Votipera

Jaromír Spal

[Drobnosti]

(pdf)

-

Mezi nářečními prvky v díle Aloise Jiráska nacházíme i slovo votipera (např. v Lucerně Klásková o Kláskovi: „Já ho také uvítám, votiperu…“). Je to tedy oslovení nelichotivé, vlastně nadávka, zřejmě typická pro Náchodsko a snad i další části východních Čech; jinde to patrně bude „import“. Nenacházíme je ve slovnících současné češtiny ani u Jungmanna; jenom Kottův Slovník (Dodatky II) má: „Otiperka, -y m. i f. ošumělý člověk. „Ta ženská chodí jako o. U N. Bydž.“ — Bydžovským krajem jsou míněny tenkrát východní Čechy; netřeba pochybovat, že skutečný lidový tvar [167]měl předsunuté v: votiperka. Dnes má tento tvar význam ‚ošumělý člověk‘, ale i část oděvu (‚odřený, utahaný kabát‘). V třetím příspěvku (1906) cituje Kott z Jiráska (F. L. Věk, IV a II) „Co ten votipera!“, „Ty votipero bláznovská!“ — bez výkladu.

V tomto slově je zřejmě o- předponové, ale základ nesouvisí s tip- onomatopoickým (típat = pípat) ani s tipec a tiplice (srov. Machek). Mnohem spíše patří k sln. tipati „betasten“ (ohmatávat) a stč. těpiti, těpati = nosit, vláčet; k tomu slovenské teperiť = těžce vléci, podle Machka i ceperiť (namáhavě jít), ukr. teporyty „namáhavě vléci“, ba i lotyšské stiept = s námahou něco dělat (Machkův Slovník 2. vyd. 636 sem řadí i tarabiť).

Zněl tedy původní tvar o-těpera a je nejblíže příbuzný se slovem slovenským: „něco, co se častým užíváním odře, opotřebuje, pak i člověk tak oděný“. K pejorativnímu významu srov. i pol. oszust = tulák, čes. nář. vošoust. V první slabice je -i- sotva z -ie-, spíše vzniklo disimilací dvou e.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 166-167

Předchozí Pavel Trost: Slangová slova majznout, rambajs, šťabák a šťabajzna

Následující JK (= Jaroslav Kuchař): Vaší žádosti nebylo nevyhověno