Slovenská kniha o složitém souvětí
Josef Štěpán
[Posudky a zprávy]
-
[1]V první polovině šedesátých let proběhla diskuse o složitém souvětí především na stránkách časopisu Slovenská reč, později se přenesla i do českých zemí (srov. příspěvky K. Svobody, J. Hrbáčka a J. Štěpána ve Slově a slovesnosti). Syntetické zpracování této problematiky představuje v slovenské lingvistice kniha Fr. Kočiše, Zložené súvetie v slovenčine, Bratislava 1973, 271 s., která je první monografií o složitém souvětí nejen ve slovenštině, ale ve slovanských i evropských jazycích vůbec. Tato práce, která je plodem několikaletého výzkumu, má význam i pro bohemistiku, a proto se jí zde zabýváme podrobněji.
Kniha se skládá ze dvou hlavních částí. V první, obecné části (s. 11—71) autor uvádí do problematiky, seznamuje s historií zkoumání složitého souvětí v české a slovenské lingvistice, a to od M. Hattaly po současnost,[2] zabývá se vymezením pojmu složité souvětí v řadě slovenských a českých mluvnic a článků. Užívá termínu zložené súvetie, častějšího v slovenské lingvistice, a definuje ho jako „taký syntaktický celok, ktorý sa skladá z troch a viac viet spojených alebo priraďovacím vzťahom (Hn), alebo podraďovacím vzťahom (H→Vn), alebo priraďovacím a podraďovacím vzťahom (Hn→Vn) a ktorý je strukturne a významovo nerozčleniteľný, čiže tvorí gramaticky, významovo a intonačne uzavretý súvetný celok.“ (s. 43).
Podrobněji se Kočiš zabývá dosavadními klasifikacemi složitého souvětí, v nichž se složité souvětí buď nejprve třídí na souřadné a podřadné, nebo se člení přímo již na jednotlivé typy. Vycházeje z diskuse o složitém souvětí a modifikuje své starší pojetí,[3] dochází Fr. Kočiš k soustavě deseti typů složitého souvětí podle způsobu realizace syntaktického vztahu. Tyto typy odvozuje z výše uvedených tří základních struktur složitého souvětí (viz definice) a dále je třídí na varianty podle místa, počtu a významového vztahu souvětných vět. Kočiš tak terminologicky rozlišuje pojmy struktura, typ a varianta složitého souvětí, výraz konstrukce chápe jako synonymum termínu varianta. V závěru první části knihy autor stručně podává přehled jednotlivých typů složitého souvětí a všímá si na okraji i jejich stylové platnosti.
Jádrem knihy je druhá část (s. 73—250), v níž se Fr. Kočiš zabývá podrobněji jednotlivými typy složitého souvětí. Sympatická je stavba výkladů, [267]která umožňuje přehledný popis konstrukcí složitého souvětí; u každého typu je nejprve uveden jeho vzorec a vymezení, pokračuje se přes odkazy k dosavadní jazykovědné literatuře, výklad se uzavírá podrobnou klasifikací na varianty. Bohatý dokladový materiál čerpá autor především z umělecké stylové oblasti.
První typ složitého souvětí (s. 73—99) představuje souvětí, v němž se tři hlavní věty nebo více hlavních (jednoduchých) vět spojuje do jednoho syntaktického celku jako rovnocenné a rovnorodé souvětné členy, např: Mater tiež nemal rád, ale nevedel jej spraviť nič zlého, ruku by na ňu nepoložil (Jašík). Primárně se liší varianty tohoto typu podle počtu způsobů přiřazování na souvětí s jedním, dvěma, třemi nebo více způsoby přiřazování. K dalším hlediskům uplatňovaným při klasifikaci patří způsob přiřazování (slučovací, stupňovací, odporovací a vylučovací), přítomnost nebo nepřítomnost souřadicích spojek atd.
Druhý typ (s. 100—120) je vymezen jako souvětí, v němž je jedna hlavní věta a nejméně dvě věty vedlejší, které tvoří řadu vět s několikastupňovou závislostí neboli s tzv. prohlubovanou determinací, srov. Pre mňa to bolo trochu čudné položenie, lebo som nevedela, ako sa mám správať (Zúbek). Nové jsou výklady o tzv. vazbě s dvojitou podřadicí spojkou.
Třetí typ složitého souvětí (s. 121—130) má podobně jako druhý typ jeden podřadicí vztah, tvoří ho jedna hlavní věta a nejméně dvě vedlejší věty různého druhu. Na rozdíl od předchozího typu zde však vedlejší věty nejsou v syntaktickém vztahu, představují tzv. větvenou determinaci, jako např. Keď ju človek zbadal, nebolo ťažko zistiť, kam poletí (Urban).
Čtvrtým typem (s. 131—153) je souvětí, v němž se jedna hlavní věta spojuje s dvěma nebo s několika větami vedlejšími, které stejným způsobem rozvíjejí větu hlavní a navzájem jsou spojeny vztahem souřadnosti, srov. Jeden jediný raz sme pobadali, že mama pečie koláče a že jej tečú slzy dolu tvárou (Figuli). Na rozdíl od předcházejících tří typů, v nichž se realizoval vždy jen jeden syntaktický vztah, souřadnost nebo podřadnost, se zde realizují oba vztahy.
Druhý, třetí a čtvrtý typ je vlastně podřadné složité souvětí; tyto typy mají podle Kočiše společnou základní strukturu H→Vn. To bylo také důvodem, proč autor tyto typy klasifikoval na varianty z jednoho hlediska. Bohatý materiál se třídí nejprve podle místa hlavní věty ve složitém souvětí; v druhém a čtvrtém typu stojí obvykle na začátku souvětí, ve třetím typu uprostřed. Jako další hlediska třídění se volí počet vedlejších vět a konečně vztah mezi nimi (u druhého typu je to především problematika jejich pořadí, větosledu).
Pátý typ složitého souvětí (s. 154—184) je souvětí s dvěma nebo více větami hlavními a s jednou větou vedlejší, která je podřízena jedné z vět hlavních, nejčastěji poslední, srov. Poď si ty len ku mne sadnúť, budem ti rozprávať, ako sme so starým otcom chodili na šušky (Jančová). Tento typ, pro který je charakteristická plynulá, nepřerušená vazba obsahů jednotlivých vět, má [268]podtyp, u něhož je vazba obsahů jednotlivých vět jiná, přestože je konstrukčně shodný se základním typem; v souvětí Nepokúšaj sa preskočiť sama seba, lebo to sa nedá, nanajvýš môžeš padnúť na zadok (Jarunková) první dvě věty tvoří jeden obsahový celek, na který navazuje obsah třetí věty, věty hlavní. Zde je třeba upozornit na nejednotnost Kočišovy klasifikace. Bere-li Kočiš u pátého typu složitého souvětí v úvahu rozdíl ve významovém vztahu mezi jednotlivými větami a vyděluje tak zvláštní podtyp, nechává tento rozdíl stranou u jiných typů složitého souvětí. Tento rozdíl je patrný i u druhého typu složitého souvětí, pro který užívám termínu souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět; jde-li v souvětí Hneval sa, že nevedel pred ňou ukryť nepríjemnosť, čo sa mu pred chviľou stala (Čajak) o plynulou, postupnou vazbu obsahů jednotlivých vět, je v souvětí Predpokládáme, že medzi osvojováním poznatkov a rozvojom poznávacích schopností existuje oveľa jednoznačnejší vzťah, ak sa poznatky posudzujú z hľadiska ich psychologického rázu (Jurčo) spojení věty první a druhé těsnější než spojení věty druhé a třetí, třetí věta rozvíjí spojení věty první a druhé jako celek. Uvedená souvětí jsou rozdílná z hlediska významového poměru svých vět a je třeba je lišit, jestliže se podobné konstrukce liší u pátého typu. — Souvětí Pochopil som, že mi chcel povedať niečo o Tomášovi, ale potom si to rozmyslel (Chudoba), uvedené na s. 176, nepatří k pátému typu; třetí věta je totiž vedlejší s vypuštěnou spojkou že. Přesvědčíme se o tom, když do vět dáme kondicionál: Bál som sa, aby mi niečo nezačal povedať, ale potom si to nerozmyslel; kondicionál by v druhé větě patří k činnému příčestí nerozmyslel ve větě třetí.
Šestý typ (s. 185—190) je souvětí s dvěma nebo více hlavními větami, které stejným způsobem rozvíjí jedna věta vedlejší, např. Keď sa v niektorom dome narodilo dievčatko, prišli v noci pod oblok a striehli naň (Jančová). Je to složité souvětí s tzv. společnou neboli globální determinací.
Sedmý typ (s. 191—200) je souvětí složené obvykle ze dvou vět hlavních, z nichž každá je rozvita jednou větou vedlejší, srov. Počul som, ako dýcha, videl som, ako sa jej nadvihujú mocné prsia (Chudoba).
Osmý typ složitého souvětí (s. 201—209) má dvě nebo více vět hlavních, z nichž jednu rozvíjejí dvě nebo více vět vedlejších s řetězovou závislostí, jako např. Apíka som nevidela, ale vedela som, že je v záhrade, lebo som počula jeho hlas (Zúbek).
Devátý typ (s. 210—213) má nejméně dvě věty hlavní, z nichž jednu rozvíjejí dvě nebo více než dvě věty vedlejší s tzv. větvenou závislostí, např. Chytila som si ju, a keď som sa prebudila, vidím, že sa mi to len snívalo (Jančová).
Poslední, desátý typ složitého souvětí (s. 214—221) obsahuje dvě nebo více než dvě věty hlavní, z nichž jednu rozvíjejí dvě věty vedlejší nebo více vedlejších vět, které jsou v souřadném vztahu, srov. Veď už má desať rokov a ešte nepočul, že by vrana sedala niekomu na plece a poslúchala človeka na slovo (Jašík).
[269]Pátý až desátý typ složitého souvětí mají společnou základní strukturu Hn→Vn, Jde o souvětí souřadné. Jednotně se pátý až desátý typ nejprve třídí na varianty podle postavení vedlejších vět v souvětí; zpravidla stojí na konci souvětí s kombinací dvou závislostních vztahů, např. postupná a násobená závislost, a podle počtu a vzájemných vztahů vedlejších vět. Zásadní je rozdíl mezi 5. a 6. typem na jedné straně, v nichž je minimální počet souvětných vět tři, a 7., 8., 9. a 10. typem na straně druhé, kde minimálním počtem jsou čtyři věty.
Na závěr druhé části knihy připojuje Fr. Kočiš ještě výklady o tzv. hybridních složitých souvětích (s. 222—245), která chápe jako podřadná složitá souvětí. Dále se řídí podle počtu hlavních vět a jejich vzájemného vztahu a výklady o tzv. několikanásobném složitém souvětí (s. 246—250), které je kombinací uvedených typů složitého souvětí, jde o souřadné souvětí s větším počtem vět. Autor zde své výklady dokumentuje nejen bohatým materiálem ze slovenské prózy, ale i přehlednými planimetrickými schématy.
Kniha je uzavřena shrnujícím závěrem, přehledem odborné literatury, ruským a německým resumé.
Domnívám se, že i když mohou být rozdílné názory na způsob vymezení jednotlivých typů složitého souvětí i na jejich počet,[4] je třeba Kočišovu monografii kladně hodnotit jako průkopnický čin při zkoumání vyšších syntaktických jednotek. Usilujeme-li o postižení syntaktické specifiky složitého souvětí, bude třeba v dalším výzkumu zúžit oblast zkoumaných konstrukcí a typů. Přitom ovšem nebude možno pominout významné výsledky, k nimž došla recenzovaná kniha, vzniklá v dnešním činorodém jazykovědném prostředí na Slovensku.
[1] Neužívám termínu složené souvětí, protože i jednoduché souvětí je složené. Jsem si však vědom, že i termín složité souvětí má své nevýhody.
[2] K pojetí složitého souvětí v germanistice srov. J. Štěpán, Souvětí s řetězovou závislostí, SaS 35, 1974, s. 26n.
[3] Fr. Kočiš, Deväť typov zloženého súvetia, Slovenská reč 28, 1963, s. 321n.
[4] Ke Kočišovu pojetí srov. především J. Hrbáček, O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí, typy souvětných konstrukcí, SaS 26, 1965, s. 30.
Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 5, s. 266-269
Předchozí Igor Němec: Za Františkem Šimkem
Následující Alena Polívková: Bangladéš
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1