První souborná práce o vlastních českých nářečích v rumunském Podunají

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Již asi patnáct let se z rumunské i české strany věnuje soustavná pozornost dnešnímu jazykovému stavu a vývoji asi dvou desítek osad v jihozápadním Rumunsku, kde se od počátku do konce minulého století usadil větší počet obyvatel české národnosti. Zvláště jde o šest výše položených venkovských osad nad dunajskou soutěskou mezi městy Moldova Nouă a Oršova, kde podnes žije téměř výhradně české obyvatelstvo. Klužský bohemista Gheorghe Ciplea tak nedávno zpracoval jazyk pěti z těchto osad — Gerníku, Bígru, Eibentálu, Rovenska a vzdálenější Šumice (rumunsky Gîrnic, Bigăr, Eibenthal, Ravenscă, Şumiţă) a též několika dalších míst s českou menšinou (Liubcovă, Berzască, Cozlă, Baia Nouă, Ogradena Nouă, Jupalnic, Jupă, Caransebeş) — a to v doktorské disertaci obhájené r. 1971 pod názvem Graiurile cehe din Banat (Česká nářečí v Banátě). Práce se skládá z 5 kapitol — 1. o kolonizaci a historii osad a sbírání materiálu, 2.—5. o hláskosloví, tvarosloví, interferencích a onomastickém materiálu — a konečně ze závěrů o postavení těchto nářečí v rámci českého jazyka. Hlavně zde je naznačena i jistá vnitřní diferenciace této skupiny, zvláště rozdíly mezi obcemi s výraznějšími rysy jihozápadočeskými (Gernik a Biger) a zbývajícími obcemi více středočeskými (přitom nejvíc středočeská Sv. Helena nebyla do popisu pojata).

Přínos disertace je vícenásobný: poprvé se nám tak dostává v přehledu do rukou diferenční gramatický popis této skupiny, vycházející jednak z vlastních autorových anket a zápisů, jednak z písemných údajů autochtonů (zvlášť rovenského učitele F. Šubrta), poprvé se zde souhrnně dovídáme o lexikálních interferencích uplatňujících se v této pobanátštěné „rakouské“ češtině, ovlivňované dnes též i z domova (rozhlas, tisk, návštěvy), poprvé se tu setkáváme s nezaujatým hodnocením Nečecha, který přitom češtinu od mládí dobře zná. Zápisy Cipleovy jsou tak v dvojím smyslu dokumentární — jako bohatý soubor solidně utříděných dokladů i jako výraz jistého jednotného hodnocení a interpretace těchto dat. Někdy by snad bylo záhodno podat rozsáhlejší komentáře, zvláště např. v onomastickém materiálu, který není dostatečně charakterizován ani jako celek. Věříme, že i tady bude autor dále zdárně pokračovat, stejně jako po celých těch třináct let neúnavné práce při sběru, kterou ocení nejlíp ten, kdo se někdy v onom velice těžko přístupném terénu podunajské češtiny ocitl.

[160]Z připojené ukázky, kterou jsme vybrali ze 77 zápisů o celkovém rozsahu 53 strojopisných stran, vynikne tuším názorně zejména jazykový svéráz prostředí. Rovensko jako představitel centrálnějšího jihozápadočeského typu s výraznějšími prvky středočeskými a západními (z těch je v ukázce hlavně typ žaluvat, richtuvali, ju ‚ano‘), jenž zde za více než sto let od původního osídlení převládl, je zároveň nejizolovanější mezi těmito českorumunskými obcemi, a tedy poměrně nejméně dotčeno vlivy okolních banátských jazyků: v ukázce kuťa, kuťata ‚chalupy‘, šámi (patrně ze sch. čamac ‚člun‘), plan (z rum.) ‚holé místo‘. Po stránce fonetické je nejnápadnější rozkolísanost kvantity, neobvyklé krácení jako ňakí, hnat, velki, nebo naopak dloužení jako vistávjela; překvapivě důsledná je v zápisu záměna ř na š, ž. Jsou tu pak i jiné nepravidelnosti jako materiján, tenkrár bil, kfartirach, po Dunai, z nichž některé lze přičíst rumunské interferenci — leccos z toho může ovšem připadat i na vrub explorátorova slyšení. Zvláště po gramatické stránce je pak text výrazně český. Neméně cenné je jeho svědectví pro kulturní historii této nevelké české menšiny, vzniklé vlastně vnitřní kolonizací na bývalé tzv. Vojenské hranici habsburské monarchie proti Turkům: v textu je příznačný z té doby tradovaný výraz stráž ‚obecní úřad‘, dnes již zaměňovaný novým označením sfát, na sfáťe (z rum. sfat popular ‚lidová rada‘, tj. národní výbor).

Slavomír Utěšený

Rovensko (Ravenscă, reg. Timişoara)

Jak pšišli naši

Múj ďereček pšišel s Kutní Hori. Tenkrár bil ňaki hejtman f Karansebeši — u tšinástího regimentu. Von viďel, že tadi sou velki pusťini: lesi, sami lesi — a že to mohli bit kolonije f ťech místech. Von potom ti Čechi nazval sem a ti šli po Dunai, ale šífi nebili a pluli po Dunai s takovejma šámama (čluny), museli hnat lopatama. A potom pšijeli tudle do Lupkovi a tadi je viloďili a dali je po kvartirach v Lupkovej, f Gornej a f Sikovicich. A tam vocať choďili a dali je po pševracet lesi na púdu. Dvje leta tam bili po ťech kfartirach a bilo im taki zle — že neumňeli porážed dřívi. A potom pšišli Rumuňi a začali im stavjet kuťa — baráki. A dostal každi číslo jednoho vola a jednu krávu, to dostali vot štátu. A kuťata im nevolepili, a diš im volepili, mňeli dostat tšiced zlatích … A tak se tu teda začli se tadi usazovat, ju. A potom začali ňekteri bjehat, abi se zase dostali jinam, a ňekeri jako hlavové začali je žaluvat, že nechťejí ďelat — teda pracuvat. Potom gdiš oňi viďeli, že im nejde, vodešli na Poňaska a tadi vostalo třicet čísel. Ti, co vodešli na Poňaska, taki se im nelíbilo a utekli do Nejkaransebeš. Voňi maji stráš, a kostel maji f Karansebeš. Tadi co tu pozustali na Rovensku, zas to narostlo pšez vosumdesat čísel. Potom se richtuvalo na kostel materiján, nejdžif se ale richtuvalo na školu. A potom se škola vistávjela [161]v dvanáctim roce. Mňeli sme ňakej font, kasa založena, gde bili peňíze. I já sen tadi pracuval. Šecko sme uďelali, voňi pšišli fšicki. Von souset votesal fšecko bukovi. Tari bilo plan. Tari vidržovali Rumuňi vochce. Tari, co máme ňičko ten park.

Vyprávěl Josef Kotva, rolník, 75 let. Zapsal asi r. 1960 dr. Gheorghe Ciplea.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 159-161

Předchozí Josef Štěpán: Sborníky pražské pedagogické fakulty

Následující František Cuřín: Staré svědectví o východočeském nářečí