Chodit hyjtú

Jaroslava Krásnická

[Drobnosti]

(pdf)

-

Cestou na Krkonoše si lze povšimnout při silnici tabulí, které místo obvyklého vítáme vás zvou podomácku místním přijďte pobejt. Tomu, kdo tudy nejede poprvé, takové přivítání hned připomene, kde je. Vždyť třeba na Šumavě takové úsloví obvyklé není.

Nářeční rozdíly se totiž odrážejí i v užívání zdvořilostních formulí, z nichž pozvání na návštěvu patří k nejčastějším. Takové hojně užívané obraty jsou pak ovšem daleko ustálenější a odolávají novým jazykovým vlivům. I když svým původem patří k jazykovým prostředkům s novějším způsobem života už nesouvisejícím, přesto se tradičně uchovávají. Tak ještě dnes je možno říci podle starého zvyku třeba přijďte na přástvu nebo dokonce přiď s kuželem, i když se dávno doma nepřede a kužel se na návštěvu pro ukrácení chvíle už nenosí.

Při porovnávání lidových frazeologických obratů si můžeme všimnout skrytých věcných souvislostí, které někdy osvětlí i původ těchto rčení. Po stránce této skryté obsahové motivace jsou z nářečních výrazů označujících návštěvu zajímavá především slovní spojení chodit na táč a chodit hyjtú, hútú či na hutu.

Matky často braly s sebou na návštěvu malé dítě, které nosily zabalené ve velké plachtě. Tato plachta, obtáčená kolem matky i dítěte, se jmenovala táč, jak dosud pamatují staří lidé při severovýchodním okraji Čech. Třebaže se dnes táč k nošení dětí nepoužívá, chodit na táč nebo na táčky se říká dosud na velké části severovýchodních Čech; zdrobnělé úsloví na táčky je dosud běžné i na severozápad od Prahy.

Ještě méně průzračné (a etymologicky nejasné) je spojení, kterého se dosud užívá na jazykově starobylém Chodsku a v okolí; říkají tam totiž chodit hyjtú, přijď hejtú nebo hutú. Je to vlastně ustrnulý sedmý pád podstatného jména HYJTA, tedy vazba podobná východočeskému předložkovému spojení přiď s kuželem. Slovo hyjta žije tu jen v tomto spojení, ačkoli na Chodsku už dnes žádnou věc neoznačuje; právě tak je tomu v okrajovém nářečí podještědském, kde se také chodilo na hajtu. Překvapivá shoda však se najde na protilehlém okraji území českého jazyka, na východní Moravě. Tam sice nechodí hutú nebo na hýtu, ale jen po moravsku na besedu, zato však zde označovali slovem huta nebo hyta plachtu na zavinutí a nošení dítěte. Tato nápadná shoda vytváří přes zeměpisnou odlehlost obdobnou dvojici z názvu reálie (hýta, táč) a frazeologického spojení (chodit na hyjtu, na táč). I tato podrobnost zřejmě patří k mnohým dalším spojům mezi archaickými okraji našeho jazykového území.

Některé z lidových výrazů označujících navštěvování jsou zajímavé i po stránce slovotvorné. Např. od slova táč je kromě zdrobněliny táčky dále odvozeno i sloveso táčkovat, na Chodsku podobně hejtovat (Baar/PS); hojně rozšířené ustrnulé chodit do usi (= do vsi) už natolik ztratilo původní význam předložkového spojení, že se nejen užívá bez ohledu na předložku do jako nesklonný ustrnulý výraz, např. byl sem do usi (na návštěvě), ale že se ujalo i sloveso dousovat, odvozené od celého předložkového spojení.

Při okraji severovýchodních Čech (např. na Náchodsku) je hojně užíván výraz chodit toulat (bez zvratného zájmena); dalším odvozením tu tvoří pak i podstatné jméno ve spojení přiď na toulačku, na toulku. Nakonec ještě zná[112]mé hrátky jsou běžné nejen na Příbramsku, ale i v jižních Čechách a v Pošumaví; na Hané pak zvou příbuzným slovem na hratvo.

Z bohatých dokladů z českých nářečí je tedy zřejmé, že známé rčení „jiný kraj, jiný mrav“ se týká nejenom obsahové stránky společenských zvyklostí, ale i místních rozdílů ve formálním vyjadřování.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 111-112

Předchozí Běla Poštolková: Zakódovat informaci a zakódovat smysl díla

Následující Pavel Trost: Původ slova bankál/bangál