Dcery země

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

M. Majerová, Dcery země. Nákl. J. R. Vilímka v Praze.

Chcete-li se ponořiti do hlubin duše ženské a vyvážiti z ní taje milostných hříček i vášní, jemných i scestných? Majerová Vám k tomu tady poskytuje mnohostranné příležitosti v pěti povídkách zdánlivě samostatných, ale přece tvořících jednotný celek. Počíná s prvními rozpuky lásky v dětském srdečku dívčím, které vzbouzejí osoby, nemající o tom potuchy. (Klíčení.) Je to útlý kvíteček, vydaný na pospas větrům a naklánějící se ve strany nejlibovolnější. Ale dále už v druhé povídce (Lovkyně vznětů) vlny divěji bijí, milá nevinnost i vyspělá, zrůdná zkaženost ovíjejí se tu kol muže, společensky protřelého, který však si umí podle potřeby nasazovati masku neviňátka i hejska. — V třetí povídce (Zpozdilá) zachyceni jsme vírem života tří různých ženských povah, matky herečky a dvou dcer, navzájem se magneticky přitahujících a odpuzujících, z nichž však všecky sympatie i konečnou soustrast strhuje na sebe dcera v klášteře vychovaná, s tím zcela zvláštním roztouláním citů od mlada až do perversního konce svého.

Do mužského nitra se zahleděla spisovatelka hlouběji v posledních dvou povídkách (Ztajeném úsměvu a Kořenech). Tu si našla silné a tvrdé povahy, zjevy vyšinulé z kolejí všednosti. Oba vytrhla práce z milostného horování a z objetí hříšné lásky; prvý vyplní pak své srdce matkou, druhý za blahobyt prodá vlast i národ, k němuž se vrátí teprve v hodině smrti.

Originalita námětů a původnost povah a zápletek netryská jen z čilé obrazotvornosti, nýbrž ještě více z bohaté znalosti lidské duše. Nejednou si vynucuje přímo podiv náš, jak jemně postřehuje a zachycuje rozmanité hnutí její, dětinské zmatky probouzejícího se srdce, klíčení a mohutnění citů z temných hlubin neprozkoumané a neovládnuté vášně, rozvraty a převraty nitra, jalovost radostí prázdné smyslnosti i utrpení pravé, hluboké lásky.

Stejně vábí při Dcerách země roucho jejich jazykové. Není tu běžné fraseologie, není mluvy, do které by se mohlo zcela dobře odíti také dílo jiného autora, nikoliv, vše jest čistě svoje. Není lehká její řeč, nutno se leckdy zastaviti, znovu čísti, aby se náležitě zažily její obrazy a obraty. Účin podzimu na mysl tlumočí na př. takto: Tygrovité zbarvení podzimu a nyvé vůně, jimiž zahrada se vzdouvala, naladily ji vzpomínkově. — O těžkých vratech renesančního paláce praví, že mlčela celý den a zavilou pýchou odpuzovala chodce. — Služka Běta lekala (muže) očima [210]zvířecky poddajnýma a houpavou bohatostí ňader. — Pohárky zaševelily přejemným sklem. — Místo »zavěsila se mu v rámě« praví se: zatížila je vláčným a teplým tělem. — Jinde se píše, že paní dopřála slzné rose, aby skanula do kožišin. — Dívka sušila na slunci vodopád měděných vlasů. — Cesta strměla do kopce, jiná padala do řeky. — Léto vyvrcholilo; žhavé poledne sestupovalo zdlouhavě do bílých nocí. — Chuť, skončiti nějak nezvykle den, kypěla šumnými návrhy. — Ústa bolela touhou po polibcích. — Smysly v něm hořely ohnivými sloupy. — Umlčovala zrcadlo, přidávajíc den za dnem malou lež k jeho pravdě. — Zjihl a zesládl jako hrozen v slunci. — Úsměv rozkvetl pro něj. — Ticho ve světnici až dusilo. Zabrali se do hry polibků. Její nevinný úsměv bolel výčitkou. — Atd. Čtenář jako by tu chodil pestrokvětou zahradou metafor, příměrů a jiných tropů i figur. Kromě skrovných výjimek bývají výstižné a nenásilné. Ale přes to byla nám mluva dřívějších prací pí. Majerové milejší, protože byla prostší, jasnější a přirozenější. Obáváme se, aby přílišnou květnatostí sloh její se nestal strojeným.

Ale spisovatelka není jen tvůrkyní nových pěkných obrazů a obratů, nýbrž volí také ráda nová nebo méně obvyklá slova a nebojí se tvořiti nebo vynésti je, kde se jí uzdá jich potřeba. Uvedeme tuto jen malé klasobraní z nich: Osvojila si neuspěchaná gesta, silnice pod vilou se odnožovala dvěma cestami, lidé v autu jsou obrýleni, den byl dlouho schystávaný. Ticho bylo předbouřné. Obě vůle pevně se zatkly do sebe. Srážel se s jeho stárnoucím a uplývajícím životem. Zasvitl i kámen. Usmál se povzbudivě. Nepochválil slušivého účesu. Neuspěchal se nikdy vášní a neudýchal žárlivostí. Unavena konečně úsilím shnísti ho podle své libosti, matka ho ponechala sama sobě. Pochybnost nezjítřila jeho bázně. Zatěšila se na nový požitek atp.

Spisy pí. Majerové budou chystanému velikému slovníku jazyka českého vítanou studnicí. Jestiť úzkostlivá péče o správnost, čistotu a lahodu jazykovou význačnou vlastností této spisovatelky a není po té stránce snad vůbec poklesku v jejích Dcerách země. To ostatně bylo také již v jiných posudcích s pochvalou vytčeno.

Zato jsme našli v knize něco pravopisných chyb, které počítáme většinou na vrub tiskárny a jež tuto uvádíme pro případ nového vydání jejího. Jsou to tyto: Když mně matka česala (m. mě, str. 20), vezněte svoji vůni (31), vskypělými vlnami (81), byla jí svátečně (m. bylo, 93), súčastniti se (m. zúč., 94), napjetí (m. napětí, 96), byl slepý proto, co se v ní dálo (pro to, 105), [211]zdvihati (m. zdvíhati, 113 a 212), stěstí (124), proniká člověku (m. člověka, 139), poprvé (m. po prvé, 214).

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 7, s. 209-211

Předchozí Josef Zubatý: Tři slovesa

Následující Václav Nešpor, Ludmila Korblová-Tichá: Před bouří