Nová práce o nářeční skladbě

Emil Dvořák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po Aspektech dialektu J. Chloupka a po Studii o vychodomoravské nářeční větě V. Michálkové[1] vychází třetí monografie o nářeční skladbě — Skladba lašských nářečí od Jana Balhara.[2] Všechny tyto tři práce vznikly v okruhu brněnských dialektologů, navazujících na plodné tradice moravské školy i na dílo Jaroslava Bauera; zvláště oceňujeme jejich úsilí a odlišení systémových složek nářeční skladby od složek vyplývajících z mluvenosti nářečních [97]projevů i o odhalování jejich vzájemného vztahu. V tomto smyslu přispěly k obohacení našeho syntaktického bádání. Také v práci Balharově se ukazuje, jak některé promluvové jevy v lašské nářeční oblasti „natolik zobecněly, že nabyly povahy typu“ (s. 150). Autor provedl zajímavý experiment: Dal si opakovat kratší úsek projevu několikrát; jevy, které už nabyly strukturní povahy, informátor opakoval znovu, kdežto ostatní prvky, které pramenily z mluvenosti projevu a které v nářečí nezobecněly, odstraňoval; při tom se větší nebo menší měrou projevoval vliv psaného spisovného jazyka.

Balharova monografie, v podstatě zpracovaná již r. 1961, se opírá o rozsáhlý materiál získaný od 450 informátorů ze 142 lokalit (z poloviny jde o přímé zápisy, z poloviny o magnetofonové záznamy). Vzhledem k tomu, jak málo je dosud prozkoumána skladba mluvených projevů (nejen nářečních), považujeme za zcela oprávněné autorovo rozhodnutí nespokojit se s diferenčním pojetím skladby, ale „zachytit všechny konstrukce a prostředky“, především pak vyzvednout „jevy pro nářeční syntax specifické“ (s. 7).

Soudě podle obou připomenutých monografií je východomoravská nářeční oblast po stránce skladební celkem kompaktní; J. Balhar naopak odhaluje uvnitř lašské oblasti některé dosti výrazné rozdíly, a to dokonce s tak příznačným územním rozšířením, že se mohl pokusit — s pochopitelnými výhradami — zachytit jejich izoglosy. Pozoruhodné je, že tyto syntaktické izoglosy probíhají, jak vidíme z mapek na s. 152 a 153 (bohužel typograficky nepříliš šťastně provedených), v podstatě nezávisle na směru izoglos jevů hláskových a tvarových. Charakteristická po této stránce je i Balharova úvodní poznámka, že původně zamýšlel zpracovat jen západní (opavskou) oblast lašských nářečí, ale že tento jeho záměr se ukázal pro zkoumání skladby nevýhodný: Hlučínsko je po syntaktické stránce svérázný a v podstatě jednotný celek, kdežto hláskově a tvarově je rozděleno mezi skupinu západní a východní; tzv. moravská laština, která hláskoslovně a tvaroslovně patří do skupiny západní, má skladbu v podstatě stejnou jako skupina východní. Územnímu rozsahu jednotlivých nářečních prostředků věnuje autor soustavnou pozornost při výkladu jednotlivých jevů i v jedné ze souhrnných kapitol závěrečných (s. 151n.).

Podobně při výkladu jednotlivých prostředků i v jedné ze závěrečných kapitol (s. 162n.) soustavně přihlíží k vývojovým tendencím; konstatuje, že ve skladbě lašských nářečí ustupují nářeční odlišnosti prostředkům mluveného jazyka spisovného; jednotlivé nářeční skupiny se navzájem výrazněji neovlivňují.

Na rozdíl od prací zdůrazňujících jednovrstevnost nářečí Balhar dokazuje, že v nářeční skladbě se projevují slohové rozdíly: rozlisuje jednak bezpříznakový sloh rozhovorový (charakteristickými prostředky jsou výzvy, jmenné věty, neúplné věty aj.) a příznakový sloh vyprávěcí (ten charakterizují kontaktové prostředky, vložené věty, navazovací a, i, složitá souvětí, opakování větných členů, zvl. přísudku, aj.). Zajímavé je např. zjištění, že zkušení vypra[98]věči užívají k vyznačení začátku nového dějového motivu prostředků jako dobra, tuž dobra, fčil, které mají stejnou funkci jako grafické členění psaného projevu. Tyto Balharovy rozbory slohových rozdílů považujeme za zvláště podnětné; jejich správnost je potvrzena i výborně volenými ukázkami z různých nářečních oblastí od rozhovorů až po vypravování pohádky nebo anekdot o cikánech, které informátor nepochybně již mnohokrát opakoval.

Jádro knihy tvoří tři části: I. Věta jako celek, II. Vnitřní stavba věty a III. Souvětí. V první z nich se vykládá nejdříve o jednotlivých typech vět podle postoje mluvčího ke skutečnosti, zvláště o větách citově zabarvených a prostředcích vyjadřování tohoto zabarvení (příznaková závěrečná kadence, částice, způsob a způsobová slovesa, slovosled aj.); připojen je i rozbor záporu. Ve výkladech o větách podle mluvnické členitosti se pozornost soustřeďuje na věty jednočlenné a dále na věty eliptické. Dva základní znaky nářeční věty vidí Balhar v menším zřeteli k intonační uzavřenosti a v uvolněné mluvnické organizaci, projevující se menší kompaktností, osamostatňováním větných členů apod.

Na tyto otázky zaměřuje pozornost druhá část knihy. Z výkladů o větných členech připomeňme např. doklady svědčící o tendenci, aby se minulý čas stal tvarem jednoduchých (není tu jenom my byli Ňemcy?, ale i v 2. osobě vy to znali z domu? — s. 48), přísudek vyjádřený sponou s infinitivem ve významu dispozice k činnosti (un je tak kemu co zješč — s. 51), častější výskyt 2. pádu v platnosti předmětu (s. 54n.) atd. Velkou pozornost věnuje Balhar samostatným členům větným, vytčeným i dodatkově připojeným; ve srovnání se spisovným jazykem jsou v nářečí hojnější a liší se i funkcí: osamostatnění větného členu zde neslouží k zdůraznění. Škoda, že autor nerozebral tyto samostatné členy podle toho, zda se vyčleňuje východisková, nebo jádrová složka výpovědi, ačkoli toto hledisko právem pokládá za podstatné (pozn. na s. 70). Ve výkladech o shodě přísudku s podmětem se uvádějí archaické, dnes ustupující plurály úcty u pojmenování příbuzenských vztahů a střední rod příčestí u jmen nedospělých dívek (Helena bylo na Fsetině, s. 80).[3] Stejně jako ve východomoravských nářečích se i v nářečích lašských k členění výpovědi na východisko a jádro využívá především prostředků zvukových; i v projevech, které nejsou citově zabarvené, bývá jádro stejně často na začátku jako na konci. Při výkladech o slovosledu se dále zjišťují některé rozdíly od spisovné češtiny i v postavení příklonek, přívlastku shodného i neshodného aj.

Ve třetí části o souvětí se podrobně popisují jednotlivé typy, největší pozornost je věnována spojovacím prostředkům. Vhodně se připomíná i to, které výrazy nářečí nemá, např. jakmile, takže, jestliže aj. Autor si tu pozorně všímá i prostředků zvukových; ukazuje např., jak nářečí intonačně rozlišuje přípustkové věty se spojkou jak od časových vět s touto spojkou. Jako [99]jeden z typických rysů nářečního souvětí uvádí, že v nářečí se dosti často vyjadřuje vztah obsahové subordinace souřadně (s. 144). K adekvátnějšímu zpracování materiálu by v této části přispělo důslednější rozlišování vztahů obsahových a významových.[4] Výklady o souřadně spojených větách bez spojovacích výrazů zařazuje Balhar do oddílu věnovaného souvětí podřadnému, podle našeho názoru nevhodně; o souvětí najstrašy (syn) šeł do škoły, chłob narukovał říká, že „tu dokonce nelze s určitostí stanovit, která věta je určující a která je určovaná“ (s. 114)!

Balharově monografii by bylo možno vytknout některé dílčí nedostatky, jako nepřesné definice některých jevů (např. jednočlenných vět, s. 27) nebo jejich příliš široké pojetí (např. samostatných větných členů; tvrdí, že „ve větách čy kapelňicy, chodžy tu každý rog zahrač… už jen přestávka nás nenechává na pochybách (?), že jde o vytčené podměty“, s. 75), nevhodné termíny (starší, lingvisty opuštěný termín „neukončená pauza“, místo nekoncová, s. 70 aj.), některá opomenutí (např. mezi prostředky vyjadřujícími stav se nepřipomínají stavová slovesa, s. 50), nevhodné zařazení některých dokladů (např. ve větě ta s nama zatočyła, potfora taka, ale jaksepatřy nejde o shodný substantivní doplněk, ale o vsuvku — s. 59). Tyto detailní připomínky však nic nemění na skutečnosti, že jde o práci záslužnou a přínosnou: Balharovy rozbory bohatého materiálu jsou cenným příspěvkem k poznání syntaxe mluvených projevů vůbec, ke studiu systémových a promluvových složek nářeční skladby a jejich vztahů, ke zkoumání územního rozsahu a vývojové dynamiky syntaktických nářečních jevů i k odhalování stylového rozvrstvení dialektů.

---

[1] Recenze těchto prací přinesla Naše řeč 56, 1973, s. 138—142 a 188—189.

[2] Academia Praha 1974, řada Česká nářečí, sv. 7, 197 s., 3 mapky.

[3] V případech zařazených mezi „porušení gramatické shody“ nejde vždy o porušení shody přísudku s podmětem, např. krávy, kera dala… s. 80, čy Opavjacy, to se tu stahovalo s. 81.

[4] Balhar užívá termínů obsah a význam jako synonym (srov. např. s. 147).

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 2, pp. 96-99

Previous Jaroslav Kuchař: Za Františkem Váhalou

Next Alena Polívková: Další sovětská práce o onomastice