Časopis Naše řeč
en cz

Úřední čeština

[Hovorna]

(pdf)

-

Naše úřady píší česky po německu. Překládaly stále německé vyhlášky doslovně a navykly si tím kroutit, zbytečně opisovat nejjednodušší prosté české věty. Ne že by nemohly říci úřední vyhlášku po česku, ale nestarají se, aby promyslily česky staré německé frase, aby mluvily jasně a stručně. Otiskujeme na ukázku poslední vyhlášku elektrických drah v Praze a vedle ní český překlad.

[213]K zkrácení některých tratí elektr. drah pražských bude přikročeno dnes v úterý 17. t. m. Správní rada elektrických podniků sáhla k tomuto opatření jako jedinému východisku z desolátního stavu vozidel, jichž následkem nepříznivých poměrů výrobních a pracovních, jakož i trvalého přetížení přeplňováním se porušuje denně mnohem více než možno při vynaložení všeho úsilí opraviti. Práce spojené s opravou porouchaných vozidel budou s použitím všech prostředků urychleny a závisí jen na obecenstvu, aby vozy nadále již nepřeplňovalo, dle návěstí označujících maximální přípustné obsazení vozů se řídilo a pokynů provozních orgánů důsledně dbalo, aby provoz v původním rozsahu mohl býti opět v dohledné době zahájen, jinak by muselo dojíti ještě k dalším nepříznivým změnám. Od uvedeného dne budou pojížděti: Trať č. 1 od stanice Máchova ul. na Vinohradech až ke Hradu. Trať č. 2 z Flory na Klárov, trať č. 3 od elektrárny v Holešovicích ke stanici Erbenova ul. na Vinohradech, trať č. 4 od Vodárny na Letné k nádraží vyšehradskému. Trať č. 7 od stanice olšanské hřbitovy do Podolí, trať č. 9 a 13 ve všední dny nezměněno, trať č. 9 o nedělích místo na Koulku k západnímu nádraží. Trať č. 10 a 11 od nádraží v Brusce na Floru k olšanským hřbitovům. Trať č. 14 od stanice Libušák v Libni do Košíř. Ostatní tratě zůstanou prozatím nezměněny.

Elektrické dráhy v Praze zkráceny. Od úterka 17. t. m. jsou některé trati elektrických drah pražských zkráceny, protože není dosti vozů. Obecenstvo neustále vozy přeplňuje, tím je přetěžuje, denně jich několik porouchá, a dílny je nestačí spravovati, nemají dosti dělníků a materiálu. Správní rada se pokusí, aby rychle opatřila dostatek dobrých vozů a zkrácené trati opět prodloužila, žádá však obecenstvo, aby vozy nepřeplňovalo a dbalo pokynů. Kdyby byly vozy dále přetěžovány, musila by správní rada ještě víc omeziti jízdní řád, jenž od 17. t. m. upraven takto: Trať 1. Vinohrady (Máchova) Hrad; 2. Flora-Klárov; 3. Holešovice (elektrárna)-Vinohrady (Erbenova); 4. Letná (vodárna)-Vyšehrad (nádraží); 7. Olšany (hřbitov)-Podolí; 9. v neděli jen k západnímu nádraží; 10., 11. Bruska (nádraží)-Flora (Olšanský hřbitov); 14. Libeň (Libušák)Košíře. Ostatní trati zatím kráceny nejsou.

*

Docházejí nás stále stížnosti do češtiny úředních výroků. Zvláště trpce žaluje na ni jistý pisatel těmito slovy: Když před několika lety zemská školní rada vydala [214]výnos o tříbení jazyka českého, zaradovali se všichni přátelé drahé mateřštiny naší. Byltě to výnos zcela odlišný od obvyklých fermanů a dýchala z něho také vřelá láska k věci. Což pak máme dražšího nad mateřskou mluvu? Co vyznačuje každý národ proti jinému a dodává mu samostatnosti jako řeč? Nyní, kdy se vrátila vláda věcí našich v naše ruce, očekávali jsme zvýšenou péči o jazyk. Dnes se již zákony a výnosy nepřekládají z němčiny. A měly by býti psány češtinou vzornou. Zatím vidíme pravý opak toho. Zvláště nelibě se dotýkají chyby ve výnosech ministerstva školství a nár. osvěty. Čtli jsme o tom v Nár. listech bolestnou lokálku a hle, v posledním čísle Věstníku tohoto ministerstva podávají se nové důkazy o tom, že tam někteří pánové neznají základních pravidel české mluvnice. Výnos č. 73. se počíná na př. takto: Svoluji, aby na českých učitelských ústavech na Moravě zavedeno bylo vyučování jazyku německému… jako předmět nepovinný (m. předmětu nepovinnému). — A ve výnose č. 81. o přijímání žáků do první třídy škol středních se praví, že při nich »zkouší učitelé, které určí ředitel« (m. zkoušejí). To jen ukázka z těch dvou výnosů! A to se dává podpisovati ministrovi! My učitelé ovšem nesmíme výnos ten prostě dáti na vědomost žactvu, nýbrž v opraveném vydání, sice bychom si upletli v žactvu bič na své působení učitelské.

*

O téže věci přinesly Nár. Listy ze dne 30. srpna t. r. zvláštní článek, který pro jeho závažnost a věcnost otiskujeme celý:

»Jazyk jest jedním z nejživotnějších i nejhlubších základů státní moci. Jazyk — toť symbol a záruka svobody, toť duše národa. Proto z prvních povinností národního státu je úcta k jazyku, nesmlouvavá a bdělá péče o jeho ryzost a neporušenost. Toho jest pak třeba především tam, kde běží o základy státní moci — ve formulaci a se sestavování zákonů. Zákon je určen pro všechny občany všech vrstev, proto má býti především jasný, srozumitelný a přesný. A nemůže býti jasnosti a přesnosti logické bez ryzosti jazyka. To, čeho se dočítáme v zákonech naší republiky, je však často paskvil na český jazyk: čtete-li zákony, u nás vydávané, zdá se vám, že kdosi nejprve jazyk uměle zpřelámal, zkomolil a zhyzdil, a teprve pak sestavil z něho věty, jež zdají se spíše umělými skrývačkami a šarádami než přesnou lidskou řečí. Strašidlo rakouské byrokratické úřední němčiny bloudí znovu po naší vlasti, oděno do českých slov. V ministerstvu práv a u nejvyšších úřadů zahnízdil se osudný omyl, že česká slova znamenají nutně již češtinu: a tak dožíváme se publikace českých zákonů a nařízení, které nutno si v duchu nejprve přeložiti do němčiny, aby jejich smysl stal se zjevný. Uvážíme-li, jak hluboko do každodenního života zákon proniká, musíme se pozastaviti s opravdovými obavami nad tímto soustavným jazykokazectvím, jež porušuje řeč sta tisíců lidí a zesměšňuje náš demokratismus. Nuže — několik nejnovějších příkladů. Nejvyšší soudní dvůr vydal v těchto dnech několik důležitých rozhodnutí, mezi nimiž na př. čteme: »Zápůjčku poskytnutou lichváři pro jeho živnost nelze opět žádati.« Nehledě k tomu, že jen rakousky vychovaný úředník může žádati zápůjčku pro něco, když všichni ostatní lidé vypůjčují si na něco, jest smysl tohoto zákona [215]velmi problematický: žádati zápůjčku znamená vypůjčovati si. Tedy co vlastně chce říci tento zákon? Že lichvář, který si už jednou vypůjčil na svou živnost (lichva je tedy státně uznávaná živnost?), nemá práva si vypůjčiti opět čili po druhé? Či snad to znamená, že věřitel lichvářův, jemuž byl dluh jednou splacen, nemůže požadovati ho opět? To však je ještě zcela nevinná a krásná věc proti nařízení dalšímu, jež zní: »Nárok svedené pod slibem manželství na odškodnění za zmenšenou naději na provdání se neruší se ne jinak bezvadným způsobem jejího života.« Myslíme že tuto větu nerozluští ani jediný z občanů státu, které zavazuje. Oč vlastně běží? O ženu, svedenou slibem manželství, jež bylo jí nabídnuto za zmenšenou naději na provdání? A co je to ne jinak bezvadný způsob života? Má svedená žíti mravně či nemravně, aby se její nárok nerušil? Jinde čteme opět o věcech, »zanechaných od hosta v hostinci«, o »ubytování vojska v pronajatém předmětu« atd. Ministerstvu práv vydatně pomáhá i ministerstvo železnic. Nákladní vozy čsl. republiky dostávají s novým, šedivým nátěrem i podivné nadpisy, jež patrně mají vzbuzovati svou tajemností úctu před naším dopravnictvím, které nemůže dobýti jeho přesnost a spolehlivost. Tak na př. čteme na nich o »únosnosti vozu«. Je to veřejné označení váhy vozu pro ty, kdož nakaženi morálkou zřízenců kolínských, chtěli by vůz unésti? Či znamená to snad, že tyto vozy jsou vyhrazeny pro únosy mladých, romantických žen? Neboť kdyby běželo o vymezení maximálního nákladu, stálo by přece na voze, že jeho nosnost je taková a taková, jako mluví se o nosnosti v architektuře, inženýrství atd. Jazyk zákonů naší republiky je vskutku již naší palčivou ostudou, a jistě každý český občan i právník chvěje se studem při každém novém nařízení. Uráželo-li nás Rakousko, byl to cizí stát a byly to zákony, jež jsme nenáviděli. Uráží-li nás však vlastní vláda a vlastní stát, mluví-li k nám cize a nesrozumitelně zákony, jež máme radostně plniti, protože dáváme je sami sobě, je to povážlivý zjev, příznačný pro poměry našeho státu. Což nemohl by stát, jenž platí desítky tisíců nezaměstnaným, zaplatiti dva nebo tři lidi, mluvící opravdu česky, aby přeložili do češtiny zákony, jež vydává svým občanům? Či mají se občané vedle světových řečí učiti ještě našemu československému úřednímu esperantu? To přece snad není povinností občanů lidové republiky![1]

[1] Redakce Naší Řeči může svým čtenářům oznámiti, že aspoň ministerstvo školství a národní osvěty projevilo upřímnou vůli, přispěti k nápravě nynější pokleslosti a ledabylosti jazykové, a pamatovalo na tuto věc ve svém rozpočtu na rok 1920, zařadivši do něho větší částku peněz.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 7, s. 212-215

Předchozí Václav Nešpor, Ludmila Korblová-Tichá: Před bouří

Následující »Obratní odpověď«