Časopis Naše řeč
en cz

O vývoji současné češtiny pro učitele

AS

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Má-li být jakékoli úsilí ve prospěch kultury jazyka a vyjadřování účelné a úspěšné, předpokládá spojení mezi současnou teorií spisovného jazyka a jazykové kultury a uživateli jazyka. Zvlášť důležité je, aby nebyl příliš značný rozdíl mezi touto teorií a názory, kterými se ve své vlastní činnosti řídí ti, kdo spisovného jazyka užívají a tím působí na jiné; především máme na mysli pracovníky sdělovacích prostředků a učitele. Ale každý, kdo má s otázkami jazykové kultury co dělat, ví, že tento požadavek má u nás ještě dost daleko k tomu, aby se vtělil ve skutečnost; a platí to bohužel i pro učitelstvo, češtináře nevyjímaje. Ještě stále není mezi nimi úplná bílá vrána ten, kdo nečte Naši řeč ani Český jazyk a literaturu, kdo vystačí se školním vydáním Pravidel a Stručnou mluvnicí českou Havránkovou a Jedličkovou, kdo nevzal na vědomí ani Českou mluvnici týchž autorů, ani podnětné práce Šmilauerovy, kdo nezná a neumí užívat Slovníku spisovného jazyka českého, nemluvě ani o dost už bohaté popularizační bohemistické literatuře z posledních let. A s tím souvisí i to, že leckdy se na školách tradují v jednotlivostech i v obecných zásadách myšlenky zastaralé, nebo i překonané, neplatné. To vše je o to tíživější, že tyto poznatky, vštípené dnes do myslí žáků, budou v nich žít a působit další půlstoletí. Je proto potřeba všestranně uplatnit současné poznatky o jazyku obecně, o spisovné češtině a její kodifikaci i o jazykové kultuře opravdu velmi naléhavá, a především ve školní praxi.

[105]Jednou z vhodných příležitostí k tomu je postgraduální studium učitelů, jde dnes už o vzdělávací soustavu dobře organizovanou a promyšlenou, zasahující zároveň široký okruh učitelů (češtině a její jazykové kultuře se dostává místa v kursech pro češtináře I. a II. cyklu a pro učitele 1.—5. postupného ročníku; velmi záhodno by bylo nezapomínat ani na učitele nečeštináře, protože oni často svou vlastní jazykovou praxí a nezájmem o kultivované jazykové vyjadřování žáků maří i sebelepší práci svého kolegy češtináře.

Působení těchto kursů v rámci postgraduálního studia potřebuje však jisté sjednocení, obecnou základní linii i celkové zaměření. K tomu má přispět nevelká knížka, kterou pod názvem Vývojové tendence současné spisovné češtiny a jazyková kultura napsali pro češtináře zkušení jazykovědci a zároveň vychovatelé mladých bohemistů na pedagogických fakultách Fr. Cuřín a J. Novotný (knížku vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze r. 1974 v nákladu 2000 výtisků a rozsahu 106 stran za 10,50 Kčs).

Knížka je, kromě stručné předmluvy a doslovu, rozvržena do tří oddílů. V prvním z nich se podává celkové poučení o vývoji, kterým prošlo chápání pojmu spisovného jazyka v jednotlivých jazykovědných školách, a o tom, v jakém časovém rozsahu se současný spisovný jazyk chápe.

Druhý, nejrozsáhlejší oddíl zachycuje vývojové tendence dnešní češtiny, tedy i dynamické napětí v ní. Vykládá se tu pojem demokratizace spisovného jazyka (tj. změny sbližující spis. jazyk a útvary nespisovné) a jeho socializace (tj. rozšíření okruhu uživatelů), dále rozdílné tempo vývoje jednotlivých jazykových rovin (dnes vývoj zasahuje především slovníkovou a dále i skladební rovinu); vykládá se o nejdůležitějších obecných tendencích, mnohdy protichůdných, které se v jednotlivých změnách projevují, jako je tendence intelektualizační a jí blízká racionalizační, diferenciační (odrážející rozmanitost úloh, které spis. jazyk plní) a unifikační, internacionalizační a nacionalizační, a připomínají se i tendence méně obecné, jako univerbizační — multiverbizační. Zdůrazňuje se, že jazyk jakožto jev společností vytvořený a jí sloužící je ve svém vývoji podmiňován i společenskými faktory, a ukazuje se, že změny v jazyku neprobíhají jen výměnou jednoho prostředku za druhý, ale mnohem častěji souběžnou existencí dvou prostředků a změnami v jejich vzájemném poměru.

Na toto celkové poučení navazuje výklad o jednotlivých jazykových rovinách (zvukové, tvaroslovné, skladební a slovníkové); uvádějí se postupně jazykové jevy, popř. celé kategorie jevů, které jsou v současné spisovné češtině v pohybu. U jevů zvukové a tvarové roviny je přitom výklad dnešní situace a další perspektivy opřen o poučení z historie jazyka — domníváme se, že velmi vhodně, protože jen tak může čtenář, jemuž je knížka určena, pochopit a potom i ve škole vyložit, že změny v kodifikaci nejsou projevem jakési libovůle jazykovědců (což je stále ještě velmi rozšířené mínění značné části veřejnosti). Pokud jde o repertoár jevů, kterým se v knížce věnuje pozornost, využili autoři svých vlastních prací a výzkumů i bohemistické literatury za posled[106]ních dvacet let, a to nejen základní literatury kodifikační a popularizační, ale i materiálu uloženého ve speciálnějších studiích, monografiích a sbornících. V tomto směru slouží knížka i jako prostředník mezi jazykovědnou literaturou a učitelstvem a to lze opět ocenit a přivítat.

Třetí oddíl je nazván Jazyková kultura. Obsahuje přehled vývoje, jimiž u nás pojímání spisovného jazyka a jazykové kultury prošlo od Husa přes humanistické a barokní gramatiky, obrozence, Gebauera, Zubatého a Ertla až po pražskou jazykovědnou školu a její zásady; vykládá se o normě, kodifikaci, variantách v jazyku; jak k tomu vede naše jazyková situace, zvláštní pozornost je věnována mluvené podobě spis. jazyka a hovorové češtině, oddíl končí výčtem úkolů, které dnes před jazykovou kulturou stojí.[1]

Knížka o vývojových tendencích a jazykové kultuře přichází včas a vhod. Dává v kostce poučení právě o tom, co i češtinářům ve školách právě v poznání jazyka uniká: rozrušuje představu o stabilním, nehybném spisovném jazyku, spoutaném „pravidly správnosti“, která přicházejí odkudsi z nedohledna od jakéhosi orákula; učí hlouběji chápat jazyk jako soustavu proměnlivou, v níž je dnešní stav podmíněn historií jazyka i společenskými podmínkami v minulosti i současnosti. Naznačuje i soubor jevů, jejichž dnešní kodifikace by měla být uvážena, popř. revidována, aby byly odstraněny zbytečné rozdíly mezi kodifikací a normou (např. u tvarů 1. plurálu mužských životných jmen, u podst. typu kámen, loket, u některých domácích místních jmen, u tvaru kupuji). O možnosti upravit kodifikaci v tom nebo onom případu mohou být (a jistě budou) i spory;[2] nesporné však je, že dnešní stav jako celek není ve všem udržitelný, a je dobře, že autoři na možnost úprav učitele psychologicky připravují a ukazují jim i principy, podle nichž se v těchto případech postupuje.

Publikace tohoto druhu bude mít jistě ohlas i odbyt; a protože lze tedy během času počítat s jejím opětným vydáním, připojujeme několik doplňkových poznámek: Vítali bychom, kdyby se v knížce hojněji uplatnily konfrontační připomínky o stavu slovenském a v únosné míře i o stavu v jiných slovanských jazycích (nejen v ruštině, ale např. i v polštině). Souvislého, i když ne nijak rozsáhlého výkladu by se mělo dostat i pohybu v současných jazykově slohových normách a stylovým problémům, které jsou spojeny s tím, jak užívá (popř. neužívá) spis. jazyk dnešní mládež. Pokud jde o jednotlivé skupiny jevů, rozšířit by zasloužil výklad o přejatých slovech (obecných i vlastních), [107]a to nejen z hlediska lexikologického, ale i tvaroslovného, slovotvorného a výslovnostního, popř. i pravopisného. Čtenáři by uvítali jistě i některé metodické podněty (např. směřující k tomu, jak učitel může napětí v jazyku a v řečovém dorozumívání ukazovat příležitostně žákům na materiálu z popularizační literatury, z poslechu rozhlasu, televize, zvukového doprovodu filmu, z polemik o jazyku v tisku atd. a jak je tím může vést k tomu, aby viděli ony vývojové tendence konkrétně v činnosti a učili se jejich jednotlivé projevy sami posuzovat). A na závěr máme ještě poznámku stylizační: autoři usilovali o sevřený, hutný a přesný výraz; na některých místech je to však přivedlo k podání, které je slohově i terminologickou nasyceností pro ne nepodstatnou část učitelstva příliš náročné.


[1] V knížce se mluví nerozlišeně o jazykové kultuře v několika významech tohoto sousloví; pokládáme za výhodnější jednotlivé významy i terminologicky diferencovat (srov. sb. Kultúra spisovnej slovenčiny, Bratislava 1967, a Kultura českého jazyka, Liberec 1969); rozlišování kultury jazyka a řeči (vyjadřování) a jejich kultivování je učitelům celkem ještě vzdáleno, jen ono však umožňuje uživatelům jazyka zbavit se stále běžného předsudku o úpadku, ba destrukci jazyka, a vytváří na druhé straně podklad pro vypěstování pocitu odpovědnosti za vlastní kultivované užívání jazyka.

[2] Lišíme se např. od autorů knížky (s. 34) v názoru na stav kodifikace a systémové předpoklady změn u 3. os. množ. čísla přít. času sloves 4. třídy.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 104-107

Předchozí Slavomír Utěšený: První monografie o nářeční češtině v Sovětském svazu

Následující Antonín Rubín: Krešlak a jiné lakované materiály