Etymologický slovník slovanských jazyků
Vladimír Šmilauer
[Posudky a zprávy]
-
1. Loňského roku vyšel první svazek nového velkého díla, obohacujícího slovanskou jazykovědu. Je zatím rozpočítáno na sedm svazků. Vydává je brněnské pracoviště Kabinetu cizích jazyků při Čs. akademii věd.[1] Základy této práce položil r. 1952 prof. V. Machek (prováděl ji zprvu pracovník jediný a až později se stav zvýšil). Po smrti prof. Machka (1965) převzal vedení pracoviště i slovníku doc. Fr. Kopečný. Ten je také autorem tohoto prvního svazku.
2. Zásady práce na tomto slovníku vyložil V. Machek v „Československých přednáškách pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě“ 1968, s. 169—179.
(a) Hlavní váha se klade na nové, co nejúplnější sebrání materiálu (nelze se spokojit údaji starších etymologických slovníků, leckdy málo spolehlivými). Vedle dokladů historických a dokladů z dnešního spisovného jazyka se zvláště zdůrazňuje materiál nářeční; ten totiž leckdy uchovává stará slova a významy, které ve spisovných jazycích zanikly. Materiál ze všech slovanských jazyků (i zaniklých, jako je polabština, pomořská slovinština) se podle možnosti blíže určuje. Proto má v seznamu zkratek srbocharvátština 21, čeština 14, ruština 11 různých specifikujících zkratek. (Tyto zkratky by se měly ustálit: sl. — slovanský; sch. — srbocharvátský = srb. + charv.; slk. — slovenský (Machek užíval ještě zastaralé a nevhodné zkratky slc.); sln. — slovinský; pomsln. — pomořskoslovinský).
(b) Sběr materiálu se omezuje jen na slova obecná. Ale to je věc, s níž onomastik souhlasit nemůže, i když uznává platnost Machkova důvodu, že vlastní jména neinformují dostatečně o významu základního slova. Tímto vyloučením se totiž zbavujeme velmi cenného jazykového materiálu, zvláště z okruhu vyhynulých slovanských kmenů (řeckých Slovanů, Polabanů, Pomořanů), ale i svědectví o mnohých slovech, která se uchovala jen ve vlastních jménech. V tomto svazku toto neuvádění vlastních jmen ovšem nevadí, u základního slovníku pak musíme doufat, že zpracovávatelé nebudou na této zásadě rigorózně trvat — nečinil tak ani Machek.
(c) Zpracovávají se slova domácí; z přejatých jen plně zdomácnělá.
[154](d) K etymologii se dochází na základě znalosti všech výkladů dosavadních; Machek myslil na jejich úplnou registraci; to se nyní opouští.
(e) Přihlíží se také k vlivu slovanských jazyků na jazyky sousední (maďarštinu, rumunštinu, němčinu). To se uplatňuje už v našem svazku (maď. balra jako kalk slovanského nalevo, s. 123).
Tímto pojetím se slovník blíží stanovisku L. Sadnikové a R. Aitzetmüllera, kteří od r. 1953 vydávají Vergleichendes Wörterbuch der slavischen Sprachen. Aby se tyto dva slovníky pro první čas doplňovaly (takový slovník je prací na několik desítiletí), zamýšlí náš začít od prostředku abecedy.
3. Roku 1966 vyšel ukázkový sešit slovníku; byly zde vyloženy zásady zpracování slovníku a na ukázku uvedeno asi třicet hesel (z našeho svazku předložka pro). Z posudků uveďme recenzi Z. Hauptové v Jazykovědných aktualitách (1967, seš. 2, s. 32—34) a K. Müllera v Zeitschrift für Slawistik (12, 597—599). Už tam bylo ohlášeno, že prvním svazkem bude zpracování gramatických slov a zájmen (gramatickými slovy se rozumějí slova, která nejsou větnými členy, ale vyjadřují jen vztahy, tedy předložky, spojky a částice). Toto vyčlenění má svoje dobré důvody. Jsou to slova nejčastější (mezi první dvacítkou nejčastějších českých slov je jich sedmnáct), ale po stránce významové velmi složitá a často i nezřetelná, po stránce etymologické pak leckdy záhadná. V dosavadních slovnících se dost zanedbávala.
4.Tento nejobtížnější úkol připadl doc. Fr. Kopečnému, jenž je svými všestrannými lingvistickými znalostmi i svou dosavadní prací k tomu nejlépe povolán. Výklady jednotlivých předložek se mu proměňují v malé monografie (předložka po, patrně nejstarší slovanská předložka, se probírá na více než třinácti stranách, za na dvanácti, sъn na desíti a půl atd.). Tato důkladnost způsobila, že bylo třeba první díl rozdělit na dvě části. V této první jsou zpracovány předložky (s předponami) a tzv. koncové partikule (to nejsou samostatná slova, nýbrž jen významově obměňují a zesilují slova jiná, např. -koli v kdokoli, -chen ve všechen, -am v kam). Předložkám je věnováno 260 stran, partikulím 34. V druhé části prvního dílu (na němž vedle Kopečného pracuje i V. Polák a Vl. Šaur) se proberou spojky, částice (ne, kéž, nechť atd.) a zájmena.
5. Za předložku se pokládá „každé slovo, které u zájmena 3. osoby změní náslovné j- na ň-“. Tím jsou odlišeny předložky staré, prvotní i druhotné, od předložek a předložkových výrazů novějších; ty se proberou u příslušných slov.
U jednotlivých hesel je tento základní (nikoli jednotný) postup: Podoba v různých jazycích slovanských.
I. Vazby v přehledu; významová část není uspořádána, jak tomu bývá v slovnících praktických, podle vazeb, nýbrž vazby se uvádějí u každého významu zvláště (značkami, jako D = dativ, I = instrumentál).
II. Významy předložky. Na rozlišení významů hlavních, vedlejších a významových odstínů, významů všeslovanských i v jednotlivých jazycích [155]se užívá složité soustavy označování. Tak se např. na s. 287—288 uvádějí tyto oddíly pro časový význam předložky za:
14) (což není význam čtrnáctý, nýbrž čtvrtý) základní význam „průběhem“: slk. bol tam za tri dni;
14a) s tím sousedí odstín ‚po jisté době‘: č. vrátil se za měsíc;
14α) jen východoslovanský je opačný význam ‚před jistou dobou‘: ukr. za hodynu do vijazdu ‚hodinu před odjezdem‘;
14aa) východoslovanský je i typ r. jemu uže za 50 let, ‚je mu už přes padesát let‘;
144) ‚průběhem, ale bez zdůraznění míry, synonymní s udáním okolnosti‘: č. za tmy.
Významy předložek jsou vypracovány s jemným citem a velmi pečlivě (bývalo by dobré připojit přehled předložkových významů s výkladem).
III. Významy předpony (jmenné i slovesné): po-vrch, po-vojnový, po-orat.
IV. Etymologie, opřené o rozsáhlou znalost literatury, jsou rozvážné. Kopečný nikdy nepřísahá na slova učitelova a nejednou se odchyluje od výkladu Machkova. Ten např. rozlišoval paterý původ předložky a předpony po- (po vás: ide * opo; 2. po ulici: ide. * por; 3. po-slati: řec. apo; 4. po-černý: ide. * upo; 5. po dnešní den: řec. pos, pros.). Kopečný však probírá všechny významy najednou a říká: „Předpoklad synkreze (srůstu) původně různých předložek v jedinou … je sice možný, ale není nutný a není také dokazatelný“. Kopečný tak sice opouští některé názory Machkovy, zůstává však věren duchu tohoto vzácně sebekritického a poctivého badatele. Ve výkladech předložek se leckdy objeví v jiném světle i etymologie slov významových. Přijímá se např. Szemerényiho spojení východoslovanského a jihoslovanského radi (příčinného) se staroperským radiy (s dlouhým a) a upozorňuje se, že už nebude možno spojovat slovo radъ ‚rád‘ se staroanglickým rot (s dlouhým o) ‚froh, heiter‘.
6. U koncových partikulí ustupuje stránka významová. Nejčastější partikule je -že, -ž. Schéma je tam toto:
(a) Jako relativně samostatná částice zesiluje imperativ:
slk. pozri že na moju bielu tvár,
(aa) i jiná slova: r. kogdá že vy pridëte? (= ‚kdypak‘).
(b) Je součástí spojek a spojkových adverbií: než, když;
(bb) i zájmen, a to ve funkci:
1) vztažné: jenž, kdož, pročež,
2) identifikační: týž,
3) zesilovací: r. vsë že ‚přece‘.
Etymologie: řec. ge, de; germ. -k (mi-ch).
7. Knihou Kopečného bylo důstojně zahájeno velké a významné dílo české vědy.
[1] Slova gramatická a zájmena. I. Předložky; koncové partikule. Fr. Kopečný, Praha, Academia 1973, 348 s., 2500 výtisků, Kčs 75,—.
Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 153-155
Předchozí Josef Skulina: Zdvojené předložky do + na, na + pod, kolem + do, pod + za v českém nářečí na území rumunského Banátu
Následující Josef Štěpán: Sborníky pražské pedagogické fakulty
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1