Svatý Václav

František Novotný

[Answers]

(pdf)

-

Pomník svatého Václava v Praze viděl za války i po válce mnoho rušných chvil, smutných i radostných, a jest tedy docela přirozené, že bývá často jmenován, kdykoli se na ony chvíle vzpomíná anebo i kdykoli jde o nějaký projev nový. A tu se ukazuje, že ten pomník má jednu chybu — ne uměleckou, ale to, že představuje svatého Václava. Jak mu říkati, abychom se vyhnuli tomu choulostivému přívlastku a nepadli v strašné podezření klerikalismu? Poznal jsem dosud dva způsoby. Někteří píší »u pomníku knížete Václava«; že by tak někdo i mluvil, dosud jsem neslyšel. Ale byl ten pomník postaven opravdu knížeti Václavovi? Druhý způsob jest jednodušší: na jednom táboru lidu ukončil řečník vyzváním »a teď se půjdu k pomníku Václava!« Pomník Václava, pomník Hálka, pomník Husa a podle toho důsledně snad i nádraží Wilsona, náměstí Tyla — ne, to jest příliš silné, abychom to snesli. Snad tedy »Václavův pomník«, »půjde se k Václavovu pomníku«? Zde zase cítíme, že přece není Václav jako Václav.

V těchto pochybnostech jdu se podívat do Palackého, jak se to vlastně má s tou svatostí knížete Václava. A tam čtu (díl I., str. 121 n. vydání z r. 1912): » Václav pobožný a spravedlivý, utrpěvší konečně za svou horlivost o náboženství, považován a vyhlášen jest od veškerého lidu hned po smrti své za mučedlníka svatého. Dříve nežli věk minul, ano pokud ještě bratrobijce seděl na trůnu, roznesla se pověst o [219]zázracích u hrobu jeho zběhlých až do dalekých zemí. A však Čechové sami ctili památku jeho co nejsvětěji: ano úcty k němu v jejich vlasti přibývalo vždy po celá staletí; národ vzýval ho jakožto »dědice země české«, jakožto předního přímluvce a orodovníka u boha za všecky věrné Čechy; knížata i panovníci kladli obraz jeho na peníze, pečeti a korouhve své; množství chrámův i oltářův postaveno v čest jeho jména po všech krajích; ano konečně vše, co národ náš chtěl ve cti míti jako své vlastní, to až podnes »svatováclavským« nazývati obvykl. Takž samo jméno výtečného panovníka tohoto, jako před stoletími, ještě i nyní nepřestává buditi v millionech srdcí českých city a oumysly nábožné«.

Už tedy vím, jak říkati: pomník svatého Václava.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 7, pp. 218-219

Previous F. N.: Zub času

Next Listárna