Soutěž „O češtině trochu jinak“

Marie Čechová, Karel Oliva

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Často slýcháme nářky na nízkou jazykovou kulturu mládeže, na nezájem o studium mateřského jazyka a na slabý prospěch žáků a studentů v českém jazyce. V loňském školním roce jsme se však mohli přesvědčit o pravém opaku. Mládež z 8. ročníků základních škol z Prahy a ze Středočeského kraje nás zavalila přihláškami do soutěže „O češtině trochu jinak“; dostali jsme téměř 2300 přihlášek a stejný počet žáků řešil také úkoly první etapy soutěže.

Cílem soutěže bylo zvýšit zájem žáků o jazykové otázky a prohloubit jejich znalosti. Vyšli jsme z náplně osnov základní školy, neomezili jsme se však na úkoly ryze školské povahy, ale dali jsme přednost úkolům stylistickým, stylizačním, obraceli jsme pozornost účastníků soutěže k jevům tvaroslovným z jiné stránky, než se to běžně děje ve škole, přiváděli jsme je k práci se slovníky tím, že jsme na nich žádali domácí ekvivalenty slov přejatých z cizích jazyků, vedli jsme je k přemýšlení o tom, jak vznikla konkrétní pomístní jména, a zařadili jsme i otázku z historie jazyka (předtím jsme však žákům poskytli potřebné výklady, na jejichž základě úkol splnili). Právě určení tří ukázek jazyka z různých historických období podle dobové příslušnosti patřilo k nejlépe provedeným úkolům, třebaže se žáci ve škole historií jazyka nezabývali. Předběžné výklady, základní znalost českých dějin, jazykové povědomí i jiné zkušenosti přivedly účastníky k správnému řešení.

[101]Otázce slohové vytříbenosti jsme věnovali text s prvky knižními i nespisovnými. Žáci měli text upravit, tj. nahradit prostředky stylově příznakové neutrálními prostředky spisovného jazyka.

Úkol vyložit vznik pěti pomístních jmen přinesl rozdílné výsledky. Žáci odůvodňovali název pole Pod pražskou cestou, cesty Umrlčí cesta a většinou i kóty Spravedlnost správně. Měli potíže při zdůvodnění jména Vobícka, i když se ve středních Čechách tento název objevuje celkem často. Nejvíce chyb se vyskytlo ve výkladu jména Na šafranici. Poměrně málo dětí uvažovalo o tom, že se na tomto poli pěstoval šafrán. Účastníci soutěže se domnívali, že název souvisí buď s vlastním jménem bývalého majitele Šafránka, nebo že se tam prodávalo koření.

Celkem úspěšně dopadl úkol týkající se tematicky zaměřeného rčení (vyjádření pochybnosti o něčím zdravém rozumu). Mnozí účastníci prokázali, že jsou dobří pozorovatelé jazyka, a uvedli celou řadu vhodných výrazů a obratů. V řadě případů uváděli žáci u nespisovných výrazů a tvarů charakteristiku: „obecné, nespisovné, vulgární, velmi hrubé“ atd. Dosti často se však objevovaly obraty, které se týkají chytrosti; ukázalo se, že rozdíl mezi oběma významovými okruhy není žákům někdy dostatečně jasný.

Velké rozdíly mezi účastníky se projevily u úkolů produkčního charakteru. Byly zařazeny dva úkoly. První se týkal vytvoření přezdívek pro tři chlapce, jejichž charakteristika byla poměrně detailně podána popisem jejich vlastností a vzhledu. Jen velmi málo bylo přezdívek zcela nevyhovujících. Ostatní návrhy v podstatě vystihovaly především psychické vlastnosti popsaných chlapců (Dobrák mýval, Pecivál, Kliďas; Šerif, Honimír, Tamerlán; Profesor, Mudrc, Koumák, Filosof), v poněkud menší míře vlastnosti fyzické (Bidlo, Francimor — o vytáhlé postavě; Melounek, Kulička, Buchta — o zavalitějším chlapci).

Druhým samostatným úkolem bylo slohové cvičení, tematicky volné. Bylo omezeno pouze tím, že to mělo být veselé vyprávění v rozsahu maximálně 15 řádků. Zde se ukázaly mezi účastníky největší rozdíly. Vedle běžných, nenáročných prací (někdy i s chybami) jsme dostali některé velice vtipné, svižně psané slohové práce bez jazykových nedostatků. Často se vyskytlo téma z prázdnin, z nedělního výletu nebo ze zájezdu na hory. Většinou však žáci vyprávěli více nebo méně humorně, často o nemilých příhodách nebo nehodách, které se jim staly nebo kterých byli svědky.

Celkem jsme dostali v 2. etapě soutěže odpovědi 700 žáků. Z těch pak bylo vybráno 40 finalistů, kteří se sjeli v Praze (14.—15. VI. 1973), aby prokázali na místě své znalosti, dovednosti a vyspělé jazykové povědomí. Jestliže v 1. a 2. etapě mohly žákům pomáhat dospělé osoby (rodiče i učitelé), jestliže žáci mohli užít pomocných knih, pak ve finále pracoval každý samostatně. Úkoly pro finále jsme volili tak, aby účastníci nepotřebovali užívat příruček. Museli prokázat znalosti na úrovni ZDŠ, vlastní myšlení a schopnost samostatného jazykového tvoření. Ověřovali jsme znalost antonym, užívání homonym, [102]dovednost transformovat jeden typ vyjádření v druhý (jednoduchou větu v souvětí — souřadné i podřadné) a tím i znalost syntaxe. Všechny tyto úkoly finalisté plnili poměrně velice úspěšně. K většímu odlišení mezi jednotlivými účastníky došlo u úkolu stylistického; měli napsat příběh, v němž museli užít 20 daných výrazů (abecedně seřazených, přitom některé výrazy zřetelně vybočovaly z naznačené tematické sféry). V tomto úkolu měli účastníci finále možnost projevit kombinační schopnost v dané tematické oblasti a stylistickou a stylizační vyspělost; rozsah nebyl omezen. Pracovali vcelku se zdarem, ovšem s různou mírou myšlenkové i stylizační vynalézavosti. Několik prvních prací však bylo myšlenkově i stylizačně vyspělých a bez chyb proti normě spisovné češtiny.

Pouze jediný úkol všech tří etap soutěže nepřinesl úspěšný výsledek, a to úkol týkající se zvukové stránky slova. Žáci neprokázali, že si uvědomují odlišnost zvukové a psané podoby slov. Místo hlásek — nepracovali jsme s termínem foném, protože se ho v školské terminologii neužívá — vyznačovali žáci písmena. Někteří sice pochopili, nač se jich tážeme, ale nebyli s to prakticky tyto dvě kvality — hlásku a písmeno — ve všech případech odlišit. Úkol splnil zcela správně jen jeden finalista. Výsledek, i když ne příliš překvapující, by měl vést především učitele k zamyšlení nad tím, zda věnují zvukové podobě jazyka dostatečnou pozornost.

Úkoly, jak jsme zjistili, se žákům zdály zajímavé. Tuto zajímavost obsahu soutěže ještě podtrhl Ústřední dům pionýrů a mládeže programem připraveným pro finalisty. Děti vřele uvítaly dva dny kultury — nejen setkání s lingvisty a se spisovatelem, ale i s významnými herci a zpěvákem. Dověděly se mnoho o péči o český jazyk, o tajích činnosti spisovatele, o životě herců z Divadla na Vinohradech a z Divadla Spejbla a Hurvínka atd. K zajímavostem soutěže patřilo i to, že R. Brzobohatý a J. Bohdalová přečetli několik úspěšných prací dětí (z 2. i 3. kola soutěže).

O soutěž projevila zájem i veřejnost (rodiče a učitelé). To organizátoři soutěže vřele přivítali; zároveň je to povzbuzením i pro další činnost směřující k oživení zájmu o otázky jazykové kultury v příštích letech.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 100-102

Předchozí Slavomír Utěšený: Městská mluva v Českém jazykovém atlase

Následující Redakce: K osmdesátinám Františka Horečky