetra, jako si ty, sjet neviděl! Hledá bryjle po celým stavení, a má je vysazený na čele.“ „Nechte ho, cimbála, má svou hlavu. Ten se vás eště nahudluje (natrápí), než dostane rozum.“

Do speciálního oddělení lze zařadit nadávky kárající lenochy. Oslovovali je: Ty lemple, lýmle, klezmoro, přetrhdílo, lenkvale (lange Weile), lajdáku, klesti buchto, darmočlape. (Ke koni zapraženému do nákladu:) „Lýmle, copa děláš? Esli pořáně nezabereš, huvidíš, jako tě zřežu! Nepřij si mě!“ Pohrůžka byla strohá, ale podbarvená neškodnou emocí pobouřeného kočího, což jak pán, tak kůň dobře věděli. — — „S tím naším klezmorou není žádná řeč. Nají se, přečte noviny, usne — víc nic. To sou radostě!“ — — „Řezali sme dříví, von — lenkval — sváně se říz do prstu — copa to bylo? Prdítko! Nechtílo se mu dělat. Hale bědoval, div že se nenechal vodlifrovat do špitálu. Ha toho vařbuchtu mám ičko na krku!“

Šosáci, měšťáci byli titulováni rozmilými slovíčky: pišišvor a pagátl. „Asli znáte Kraulíka vod sturánky, to je takuvyj pišišvor vytahovačná, má šecko, nač si pomyslí — ha z čeho vyšel? Z bídy: pagátl, prarodiče se plahočili na panckým, ha von? Dělá honorací.“

Zvýšené pozornosti se těšili chytráci a podvodníci, nazývaní: ferina, filuta, kujón, kunt, fijón a švingulant. Poslední tři mají spíše charakter vykutálených rošťáčků. K nim se druží ve vší honosnosti flancmajor, pozér, který přehlíží a zneuznává obyčejné smrtelníky; štítí se jich. „Přišel vodněkajď vod Děčína, že pryj má zlevněný uhlí. Mušeli sme se fijónovi zasmít. Uhlí nepotřebujem, topíme dřívím. Na nás, švingulant, nevyzrál.“ „Esli chceš dělat flancmajora, tak hledyj, hde nechal tesař díru! My se bez tebe z mámou huživíme.“ Poběhlíci a dobrodruzi jsou seřazeni pod nápaditými přídomky: fítrtač, flamendr, laufr, facír, flink, pudivítr, žena — coura. „Copa vod něho chcete? Dyť je to flink! Peníze rozhází, práce mu nevoní.“ (Ke psu:) „Depa si zase bloumal, facíre, japa to vypadáš? Kožich samý špíchály (bodláčí), pracny černý jako komínek (kominík) — jereš s tý posteli delů! Podívejte se ho, klumpa!“ (darebu).

S mírnou ironií, možno říci s posměškem, komentují na Chodsku breptaly: čvančara, drmola, hámota, hampala; křiklouna nápadně hlaholivého označují dryáčníkem. Dvě ženy spolu rozmlouvají: „Něhdo zaklepál na dveře, ňákyj čvančara něco zadrmolil, nevím — bylo to po česku, nebylo — přibouchla sem ha zalígrovala sem se.“ „Možný, že to byl ňákyj donjuchánek (záletník), přišel si tě namluvjit.“ „Staryj parola to byl, kolozubyj, hlavu jako koleno. Jakyjpa frajer?“ (milovník).

Chodský naturel se se zálibou vyžívá v komických situacích, jež dovede široce popisovat. Slova ve skutečnosti těžká rád přelaďuje do zdrobnělin, rozmílá jejich hutnost, oslazuje jejich zatrpklost. Mnohá oslovení maskují zklamání, získané nepovedenými námluvami s nevhodnými partnery. „Cera vohlásila svýho ženicha. Čekáli sme hergulesa (siláka), koukáme, von tu vlasatyj filigránek, takuvyj kakrdásek bojácnyj, neveděl — žblabuňka — co z rukama, z nohama, přečlapoval, mluvjit nemluvjil. Povídám v kuchyni: ‚Divče nebohá, hdepa si tútoho jelimán[167]ka natrapírovala?‘ — — ‚Čekála ste snad,‘ — povídá cera — ‚že si přivedu ňáký gígrle (šviháčka) nebo snad frejíře (záletníka)? Počítám, že bych vám v tom pádu nesmíla na voči!‘ — — Ha míla sem utrum.“ (definitivní konec)!

Do kategorie označení pokrytců lze zařadit tyto výrazy: filištýn, tichočlápek, pímprle, tatrman, komedýjant. Lakomec nese název držgrešle, čahoun — slonbidlo, nedbalec — ludrák a pozitúra —. Poslední slovo též směřuje k významu již citované maškary. Hrubci říkají krobíján, silákovi lancknecht.

I krajina má podíl ve výčtu znevažujících názvů. Buď ji jmenují Sakrabónyjí, nebo Tramtárijí. „Hdopa by se do tý Sakrabónyje stěhuval? Lišky tám dávají dobrou noc.“

Neužitečný, pokažený nástroj má jméno vergl. „Zahojte ten vergl! Není k ničemu!“

Důvěrných, líbezných výrazů najdeš mezi lidmi poskrovnu. Milenci se oslovovali: „Ty můj šacínku (pokládku) rozmjilyj, hubjičko spravedlivá, zlatyj vobrázku!“ Mezi kladná oslovení nutno zařadit štramáka, elegána, frajera (dokonale upravení mužové).

Oslovení, nadávky i souvislé ukázky byly odposlechnuty na Domažlicku; jejich výskyt se však často neomezuje jen na toto území, mnohá z těchto slov jsou běžná i v jiných českých nářečích.


[1] Redakce uveřejňuje laický příspěvek regionální pracovnice V. Procházkové o některých citově zabarvených slovech a úslovích z Domažlicka. Tento materiál dokresluje dříve publikované slovníkové sbírky J. F. Hrušky a J. Jindřicha. Příklady uvádí autorka podle vlastního povědomí a pozorování.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 164-167

Předchozí Antonín Rubín: Dva interfacy, nebo interfaky, dva interfejsy, nebo interfejzy?

Následující EM (= Eva Macháčková): Radíme a kritizujeme

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1