Časopis Naše řeč
en cz

Výsledky výzkumu hovorové ruštiny

Radoslava Brabcová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem o mluvený jazyk, o jeho poznání a popis se v posledních letech dostává do popředí jazykovědců. Zatímco čeština je dosud na počátku této cesty, výzkum ruštiny je značně rozvinut a věnuje se mu stále více pozornosti.[1] Vrcholem v dosavadním bádání je kolektivní sborník Russkaja [262]razgovornaja reč’,[2] přinášející první podrobný popis hovorové ruštiny. Pro bohemisty je tato práce cenná především z hlediska metodologického.

Materiál byl získán v šedesátých letech u obyvatel Moskvy a Leningradu z magnetofonových záznamů nebo z písemných záznamů úryvků náhodných rozhovorů na ulici, v obchodě apod. Nešlo však o záznamy jakýchkoli projevů. Autoři si předem vymezili pojem „hovorová řeč“, a to na základě mimojazykových charakteristik (tj. na základě sociálních charakteristik mluvčích a vymezení situací, v nichž se jí užívá). Dali si totiž za úkol „zkoumat jednotný jazykový systém“, a proto se především snaží „zachovat celistvost zkoumaného objektu jako jednotného jazykového systému, jehož určující podmínkou je jednolitost příslušného mluvícího kolektivu“ (s. 6).

Své zkoumání soustředili na ty mluvčí, pro něž je ruština jazykem mateřským, jsou původními obyvateli Moskvy nebo Leningradu (mnozí v 2. i 3. generaci a lze předpokládat, že v jejich mluvě nejsou žádné rysy dialektu, mají alespoň střední, většinou však vysokoškolské vzdělání a nejrůznější zaměstnání. Takto vybrané mluvčí označují za nositele kodifikovaného spisovného jazyka (kodificirovannyj litěraturnyj jazyk) a jen ty dále chápou jako nositele hovorové řeči. Pro výzkum byli informátoři rozděleni do tří věkových skupin (17—27, 28—49, 50 a starší). Důsledný výběr mluvčích činí z tohoto výzkumu specifický druh, odlišný např. od výzkumu městské mluvy v řadě českých měst, který se provádí na základě demografického průzkumu výběrem vzorku mluvčích všech vrstev obyvatelstva co do vzdělání, původu a zaměstnání, aby se zjistil pohyb v jazyce a podíl původních nářečí, interdialektu a spisovného jazyka na dnešním vyjadřování obyvatel měst.

Cílem autorů knihy Russkaja razgovornaja reč’ bylo zkoumat jen spisovný hovorový jazyk (litěraturnyj razgovornyj jazyk), a proto považovali za nutné vyhnout se předem „podezřelým faktům“ (s. 8), které by byly za hranicemi spisovného jazyka a patřily k jiným útvarům ruštiny (především tzv. prostořečí městských lidových vrstev). Různé mimojazykové faktory, zejména situační, jako je nepřipravenost projevu, jeho nenucenost a bezprostřední kontakt partnerů, vyvolávají pak u „spisovných“ mluvčích užití hovorové [263]řeči (razgovornaja reč’) patřící do rámce spisovného jazyka. Hovorová řeč se tedy definuje jako útvar vystupující v nepřipravených projevech nositelů spisovného jazyka a projevující se v bezprostředním kontaktu při neoficiálních vztazích, nezaměřuje-li se přitom projev na sdělení oficiálního rázu. A tento útvar má své přesně vymezené místo v hierarchii rozčlenění národního jazyka. Odlišuje se i od kodifikovaného spisovného jazyka v oficiálních mluvených projevech, i od lidové řeči (prostorečije — s. 17).

V bohemistice pracujeme též s termínem „hovorovost a obě pojetí se shodují především v tom, že nositeli hovorovosti jsou uživatelé spisovného jazyka. V hovorové češtině se vedle prvků kodifikovaných uplatňují příležitostně i prvky nekodifikované, které nejsou součástí normy spisovného jazyka. Lze říci, že se tu vytváří vrstva prostředků typických pro „hovorovou sféru“ (v terminologii Al. Jedličky), není však dosud jednoty co do vymezení této sféry a chybí nám též empirický popis norem jejího typického útvaru, jak se o to snaží právě tato práce pro ruštinu.

Jisté charakteristiky zůstaly nedořešeny i v sovětské práci. Problémem zůstává především hovorová řeč jako zvláštní samostatný systém. Autoři si kladou za cíl zkoumat v daných textech fakta jazyka jako systému, a musejí je tedy odlišovat od fakt řeči jakožto realizace tohoto systému; vše však označují nerozčleněným termínem razgovornaja reč’. Uvědomují si, že „hovorová řeč“ a kodifikovaný spisovný jazyk fungují v témž kolektivu osob patřících jednomu národu, ale současně předpokládají, že hovorový jazyk je zvláštním systémem se specifickým souborem jednotek a se specifickými zákonitostmi jejich fungování (který v tomto pojetí stojí proti kodifikovanému spisovnému jazyku uvnitř hranic spisovného jazyka jako svéprávný útvar). Existence hovorové řeči jako systému bude však moci být buď dokázána, nebo vyvrácena až po prozkoumání rozsáhlejšího materiálu.

Už v této fázi výzkumu se autoři snaží stanovit specifické charakteristiky norem hovorové řeči. Tyto normy[3] mají větší variabilitu než normy kodifikovaného jazyka a na rozdíl od nich netíhnou k funkční diferenciaci variant. V jistém smyslu jsou blízké nářečním normám (v nichž je pojem přípustného velmi široký); pro jejich zjištění je pak rozhodující výskyt jevu v mluvě mnoha osob, které byly podrobeny výzkumu.

V podávaném systému hovorové ruštiny jsou stanoveny především dvě pro tichůdné tendence — formální nebo obsahový synkretismus, spojující v jedné jazykové jednotce více dílčích hodnot, a proti tomu výrazová nebo obsahová rozčleněnost, tj. rozložení jistého prvku sdělení na více [264]částí.[4] Obě hojně se projevující dialekticky protichůdné tendence mají funkci jistého regulátoru systému. Jevy synkretismu a rozčleněnosti působí silněji v systému hovorového jazyka než v systému kodifikovaného jazyka spisovného, což lze podle autorů vysvětlit podmínkami fungování hovorového útvaru. Ústní forma projevu, jeho nepřipravenost a spontánnost vedou k tomu, že takový text vzniká často bez dostatečného promyšlení, „na pochodu“ (s. 34), a v důsledku toho obsahuje mnoho jevů nadměrné rozčleněnosti; nenucenost a zvláště těsné spojení projevu se situací dávají naopak možnost opřít se o mimojazykovou skutečnost, která dovoluje mluvčímu ponechat mnohé nevysloveno a vytváří tak půdu pro synkretismus.

Práce je rozdělena do pěti kapitol: 1. Úvod (s. 5—39), 2. Fonetika (s. 40 až 150), 3. Morfologie (s. 151—216), 4. Syntax (s. 217—402), 5. Nominace (pojmenování) (s. 403—464) a dodatek o gestech v mluvených projevech.

Úvodní kapitola podává teoretický podklad celé práce, jak jsme jej stručně charakterizovali v úvodu této zprávy. V dalších kapitolách se podrobně rozebírá shromážděný materiál. V kapitole věnované fonetickému systému docházejí autoři k závěru, že systém hovorové řeči a kodifikovaného spisovného jazyka se liší v paradigmatickém plánu, a to větším množstvím variant každého fonému, v syntagmatickém plánu uvolněnějšími kombinatorickými pravidly v hovorové řeči, kde jsou možná taková spojení souhlásek, která spisovný jazyk nepřipouští. Výrazné změny nastávají v hovorové ruštině ve srovnání se spisovným jazykem na začátku a na konci slova. Ke kapitole o fonetickém systému je připojena poznámka o zvláštnostech větné intonace, která odhaluje velké bohatství intonačních prostředků hovorové ruštiny.

V kapitole o morfologii vycházejí autoři ze stanoviska, že pouze nezávislé zkonstruování (postrojenije) systému hovorové řeči, zjištěné na základě textů hovorové řeči, umožňuje porovnání se systémem kodifikovaného spisovného jazyka (včetně stanovení toho, v čem se shodují). Směr srovnávání byl dán hypotézou o menší členěnosti hovorové řeči ve srovnání s kodifikovaným systémem. (Při srovnání dvou systémů se lze setkat se situací, že dvěma jednotkám stojícím proti sobě v jednom systému odpovídá jen jedna jednotka v druhém, o ní pak lze hovořit jako o jednotce synkretické).

K demonstraci tohoto předpokladu si autoři zvolili oblast druhotné (vedlejší, nevětné) predikace — postavení a fungování přechodníků a příčestí — a využívání přídavných jmen (krátkých i plných tvarů) v systému spisovného jazyka a hovorové řeči; zjistili, že v hovorové řeči chybějí příčestí a přechodníky a krátké tvary přídavných jmen, které jsou v kodifikovaném systému formálními prostředky organizace syntaktické hierarchie ve větě. Jejich nepřítomnost v hovorové řeči svědčí o jiném typu hierarchie v tomto útvaru. Dokonce i ty jednotky, které se s kodifikovaným jazykem shodují, jsou v hovorové řeči přítomny v jiné kvalitě.

[265]I jinak se v syntaxi rozdíly mezi oběma útvary projevují nejvýrazněji. Autoři si kladou otázku, jaké jednotky je třeba vybrat pro syntaktický popis; za formální kritérium si zvolili intonaci (vzestupnou a sestupnou) a na základě tohoto kritéria pracují s dvěma jednotkami: frází (se sestupnou intonací jako jednotkou intonačně ukončenou) a se syntagmatem — složkou fráze. Syntaktickou jednotkou, která se obvykle skládá z jedné fráze, označují jako výpověď, což je reálně existující syntaktická jednotka hovorové řeči. V hovorové řeči jsou jednak výpovědi, které vůbec nemají obdobu v kodifikovaném jazyce (Knižnyj/ja zajdu — Knihkupectví, zajdu tam.), nebo výpovědi, které se na první pohled neodlišují od kodifikovaného spisovného jazyka (Ty vzjal polotěnce? — Vzals ručník?), ale ani ty nejsou totožné. Podrobný rozbor materiálu dále ukázal, že ve srovnání s kodifikovaným spisovným jazykem má ve větě hovorové řeči široké uplatnění první pád, a to i ve funkci rozvíjejících větných členů — předmětu a příslovečného určení; velmi rozšířené jsou konstrukce se vztažnými zájmeny (slovesné Vozmi na na čem siděť; — Vezmi /něco/, na čem /by se dalo/ sedět. — neslovesné: My šli gdě magazin — Šli jsme, co /je/ obchod). Na rozdíl od homonymních konstrukcí s tázacími zájmeny je v daných typech zájmeno vždy bez přízvuku. Také tyto celé konstrukce mohou fungovat jako větné členy. Velká pozornost se v této kapitole věnuje neobsazeným (nulovým) syntaktickým pozicím v konstrukcích, které mají v kodifikovaném jazyce „úplnou konstrukci“ — především v přísudku, ale i jiným příkladům elipsy (např. předmětu). Možnost ponechávat pozici nulového slovesa souhlasí s obecnou tendencí hovorové řeči k synkretismu.

Dost výrazné rozdíly jsou v pořádku slov; vycházejí ze specifických zákonů stavby projevu: podávání informací po částech, sdělení v první řadě toho, co se ukazuje informativně závažné atd. Charakteristická je především neupevněná pozice jednotlivých větných členů (řídícího a závislého), poměrně volné postavení podřadicích spojek, které nestojí vždy na počátku vedlejší věty (On jesli pridět pozdno/my v kino ně uspejem — /On/ jestli přijde pozdě, nestihnem kino.).

Kapitola o nominaci přináší zajímavé materiály z oblasti pojmenování. Tendence k synkretismu se v této oblasti projevuje vznikem tzv. kondenzátů (velmi rozšířené je tvoření jednoslovných pojmenování pomocí přípony -ka od motivujícího přídavného jména: večerka večernaja gazeta) a „substantivátu“ (zpodstatnělých přídavných jmen k označení osob — sovchoznyje, jídla — Ně ljublju solenogo apod.), v češtině označovaných jako univerbální jednotky.[5] Hojná jsou i různá sémantická stahování (s. 420), kde na rozdíl od předcházejících typů dochází k zastupování lexikálně sémantickou cestou: motornaja lodka motor, chirurgičeskoje [266]otdělenije chirurgija; rozšířena je metonymie. Tendence k tzv. rozčleněnosti se projevuje především ve slovesných pojmenováních typu Buločki prodajet perestala k nam chodiť (/Ta, co/ prodává housky /tj. prodavačka/ k nám přestala chodit) nebo v konstrukcích s infinitivem a vztažným zájmenem: Postav iz čego pit (Postav /sem něco/, z čeho /by se dalo/ pít /tj. sklenici/). Velmi instruktivní je i část práce věnovaná specifickým druhům pojmenování v hovorové řeči.

Cílem této zprávy nebylo rozebrat podrobně veškerý materiál a nebylo by to ani možné. Chtěli jsme hlavně upozornit na teoretické zásady, které mohou být velkou teoretickou pomocí i při zpracovávání českého materiálu. Kniha Russkaja razgovornaja reč’ položila základy skutečně soustavného popisu dnešního mluveného jazyka, ať už pro výzkum zvolíme kterýkoli útvar národního jazyka.


[1] Srov. např. Russkij jazyk po dannym massovogo obsledovanija, red. L. P. Krysin, Moskva 1974; L. K. Graudina, V. A. Ickovič, L. P. Katlinskaja, Grammatičeskije varianty, Moskva 1971: O. B. Sirotinina, Razgovornaja reč’. In: Voprosy social’noj lingvistiki, Leningrad 1969; táž, Razgovornaja reč’ i razgovornyj stil’, Moskva 1969; táž, Pervyje itogi special’nogo izučenija razgovornoj řeči, Jazyk i obščestvo, 2, Saratov 1970; O. A. Laptěva, Izučenije russkoj razgovornoj řeči v otěčestvennom jazykoznaniji poslednich let, VJ 1967; táž, Aktivnoje funkcionirovanije ustno-razgovornych sintaksičeskich postrojenij. In: Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo, Moskva 1968. Další přehled prací viz v čl. Al. Jedličky, Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy, SaS 29, 1966, s. 114, pozn. č. 6.

[2] Autoři: G. A. Barinova, L. A. Kapanadze, Je. V. Krasil’nikova, Je. N. Širjajev, Je. A. Zemskaja (zároveň odpovědná redaktorka), Izd. Nauka, Moskva 1973, 484 str.

[3] Pojem normy a kodifikace chápou ve shodě s naším pojetím, jak je charakterizuje např. Al. Jedlička: „O normě mluvíme ve vztahu k jazyku vůbec (existuje i norma nářeční, popř. norma běžně mluveného jazyka), o kodifikaci jako protějšku normy lze mluvit jen ve vztahu ke spisovnému jazyku (nářeční norma se sice popisuje, ale nekodifikuje). „Studium současných spisovných jazyků… viz pozn. č. 1, s. 117.

[4] O. S. Achmanova, Slovar’ lingvističeskich terminov, Moskva 1966.

[5] Srov. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 170n.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 261-266

Předchozí Slavomír Utěšený: První ukázkový soubor map Českého jazykového atlasu

Následující EP (= Eva Pokorná), AP (= Alena Polívková): K tvoření obyvatelských jmen ze jmen států

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1