Časopis Naše řeč
en cz

»Osazenstvo«

[Hovorna]

(pdf)

-

Oddílu horníků, kteří sjeli do dolů na práci (anebo i jiné podobné skupině dělníků), Němci říkají »Belegschaft«; a protože jsme se naučili, že každé německé -schaft musí míti v českém odlitku německého vzoru koncovku -stvo (Mannschaft mužstvo, Burgerschaft občanstvo atd.), vytvořil někdo slovo »osazenstvo«, slovo nepěkné a nesrovnávající se s pojmem, jejž má vystihovati (»osazenstvo« by byla skupina lidí osazených, ne lidí, kteří něco osadili nebo jimiž bylo něco osazeno).

Sloveso osaditi samo je vhodné; říkalo se a říká se posud osaditi kraj, město atp. obyvatelstvem, pevnost nebo město vojskem, úl včelami, v Kottově dokladě z Nového zákona z r. 1417 hospodář »osadil vinici kopáči, těžaři« (dělníky), »soud osaditi« znamenávalo tolik co jmenovati jeho členy, důl tedy může dobře býti »osa[218]zován«. Vojsku, kterým bylo nějaké místo osazeno, říkalo se také osádka; vedle toho se však říkávalo i posádka, a toto slovo ve významě vojenském na konec opanovalo. Tím staré a dobré slovo osádka zaniklo a mohlo by býti pěknější i češtější náhradou německého »Belegschaft«.

Vedle osaditi říká se také s významem celkem týmže i obsaditi: starší je tvar osaditi. Ve složeninách se původně předložka o, ob střídávala tak, že ob bývalo před samohláskami (oborati, obouti), před l (starší tvary byly obloupiti, oblízati a pod.), j (objíti), n (obnoviti), r (obraziti), v (kteréž pak původně samo zanikalo: obrátiti z obvrátiti), kdežto před jinými hláskami bývalo o. Říkávalo se na př. i ocházeti, ohájiti a j. Ale pravidlo bylo již odedávna porušováno, většinou na prospěch tvarů s ob- (podle objíti, obejíti říkáme obcházeti atd.). Někdy jsou obojí tvary rozlišeny i významem (otékati: obtékati). Určitost onoho pravidla zaniká v češtině od nejstarších dob, z nichž ji známe, a bylo by zbytečné i marné je vnucovati jazyku dnešnímu: ale kde lze bez násilí ještě voliti z obou tvarů, měli bychom voliti podle starého pravidla (tedy omeziti, omýti, obrýti, obrůsti atd.).

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 7, s. 217-218

Předchozí Náměstí a lípa svobody či Svobody?

Následující F. N.: Zub času