Časopis Naše řeč
en cz

Potíže s estonštinou

Vladimír Macura

[Drobnosti]

(pdf)

-

Rostoucí zájem o kulturu Estonské SSR má u nás i svou jazykovou problematiku. Většina knižních i časopiseckých překladů z estonské literatury a v zásadě všechny ostatní informace o Estonsku a jeho životě se k nám dostávají prostřednictvím ruštiny. Toto zprostředkování, jakkoliv usnadňuje styk česko-estonský v době nedostatku překladatelů přímo z estonštiny, má své stinné stránky.

Z hlediska pravopisného, které nás nyní zajímá, se například nepříznivě projevuje skutečnost, že při přepisu vlastních jmen vstupuje mezi latinku estonštiny a latinku češtiny ruská azbuka, ruské zvyklosti přepisu a také ruská tradice vlastních názvů pro estonské zeměpisné lokality. Estonská vlastní jména v ruském přepise jsou pak velmi často automaticky přijímána jako vlastní jména ruská a přepisována podle pravidel přepisu z ruské azbuky. Poměrně méně rušivě se přijetí ruských pravopisných zvyklostí projevilo při psaní názvu hlavního města Estonské SSR, Tallinnu (v podobě s nn na konci se v českých významnějších pramenech objevuje například v Dějinách SSSR ve 20. století z r. 1949, v Malém slovníku sovětských spisovatelů 1—3, ve Slovníku moderních dějin a v pramenech předválečných). Nesprávná podoba Tallin nemá oporu v tradici a navíc je nedůsledná ponecháním zdvojeného ll při současném odstranění zdvojeného nn, alespoň neovlivňuje záporně českou výslovnost jména; čeština totiž protiklad dlouhých a krátkých souhlásek nezná.

Mnohem horší důsledky má pasívní přejímání estonských jmen prostřednictvím ruské transkripce nebo přímo v poruštěné podobě, vede-li k naprosto neodůvodněnému oddálení českého výrazu od výrazu estonského i ve výslovnosti. Dochází k tomu bohužel i v důležitých příručkách, které se často přijímají jako směrodatné pro jazykovou praxi (Příruční slovník naučný, 1966 — PSN; Malý encyklopedický slovník, 1972 — MES). Běžně se například nahrazují estonská písmena ä, ö, ü (označují přibližně tytéž hlásky jako v němčině) skupinami hlásek ja, jo, ju Pjarnu místo Pärnu (PSN, MES), Kochtla-Jarve místo Kohtla-Järve (PSN, MES), hora Munamjagi místo Munamägi, Jurison místo Jürison. Písmeno h bývá u nás obdobně přepisováno nevhodně pomocí ch — ostrov Muchu místo Muhu, Achtme místo Ahtme, Anna Chaavová místo Anna Haavová apod.

Zásadám české transkripce, tak jak je uplatňujeme například vůči estonskému jazyku příbuzné finštině, neodpovídá ani krácení dlouhých samohlásek, např. Sarema místo Saaremaa, Chiuma místo Hiiumaa (PSN, MES), zavádění písmena z místo estonského s v poloze mezi samohláskami (A. Kruuzement místo A. Kruusement) nebo nahrazování skupin oi, ii, ai apod. skupinami s koncovým j (tato změna je v ruštině motivována snahou naznačit jednoslabičnost příslušné hláskové skupiny) — např. Hans Lujk místo Hans Luik, Ardi Lijves místo Ardi Liives, Pajde místo Paide.

Nevhodné je také přepisovat estonské [54]õ písmenem y (město Vyru místo Võru, řeka Emajygi místo Emajõgi). V ruštině má nahrazování õ písmenem ы své oprávnění, protože hlásky oběma písmeny označované jsou si poměrně dosti podobné. Ovšem v češtině y jako pouhý různotvar i označuje hlásku, která je zadní středové samohlásce [õ] již příliš vzdálena, mnohem více než [e] nebo [o]. V překladech z estonské umělecké literatury — pokud došlo alespoň k zběžnému přehlédnutí původního pravopisu vlastních jmen — se obvykle nezvyklý grafém õ zachovával (z technických důvodů byl někdy poměrně vhodně nahrazován písmenem ô). Ve spisovné české výslovnosti nejvhodnější náhradou za estonské [õ] bude nejspíš (už s ohledem na psanou podobu) samohláska [o], tedy samohláska také zadní a středová.

Potíže s estonskými (stejně jako s litevskými a lotyšskými) vlastními jmény plynou u nás tedy z nedostatečného odlišení skutečných ruských vlastních jmen osobních a zeměpisných od vlastních jmen, „která označují příslušníky jiných národů, cizí zeměpisné a jiné skutečnosti, a která mají tedy povahu jinojazyčného citátu“, a jež je tedy nutno uvádět „v podobě užívané v příslušném jazyce cizím“ (Pravidla českého pravopisu 1957, s. 98—99).

Bylo by potřeba, aby se tato zásada uplatnila především u příštích základních příruček, v nichž bude oblast sovětského Pobaltí souhrnněji zpracovávána. Především pokud jde o psaní zeměpisných vlastních jmen, ovlivňují dosavadní příručky jazykovou praxi jednoznačně negativně, ať již mechanickým přepisem z azbuky, nebo tiskovými chybami (Emajyg místo správného Emajõgi v PSN, heslo Tartu). U estonských vlastních jmen osobních je situace v naší jazykové praxi mnohem lepší. Mechanický přepis, který je u zeměpisných názvů téměř pravidlem, je u jmen osob méně častý. A také běžně dostupné příručky jsou v tomto ohledu spolehlivé (např. Slovník spisovatelů národů SSSR, Praha 1966, ale i PNS a MES).

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 1, s. 53-54

Předchozí V. Š.: Čeština jako mezinárodní vědecký jazyk

Následující Lumír Klimeš: Historie slov fakt a faktický ve spisovné češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1