Chalupáři

Vladimír Mejstřík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Úspěšný televizní seriál humorných příběhů z české vesnice vyvolal řadu dotazů, zda považovat slovo chalupář za vhodné a potřebné.

Je docela přirozené, že s rozvojem nového a možno říci i trochu módního typu rekreace ve venkovských chalupách (zhruba od 60. let) vznikla i potřeba pojmenovat jejich novodobé vlastníky či uživatele. Lze to v zásadě učinit dvojím způsobem. Nejprve se nabízí velmi staré české slovo chalupník. Jeho obecný (slovotvorný) význam, tj. že označuje osobu, která má co činit s chalupou (být jejím vlastníkem, uživatelem atp.), se jistě hodí i pro jazykové vystižení nové [109]skutečnosti; vždyť není v slovní zásobě neběžné, že k dosavadním významům slova přibývají další. Potíž však nastane zpravidla tehdy, má-li původní význam slova své časová omezení (zastarává), popř. i citové zabarvení. Je tomu tak právě u výrazu chalupník. Chalupník byl totiž malý, drobný zemědělec, trvale bydlící v chalupě, k níž někdy patřila i malá výměra polí. Podle Jungmanna, jak se dočteme v jeho Slovníku česko-německém (1835—1839), činila asi 12 až 20 korců, přepočteno na dnešní míry — asi 3 až 5 hektarů (počítáme-li, že se jeden korec rovná asi 28 arům). Chalupník měl na dřívější vesnici sice větší výměru (Jungmann říká výsevek) než domkář nebo baráčník (i chalupa byla zpravidla větší než domek nebo barák), ale sedlákovi se rovnat nemohl. Chalupníkům se někde také říkalo chalupáci (v lexikální kartotéce Ústavu pro jazyk český ČSAV je toto slovo doloženo z díla K. Čapka a J. Jahody, což by svědčilo pro český severovýchod), ze Zemědělských novin z r. 1952 máme i doklad na podobu chalupář.

Představa drobného, chudého zemědělce, plahočícího se na malém políčku, ostatně doprovázená i trochu pohrdavým citovým hodnocením, se ovšem značně liší od představy dnešního městského rekreanta, který na chalupu jen dojíždí a předměty někdejšího venkovského hospodářství uchovává jen k stylizované výzdobě svého okolí. Staří chalupníci na dnešní vesnici vymřeli, odtud pramení snaha vytvořit i nové, částečně odlišné pojmenování — chalupář. Že opravdu nové je, o tom svědčí dosavadní slovníky (v slovníku Jungmannově, Kottově, v Příručním slovníku ani ve Slovníku spisovného jazyka českého není toto slovo zachyceno) i lexikální kartotéka ÚJČ ČSAV. Kromě zmíněného dokladu z 50. let ze Zemědělských novin (ale v původním významu) dotvrzují existenci nového slova až výpisové lístky z posledních let. Např. oficiální podtitul soudobého časopisu Chatař zní časopis pro chataře a chalupáře.

To, že při vytváření nového slova bylo užito zcela systémové a dnes nejproduktivnější, citově neutrální přípony tohoto typu konatelských jmen, totiž -ář, je dalším důvodem pro to, abychom přijali slovo chalupář jako jazykově ústrojné a vhodné. Řadí se k slovotvorné řadě slov, jako jsou výrazy chatař, stanař, ze starších mlynář, farmář, domkář atp., označujících osoby podle objektu, který vlastní nebo používají. Není pochyb, že k obecnějšímu rozšíření tohoto nového výrazu i mezi „nechalupáři“ přispěje také televizní seriál, který jsme zhlédli na konci minulého roku.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2, s. 108-109

Předchozí Jiřina Novotná-Hůrková: O výslovnosti názvů vín

Následující Milada Hořejšová, Redakce: Design