VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě

Alois Jedlička

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Každých pět let scházejí se slavisté (lingvisté, literární vědci, historikové, etnografové) ze všech zemí světa na mezinárodních slavistických sjezdech. Sjezdy se konají postupně v jednotlivých slovanských zemích, letošní v pořadí už sedmý sjezd se konal ve Varšavě (tamtéž se konal i II. sjezd v r. 1934) za předsednictví významného polského jazykovědce, pronikavého znalce polského jazyka, akad. W. Doroszewského. Účast na sjezdu byla velmi početná, domácí organizátoři se museli postarat o více než 2000 zahraničních účastníků.

Mezinárodní slavistické sjezdy mají svou dlouhou a významnou tradici (1. sjezd se konal v Praze v r. 1929 u příležitosti stého výročí úmrtí zakladatele slavistických studií J. Dobrovského). Dokumentuje se na nich rozvoj slovanských studií v jednotlivých vědních oborech, podávají svědectví o rostoucím významu slavistiky ve světové vědě a o sílícím zájmu o slavistická studia i v neslovanském světě. Jak podtrhl v závěrečném projevu zástupce UNESCO dr. Vl. Tiurin, přispěla i jednání na varšavském sjezdu k posílení mezinárodní vědecké spolupráce.

Tematika sjezdových jednání byla velmi bohatá. V sekci jazykovědné byla rozdělena do 6 tematických okruhů: Témata, která mají vztah k zaměření našeho časopisu, se týkala dynamiky rozvoje slovanských spisovných jazyků od druhé poloviny 18. století ze sociolingvistického hlediska, aktuálních problémů lexikologických (počítaje v to i problematiku slovotvornou) a charakteristiky lexikálních a morfologických prostředků v slovanských jazycích; kromě toho se řešily problémy týkající se jazyka praslovanského, vytváření spisovných jazyků slovanských se zřením k prvkům neslovanským, zvl. řeckolatinským, a otázky jazykové příbuznosti z hlediska srovnávací dialektologie. Také v sekci lingvistickoliterárněvědné byly vymezeny dva te[90]matické okruhy, které mohou zajímat čtenáře Naší řeči, a to problémy významové a formální struktury textu a systémy stylů spisovného jazyka ze srovnávacího hlediska.

Čeští jazykovědci se podíleli na sjezdovém jednání velmi aktivně a všestranně: byli autory referátů a sdělení, vystupovali v diskusích k jednotlivým referátům, předsedali při jednáních v jednotlivých podsekcích a významnou měrou byli účastni na zasedání pracovních slavistických komisí (v některých případech jako předsedové tato zasedání vedli: B. Havránek v komisi pro gramatickou stavbu slovanských jazyků, Al. Jedlička v komisi pro spisovné slovanské jazyky, M. Romportl nově v komisi fonetiky a fonologie slovanských jazyků, dále K. Horálek v komisi slovanského folklóru; kromě toho z československých slavistů je J. Horecký předsedou komise pro lingvistickou terminologii a Št. Peciar komise pro lexikologii a lexikografii).

Z referátů českých lingvistů přednesených na sjezdu připomeneme alespoň ty, které mají bližší vztah k tematice Naší řeči: Al. Jedlička osvětlil pojem dynamiky současného spisovného jazyka ve vztahu k jeho stylové diferenciaci, V. Budovičová se zabývala vymezením pojmu „blízce příbuzné jazyky“ s ilustrací na lexikálním pohybu v těchto jazycích; zobecňující pohled na vývojové tendence české ortoepické normy zjištěné zkoumáním současné spisovné výslovnosti s opřením i o šetření sociologická podal v kolektivně vypracovaném sdělení M. Romportl. Gramatická tematika, buď přímo probíraná na českém jazykovém materiálu, nebo užívající český materiál při konfrontačním pohledu, byla zastoupena v referátech Fr. Daneše, Zd. Hlavsy a J. Kořenského o centrálním postavení slovesa v české větě, M. Grepla o deagentnosti a pasívu ve slovanských jazycích (kategorií deagentnosti se přitom rozumí obecný význam slovesných forem, které vyjadřují děje, při nichž je původce děje (agens) odsunut z místa gramatického podmětu), ve sdělení J. Novotného o aktualizačních kategoriích určitého slovesa (za aktualizační kategorie, tj. ty, které slouží vztažení obsahu výpovědi ke skutečnosti, se považují kategorie osoby, času, způsobu a slovesného rodu), dále ve sdělení M. Těšitelové, v němž byla podána kvantitativní charakteristika kategorií jména (pádu, čísla a rodu) v češtině, a to se zřetelem k rozdílům stylistickým a sémantickým, a v referátě H. Křížkové o analýze systému zájmen na základě distinktivních (určujících) sémantických rysů. Tematika lexikologická (zahrnující i otázky slovotvorné) byla z české strany zastoupena v ref. J. Filipce (problematika konfrontace dílčích sémantických systémů byla v něm materiálově doložena rozborem dílčího systému sloves pohybu, popř. sloves stavu a polohy, v češtině a ruštině), v ref. M. Dokulila (pro nemoc referenta nebyl přednesen) o problematice kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov a I. Němce o hláskoslovných předpokladech produktivity slovotvorných formantů v češtině ve srovnání se slovenštinou a ruštinou.

[91]K lexikologické tematice se přimykají i dva referáty dotýkající se lexikálních rozdílů v oblasti českého jazyka. J. Bělič[1] podnětně upozornil na potřebu studovat tyto rozdíly ve vztahu k jiným jazykům slovanským (ale i neslovanským) a doložil je některými konkrétními příklady. Sl. Utěšený se soustředil na lexikální rozdíly česko-moravské a probral je v západoslovanském rámci.

V sekci lingvistickostylistické přednesl ref. o slohové problematice výstavby textu K. Hausenblas. Autor pojímá výstavbu textu jako vlastnost textu, všímá si jako význačného rysu vnitřní dynamiky a ilustruje tuto problematiku především na rozboru románové kroniky K. Čapka Válka s mloky.

Významným rysem varšavského sjezdu bylo, že bohemistická problematika byla hojně zastoupena i v referátech a sděleních slavistů zahraničních, ať ze slovanských, nebo neslovanských zemí. Šlo přitom buď o přímé soustředění na bohemistickou problematiku, nebo o využití českého materiálu při charakteristice a řešení širší problematiky slavistické. Plně se uplatnili zejména bohemisté sovětští. Čeští slavisté přivítali, že leningradská bohemistka G. A. Liličová[2] zvolila v jubilejním jungmannovském roce za téma svého referátu problematiku spjatou s Jungmannovou činností překladatelskou, s jeho překlady Miltonova Ztraceného ráje a Chateaubriandovy Ataly. Zabývala se úlohou ruského jazyka jako jazyka-prostředníka v českých překladech v obrození, především v překladech Jungmannových a doložila vliv ruského textu (překladu Ztraceného ráje pořízeného V. P. Petrovem) vedle vlivu polského překladu J. Przybylského na Jungmannovy neologismy, na užití slov v přeneseném významu nebo s novými významovými odstíny. — Moskevská bohemistka G. P. Neščimenková, známá už svými pracemi o některých typech tvoření slov v češtině,[3] věnovala pozornost některým specifickým rysům tvoření expresívních slov v češtině. Ukázala na specifické způsoby tvoření pojmenování v expresívní slovní zásobě, především v útvarech a formách nespisovných, a doložila je bohatým ilustračním materiálem i z živého běžně mluveného jazyka.

Čistě bohemistická tematika byla zastoupena také ve sděleních bohemistů z neslovanských zemí. Pařížský slavista Y. Millet[4] se zabýval detailní, ale zajímavou otázkou o poměru zakončení -tr a -ter (t značí jakoukoli souhlásku) v přejatých slovech v češtině. Ve svém výkladu, bohatě doloženém ilustračním materiálem, ukázal, jak volba zakončení závisí na kvalitě [92]souhlásky, která předchází před r, na jazyce, z něhož je slovo přejato, i na době, v které k přejetí dochází. — Mladý finský slavista V. Kolari[5] charakterizoval činnost J. S. Presla jako terminologa. Vyzvedl koordinační úlohu J. Jungmanna při tvoření obrozenské terminologie, připomněl Preslovu formulaci dotýkající se pramenů, z nichž při tvoření termínů čerpal (v zásadě se shodující s výčtem pramenů, které programově zdůrazňoval J. Jungmann, srov. zvl. v 2. vyd. Slovesnosti z r. 1845, s. 22) a podrobil rozboru některé typy tvoření termínů u Presla.

Těmito příklady vysloveně bohemistických referátů však není zájem o bohemistickou tematiku na varšavském sjezdu vyčerpán. Bohemistický jazykový materiál nebo fakta z vývoje spisovné češtiny jsou pojata v značné míře do referátů o některých otázkách obecného významu. Živou diskusi vyvolal referát R. Autyho o úloze purismu ve vývoji spisovných jazyků slovanských. Oxfordský slavista R. Auty[6] rozlišil purismus v slovanských jazycích namířený proti cizím prvkům z jazyků neslovanských (např. protiněmecký purismus ve vývoji češtiny) od purismu stavějícího se proti vlivu jiných slovanských jazyků, vznikajícímu při jejich kontaktu (např. purismus protičeský v slovenštině nebo protisrbochorvatský v slovinštině, obrácený proti šíření kontaktových variant vznikajících pod vlivem jazykových kontaktů v jednom státním útvaru). — Mnoho pozornosti faktům z vývoje spisovné češtiny v novějším období věnoval ve svém ref. o paralelních jevech v slovanských spisovných jazycích v 19. stol. krakovský slavista a bohemista St. Urbańczyk.[7] Upozornil na odklon od humanistické syntaxe v polštině češtině a slovenštině, na proces vytváření odborné slovní zásoby doprovázený vznikem neologismů a různými projevy purismu, na rozšíření funkčního rozpětí spisovného jazyka v 2. pol. 19. stol. (především ve sférách prakticky odborných) ap. Je třeba souhlasit se závěrečným poukazem St. Urbańczyka, že konfrontační pohled na spisovné jazyky slovanské umožní lépe a hlouběji porozumět jejich problematice než izolované studium každého z nich. Široký slavistický rozhled dovolil D. Brozovićovi[8] ze Zadru, aby v bohatě dokumentovaném výkladu o sociolingvistické situaci ve vztahu k problémům standardizace v slovanských jazycích v 18. stol. užil hojně ilustračního materiálu českého a slovenského. Dotkl se takových otázek jako vyrovnání [93]tradice spisovného (standardního) jazyka s potřebami současné komunikace, otázky funkčního rozpětí spisovného jazyka, problémů pravopisných, poměrů náboženských ve vztahu k problematice spisovného jazyka ap.

Pro úplnost zaznamenáme v stručném výčtu některé další příspěvky, v nichž byla často i v názvu vyznačena bohemistická tematika: J. Basara mluvil o polsko-českých jazykových interferencích (s ilustrací na dialektech oblasti těšínského Slezska), společné sdělení W. Dudy, E. Wieseho a B. Koenitze z NDR bylo věnováno slovesnému rodu v současné spisovné polštině a češtině, M. Kucala z Polska zpracoval ve svém sdělení frazeologii staropolskou a staročeskou; písemné sdělení o problematice druhových číslovek v češtině a v němčině předložil sjezdu G. Fischer z Vídně; I. Żwaková uveřejnila v sjezdovém sborníku švýcarském příspěvek o polonismech v překladech i v původní tvorbě obrozenského českého autora K. V. Zapa. L. N. Smirnov v příspěvku k teorii uměleckého překladu dokumentoval stylovou neadekvátnost překladu na materiále z českých a slovenských děl přeložených do ruštiny (m. j. i z děl K. Čapka a I. Olbrachta).

Při celkovém hodnocení jazykovědné a lingvistickoliterárněvědné problematiky, která byla projednávána na varšavském sjezdu, je možno vyzvednout vedle výtěžků, které přinesl oživený intenzívní zájem o otázky praslovanského jazyka (byl jim věnován i ref. akad. B. Havránka o větné struktuře v nejstarších fázích slovanských jazyků), soustředěný zájem o řešení problémů morfologických kategorií a některých jevů syntaktických, pozornost věnovanou otázkám lexikologickým a po stránce metodologické zvl. uplatnění přístupu sociolingvistického při řešení problémů spisovného jazyka, ale i mimo ně. Časové vymezení tematiky, určené programem sjezdového jednání, podporovalo zpracování zajímavé problematiky stavu a vývoje spisovných jazyků slovanských, především jižních, v době obrození.

Referáty a sdělení československých účastníků sjezdu byly uveřejněny ve sborníku Čsl. přednášky pro VII. mezin. sjezd slavistů ve Varšavě, (sv. 1 Lingvistika, sv. 2 obsáhl referáty z ostatních sekcí, tedy i ze sekce lingvistickoliterárněvědné). Kromě toho věnovaly sjezdu své periodické sborníky i vysoké školy (srov. např. sb. Slavica Progensia XIV).

V rámci sjezdu udělily polské university ve Varšavě, v Krakově a ve Vratislavi čestné doktoráty předním slavistům z různých zemí. Druhá nejstarší universita ve střední Evropě, universita krakovská, vzdala poctu akad. B. Havránkovi udělením doktorátu honoris causa.

VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě potvrdil zájmem o vystoupení československých lingvistů dobrou úroveň čsl. slavistiky, přinesl stupňovaný zájem o bohemistickou problematiku, a znamená proto pro nás odpovědný závazek využít tohoto ohlasu a zájmu a zajistit podporu pro studium bohemistické tematiky v zemích slovanských i neslovanských. Je třeba proto [94]využít období před příštím VIII. sjezdem k dalšímu rozvinutí slavistických studií a k zlepšení podmínek pro šíření zájmu o českou slavistiku a bohemistiku.

Na varšavském sjezdu bylo také rozhodnuto o místě konání příštího sjezdu. Bude jím Záhřeb a Lublaň; v souhlase s tím byl předsedou Mezinárodního komitétu slavistů na příští období zvolen akad. Bratko Kreft. Ve svém emfatickém pozdravném projevu na závěr sjezdu vyzvedl nově zvolený předseda komitétu pokrokové tradice slavistických studií a v posledním období přímo jejich podíl na protifašistickém boji a na úsilí o mezinárodní dorozumění.

---

[1] Ref. J. Běliče je uveřejněn ve Slavii 42, 1973, 1n.

[2] Sdělení G. A. Liličové — stejně jako G. P. Neščimenkové — je otištěno ve sborníku obsahujícím přednášky sovětské delegace Slavjanskoje jazykoznanije. Moskva 1973 (s. 484 a 229).

[3] Srov. o nich v Naší řeči 45, 1962, 107n. a 52, 1969, 39n.

[4] Y. Millet, Problème des emprunts tchèques en „consonne — r“ et „consonne — er“, sb. Communications de ta délégation française, Paříž 1973, 315n.

[5] V. Kolari, Notes on Jan Svatopluk Presl as Terminologist, Scandoslavica 19, 1973, 187n.

[6] R. Auty, The Role of Purism in the Development of the Slavonic Literary Languages (Úloha purismu ve vývoji slovanských spisovných jazyků), The Slavonic and East European Review, 51, 1973, 335n.

[7] St. Urbańczyk, Paralelne zjawiska w slowiańskich językach literackich XIX w., Język polski 53, 1973, 197n.

[8] D. Brozović, Sociolingvistička situacija i problemi jezične standardizacije u slavenskom svijetu XVIII stoljeća, sb. Radovi (Sveučilište u Zagrebu, filozofski fakultet Zadar, razdio lingvističko-filološki) 7, 1972/73, 17n.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 2, pp. 89-94

Previous Helena Křížková: K novějšímu pokusu o výklad vztahu zájmena ten a on v češtině

Next Slavomír Utěšený: Městská mluva v Českém jazykovém atlase