Jezinka

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

K zlým bytostem slovanských pohádek patří odedávna jezinky. Dočteme se o nich třeba v Erbenových pohádkách, kde je varován pastýř, aby se nezdržoval se svým stádem v lese: přišly by na tě jezinky, uspaly by tě a pak by ti vyloupaly oči (Příruční slovník). V jiných slovanských jazycích i v novější češtině je podobná pohádková bytost ženská označována také jako ježibaba, jagababa, jeskyňka apod. Nejstarší doklady české mluví však jen o jezence nebo jezince, popř. užívají ve stejném významu i slova jězě. Tato podoba se objevuje jako překlad lat. pereda (KlarGlos A 56) v Glosáři mistra Klareta z počátku šedesátých let 14. stol. v kapitole o bohu a světu. Vyskytuje se zde v sousedství slov jako dea bohyně, výmysl idea, peklo infernus, ráj paradisus. Stč. jězě má obdobu např. v lašském jaza, polském jędza ‚zlá žena, čarodějnice‘ (je doloženo už v staré polštině). Jak si v starých dobách jezinku představovali, naznačuje názorně poznámka v Pernštejnské bibli k jednomu z veršů 4. kapitoly Jeremiášova Pláče. Podává se zde samostatný, o latinský text se neopírající výklad slova lamia, jímž Řekové a latiníci označovali ježibabu nebo čarodějnici: Takové potvory, ješto mají tvář ženskú, tělo svinie a nohy koňské a slovú jezenky (Gebauerův Slovník 1, 641). Ovšem již staří Čechové užívali slova jezenka i v přeneseném smyslu o zlých, zlostných ženách. Tak Rokycana horlí proti nedůtklivým a snadno hněvu propadajícím ženám. Viem, že by sě, jezenko, zbouřila … že by se jako jezinka zsápala (Gebauerův Slovník 1, 641). U slov jězě, jězenka upozornil už Gebauer na spojitost se stč. jědati sě, jědovati sě ‚zlobit se, vztekat se‘.

Další souvislosti je možné zjistit přihlédnutím k nejstarším dokladům na slovo jězě u Klareta. Je tu především latinská paralela pereda, v nezkrácené[1] podobě uvedená ve Velešínově slovníku perereda (SlovVeleš 107a). Jejím základem je patrně řecké slovo eris (gen. eridos) ‚svár‘, předpona per- má obdobný význam jako v lat. perpotatio ‚bujná pitka‘, v řec. periodynia ‚přílišná bolest‘ ap. Slovo eris označovalo i bohyni sváru, z které Klaret udělal českou jezinku (jězě). Obdobně postupoval, když na jiném místě přeložil Satira slovem poludnice a Fauna souslovím diví mužík (Klar Glos 315). Slovní spojení diví mužík je doloženo i v dalších textech doby staré a střední (srov. Gebauerův Slovník 1, 251). Tyto souvislosti mohou přispět i k osvětlení některých výrazů, v nichž se jez(ě) objevuje jako část jiného slova. Je tomu tak v označení pohana gentilis lidojes (KlarGlos A 942).[2] Jde tu o doslovný překlad (kalk) lat. gentilis; v prvé části (gens, gentis — lid) je to zřejmé, ale stejný vztah lze předpokládat i v části druhé, chápané jako lat. lis ‚spor, svár‘ a přeložené slovem jězě, ovšem bez koncového -ě a s neznělou souhláskou na konci. Flajšhansův předpoklad, že gentilis je zde spojováno s gentaculum ‚sní[104]daně‘[3], nevysvětluje první část lido-. Kalkové překládání je ovšem pro Klareta charakteristické, srov. např. bohomluvna theologia (KlarGlos 1621), podzemec ypogeus (KlarGlos 2226). Svou první částí (pod-) sem patří i výraz pro pokrytce podjěz ypocrita (KlarGlos 942). Jeho druhá část je dosazena podle rýmujícího se s ním lidojes. Se stč. jménem jezinky už přímé souvislosti nemá.

---

[1] O Klaretově zkracování slov českých i latinských srov. E. Michálek, K zvláštním způsobům Klaretova tvoření slov, NŘ 58, 1975, 77n.

[2] KlarGlosB upravuje na podobu lidojedec, ta však porušuje rým a nemá u Klareta obdobu (zde doložen typ chlebojěz commensalis KlarGlosB 1077).

[3] Klaret a jeho družina 2, Praha 1928, 330. Rovněž Flajšhansův přepis lidojěž paleografické podoby lidogess není nutný, srov. possel legatus KlarGlosA 987, sslichanye audicio t. 1521. Obdobné případy jako lidojes s neznělou souhláskou na konci jsou např. knyess presbiter KlarGlosA 1018, krzis crux KlarGlos 2107. — Našemu výkladu není na překážku, že lat. lis překládá Klaret jinak svár (KlarGlos 112). Podobné rozdíly jsou i jinde: proti genti(lis) lido(jes) je gens chudina t. 2116, obdobně mactacio zařezánie KlarGlosB 1590, ale mactator húbcě KlarGlos 1129 ap.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2, s. 103-104

Předchozí Igor Němec: Z vývoje českého jazyka

Následující Jaromír Spal: Cimbura a limburáky