Časopis Naše řeč
en cz

O češtině ve slovenských pohádkách Boženy Němcové

Věra Formánková

[Články]

(pdf)

-

Otázky vlivu jednoho jazyka na druhý, popřípadě jejich vzájemného ovlivňování zejména v pomezních pásmech dvou nebo více jazykových oblastí jsou vděčným předmětem lingvistického zkoumání. Střetání jednotlivých jazyků a jejich ovlivňování — buď jednoho druhým, nebo navzájem — je zpravidla teritoriálně nebo i sociálně podmíněno a jeho výsledkem mohou být menší nebo i závažnější změny ve struktuře ovlivňovaných útvarů.

V našem článku bychom se chtěli otázky střetání jazyků dotknout v poněkud jiném smyslu. Půjde nám o střetání dvou jazyků v uměleckém díle, o vztah češtiny a slovenštiny ve Slovenských pohádkách a pověstech Boženy Němcové, jehož výsledkem je individuální umělecký text.

Po svém návratu ze Slovenska využila Němcová slovenštiny ve svých dvou uměleckých dílech, v Pohorské vesnici a ve Slovenských pohádkách a pověstech.[1] V obou dílech je slovenštiny využito funkčně, i když pokaždé trochu jinak; rozdíl vyplývá především z toho, že Pohorská vesnice je dílo odehrávající se v Čechách, na území nářečně omezeném, slovenštiny tu užívají v přímých řečech Slováci, má tedy funkci charakterizační a národně reprezentativní.[2] Slovenské pohádky a pověsti jsou přirozeně situovány na Slovensko, proto i funkce slovenštiny v nich je rozmanitější.

Na tomto místě je snad vhodné připomenout, že zpracování a vydání slovenských pohádek v podobě, kterou jim dala Němcová, bylo do jisté míry východiskem z nouze. [79]Na Slovensku se totiž počátkem 50. let 19. století nenašel nakladatel, který by slovenské pohádky vydal, proto se Němcová nabídla, že se o jejich vydání pokusí v Praze. Když ani tam neuspěla, převyprávěla je v češtině a vydávala je jednak časopisecky, později knižně. Bylo to ovšem zcela v souladu s jejím zájmem o pohádky slovanských národů.

Slovenské pohádky a pověsti jsou, velmi zhruba řečeno, stylizovány tak, že v pásmu vyprávěče se uplatňuje čeština, jednající postavy pak mluví slovensky (s omezeními, na něž upozornil v citovaném článku J. Štolc). Nás bude zajímat české pásmo slovenských pohádek a jeho ovlivňování slovenštinou. Budeme si tedy všímat slovakismů v českém textu, ovšem nikoli jako chyb a nedopatření, nýbrž položíme si otázku motivace jejich užití, popřípadě jejich funkce v textu.

K tomu je třeba předeslat několik poznámek.

Čeština a slovenština jsou jazyky blízce příbuzné, velmi podobné, v mnoha jednotlivých prostředcích dokonce shodné, čeština pro Slováky a slovenština pro Čechy jsou bez větších nesnází srozumitelné, teoretická možnost vzájemného přejímání prostředků je tedy větší než u přejímání z jiných jazyků.

V 50. letech minulého století byla čeština ve své celonárodní spisovné podobě ještě značně neustálená, projevovalo se v ní značné kolísání, v rovině lexikální pak i nedostatek pojmenování pro některé významy. Za této situace je pronikání prostředků z příbuzného jazyka zvlášť snadné a přejímání často i výhodné. Přejímání prostředků z jiných, vyspělejších slovanských jazyků (např. z polštiny a ruštiny) do češtiny bylo v té době běžné.

Božena Němcová patří v české literatuře k těm autorům, kteří na rozdíl od tendencí předchozí školy jungmannovské po vytvoření „vysokého“, až exkluzívního básnického jazyka opírají svůj umělecký jazyk o jazyk lidový,[3] přestože u nich nejde o ohlasovou tvorbu, na rozdíl např. od Čelakovského. A Božena Němcová patří k vedoucím tvůrčím osobnostem nejen po stránce umělecké, ale i z hlediska vytváření literárního a konec konců i spisovného jazyka. Její jazyková tvořivost je však intuitivní, přirozená, bez předem promyšleného a dodržovaného plánu. Němcová sice ve Slovenských pohádkách někdy vyznačuje zvláštním typem písma citátová slova slovenská v českém pásmu, a v tom se projevuje zřejmě i její zájem o otázky jazyka, ale dělá to velmi nedůsledně, někdy [80]vyznačuje i to, co pokládá za důležité z hlediska výstavby tematické.[4] O textu slovenských pohádek sama říká v doslovu: „… zpracovala jsem do češtiny sbírku …, s ponecháním však pro větší živost a původnější ráz v rozpravě (podtrhla V. F.) nářečí slovenské a všechny zvláštní významy a slova.“ Z citátu vyplývá, že pásmo vypravěče autorka považuje nebo snad lépe řečeno vydává za české. Proto také valnou část lexikálních slovakismů užitých v českém textu vysvětluje buď v poznámce pod čarou, nebo vnitřní vysvětlivkou. Některé slovakismy, a to i některé vyznačené, ponechává bez vysvětlení, patrně je pokládá za srozumitelné pro jejich popisnost, např. Viděl ji ležet horeznačky a s šarkanem se laskať (O Víťazkovi, 1. var.).

Pokud jde o prameny Slovenských pohádek a pověstí, pocházejí jednak ze sbírek slovenských sběratelů, jednak z vlastního materiálu sebraného Němcovou na Slovensku.

Některé texty mají národopisný charakter, dějová osnova v nich působí spíš jako záminka pro předvedení reálií ze slovenského života. Výskyt slovakismů je v nich velmi četný. Tak je tomu např. v pověsti Zlá nuocka, která seznamuje se životem valachů na salaši. Na třech stránkách, které tato pověst zabírá, je 24 poznámek, z nichž 22 vysvětluje reálie ze salašnického života, přitom jen jedna se vztahuje k přímé řeči v pásmu postav.

Z hlediska otázky, kterou sledujeme, budou nás však zajímat spíš ty případy, kdy jde o využívání slovakismů z důvodů jazykově stylových, a ty se vyskytují hlavně v prózách zaměřených skutečně epicky. V textech, pro něž měla Němcová předlohy zpracované už slovenskými sběrateli, můžeme různé typy slovakismů, a nejen lexikálních, považovat za přímý vliv předlohy. Jsou to dosti četné slovenské hláskové podoby slov a tvarů, kterých Němcová užívá v jednotlivých textech v různé míře. Tak např. v českém pásmu pohádky Lalija najdeme podoby po pety, priadky, ochorela, do jari zakvitla, prehovoriť, v pohádce o Šurinovi je prútík, hrnček, ve Světovládném rytíři kuoň, něvídaný, víchor, bez vedomia, ve Třech citrónech krídla, zamoren aj.

Tuto praxi, i když v míře mnohem menší, možno říci ojediněle, můžeme pozorovat i v jejích českých pohádkách, např. v Chytré horákyni, lokalizované do chodského prostředí, se objeví v pásmu vypravěče podoba klobúk.

[81]Jindy zase Němcová užívá slovenských výrazů v počeštěné hláskové podobě, např. vystřel ruce — Valibuk, přistál (ve významu ‚přistoupil‘) — Světovládný rytíř aj.

Pomineme-li otázku slovosledu, kde se zdá být vliv předlohy velmi silný, avšak může být projevem stejně tak dobového kolísání, jako individuálního úzu Boženy Němcové[5], stojí za povšimnutí dativ přivlastňovací, např. Popelvar si Tátoše nakrmil — O Popelvaru. Ovšem i zde je třeba připomenout, že obdobu najdeme ojediněle i v českých pohádkách Boženy Němcové, např. Čert si kabát popadl — O Nesytovi[6].

V českém pásmu slovenských pohádek se vyskytují také velmi četné případy kalků, např. Dlouho … Popelvara přemlouval, ale on se již odmluviti nedal — O Popelvaru, Takto děvče otce namlouvalo, až ho i domluvilo — Pamodaj šťastia, lavička, onedlouho Světská krása (ve stejném textu se ovšem vyskytuje i zanedlouho). Někdy vytváří Němcová kontaminované podoby, např. Bobulky navidomočima rostly — Berona.

Také citoslovce a částice nacházíme v doslovném překladu, např. … neboť se jí věru mělo co líbiti. Tak, hle, stala se z medvědí svatba knížecí — O třech zakletých knížatech.

Rovněž některá spojení ukazují na slovenský původ, např. O chvíli zaduněla zem — O třech zakl. knížatech, zůstala při něm — Světská krása, zavedl jich do zahrady — Berona.

Slovenský vliv se silně projevuje ve frazeologii a slovních spojeních, např. Rozložili si oheň — Berona, Světská krása vzala se na křídla — Světská krása, dobře nezašli od smíchu — Popelvar, pěkně krásně je pozdravil — Král času, schytili se na křídla — Tři citróny aj.

Lexikálních slovakismů je v českém textu slovenských pohádek velice mnoho. Plní tu především funkci koloritní, charakterizují jednak prostředí, jednak postavy a v nemalé míře zdůrazňují i slovenský charakter pohádkového žánru, např. šarkan, Tátoš, strigoň, striga, veštica, múdra žena aj.

Obdobná situace je v pohádkách, které Němcová zpracovala na základě vlastního sebraného materiálu. I zde je lexikálních slovakismů značné množství a řada z nich je zařazena do textu bez vysvětlivky. [82]Jejich koloritní funkce je nesporná. Avšak pouze touto funkcí bychom jejich výskyt vysvětlili jen neúplně. Zároveň s koloritní funkcí plní některé slovakismy i funkci prostředků aktualizovaných. Jsou to ty, pro něž je v češtině ekvivalent, např. děvojna, vatra, batyk aj. Jejich poetická funkce je asi pro dnešního čtenáře, který text vnímá na základě současné ustálené normy spisovné češtiny, výraznější, než byla pro čtenáře z doby Boženy Němcové.

Skutečnost, že některé texty existují ve dvou variantách, umožňuje postihnout funkci slovakismů ještě diferencovaněji. Porovnáváme-li varianty navzájem, shledáme v souhlase s Fr. Váhalou, že druhé varianty textů svědčí o tom, že Němcová učinila pokroky ve znalosti slovenštiny,[7] avšak i to, že v jejich českém pásmu pracuje autorka se slovakismy mnohem promyšleněji než ve verzích prvních. Zhruba je možno říci, že v druhých variantách se vyskytuje slovakismů méně a že jejich koloritní funkce je překrývána funkcemi jinými.

Srovnáme-li dvě verze snad nejznámější a nejpropracovanější slovenské pohádky B. Němcové O dvanácti měsíčkách, zjistíme jemné a velmi účinné úpravy 2. varianty. Je tu například rozdíl ve využívání slov hora a hor.

V 1. verzi se vyskytuje v pásmu postav, tedy v pásmu slovenském, slovo hora celkem 12×, v pásmu vypravěče je hora 10× a 1× les. Ve 2. verzi je slovo hora ve slovenském pásmu 11×, v českém pak je 8× hora a 4× les. Obdobně pracuje Němcová s příslovcem hor: v 1. verzi je ho užito důsledně v slovenském (3× posedni hor) i v českém pásmu (3× seděl hor, sedl hor). Ve 2. verzi pak je ve slovenském pásmu 3× posadni hor, v českém pak 3× hor (1× seděl hor, sedl hor), 1× seděl nahoře, sedl nahoru, seděl hore. České a slovenské výrazy v českém pásmu jsou celkem rovnoměrně rozloženy.

Poněkud jinak je tomu u slovenské podoby slova sněh (v nom.). Ta se vyskytuje v 1. verzi ve slovenském pásmu 2×, v českém 7×, ve 2. verzi pak ve slovenském pásmu 1×, v českém je 4× sníh a 3× sněh. Všechny tři slovenské podoby se vyskytují na konci pohádky, kdy už autorka zřejmě nesledovala svůj záměr dostatečně soustředěně. Z hlediska textologického se to může jevit jako nedůslednost, ta je však při tvůrčím procesu zcela přirozená. Důsledná a dokonalá bývají jen falza.

Vidíme tedy, že v českém pásmu 2. varianty využívá Němcová slovakismů jako synonym, pro obohacení výrazových prostředků, odstraňuje [83]jimi monotónnost, vznikající z opakování stále stejného prostředku. Zaváděním českých ekvivalentů jednak počešťuje české pásmo a odlišuje ho od pásma slovenského, které naopak zase více poslovenšťuje, jednak zvýrazňuje slovakismy užité v pásmu českém; čtenář je pak vnímá nejen na pozadí okolního českého kontextu, ale i na pozadí jejich českých ekvivalentů.

Stejnou praxi můžeme sledovat, i když méně průkazně, i v pohádkách, které mají jen jednu variantu, např. v pohádce O Širokém, Dlouhém a Žarookém užívá autorka jako synonym českého hlídati a slovenského varovati.

O zmíněné již tendenci odlišit české a slovenské pásmo svědčí také skutečnost, že ve 2. variantách textů mají v českém pásmu naprostou převahu infinitivy na -ti, na rozdíl od variant původních. Autorka tu jde tak daleko, že užívá podob na -ti u lexikálních slovakismů, např. on se uměl spraviti — Bača a šarkan. Pro to, abychom tyto úpravy pokládali za projev delimitační tendence, mluví i skutečnost, že v českých pohádkách B. Němcové se vyskytují převážně infinitivy na -t. A v propracovaných verzích českých pohádek infinitivů na -t přibývá. Infinitivy na -ti ve slovenských pohádkách je proti tomu třeba chápat jako prostředek bohemizující.

Delimitační tendence, která se v českém pásmu projevuje jako počešťování, se uplatňuje ve všech případech, kdy se zachovaly dvě varianty téhož textu, jako převládající.

Opačná tendence, poslovenšťování českého pásma ve 2. verzích, se projevuje jen ojediněle, např. onedlouho ve 2. verzi Slovenského junáka proti za nedlouhý čas v 1. verzi. Tyto úpravy je asi třeba chápat jako aktualizace.

Je zřejmé, že rozpětí mezi českým a slovenským pásmem stejně jako rozpětí mezi českými a slovenskými ekvivalenty v pásmu českém pociťujeme dnes mnohem více, než je možná pociťovala sama autorka. Ovšem její stylizační zásahy vedoucí k delimitaci obou pásem a k využívání českých a slovenských výrazů v českém pásmu jako synonym svědčí o tom, že o toto působení vědomě usilovala.

Střetání dvou jazyků v rámci jednoho uměleckého díla se tedy projevilo jako výhodný předpoklad pro obohacení jazyka tohoto díla, zvláště v souvislosti s danou tematikou. K tomu, aby toto obohacování bylo úspěšné, přispěla jednak celková situace v češtině té doby, jednak autorčina osobnost. Dosud neustálená čeština byla prostupná a „ochotná“ přejímat cizí prostředky. Přejímání z jiných slovanských jazyků [84]bylo v naší obrozenské tradici běžné a plodné, a to nejen v jazyce krásné literatury, ale i ve vytvářejícím se jazyce spisovném. Proto ani přijetí prostředků ze slovenštiny, z jazyka češtině nejbližšího, nebylo jistě pociťováno jako násilné, tím spíše, že řada prostředků, které dnes na pozadí spisovné češtiny cítíme u Němcové jako slovakismy, se dosud vyskytuje v některých českých nářečích. A protože jde o umělecké dílo, jehož jazyk je vždy stylizován, je třeba pokládat slovakismy v něm užité za tvárné prostředky uměleckého stylu, plnící různé estetické funkce.


[1] 1. vyd. Praha, 1. díl 1857, 2. díl 1858. V naší práci užíváme Váhalova vydání z Knihovny klasiků, Praha 1953.

[2] O slovenštině Boženy Němcové v Pohorské vesnici napsal obšírný článek J. Štolc, SaS 13, 1951—52, s. 30n. Identifikuje v něm nářečí, které bylo Němcové východiskem, a podává výčet bohemismů a chyb ve slovenském pásmu románu. Kriticky vůči němu vystoupil F. Váhala, SaS 14, 1953, s. 80n. Oba články je třeba chápat jako rozbor nutný pro edici Pohorské vesnice, který umožňuje řešit základní ediční problémy. J. Štolc se účastnil také při edici Slovenských pohádek v Knihovně klasiků.

[3] Viz B. Havránek, Lidový podklad jazyka v Babičce Boženy Němcové, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 200n.

[4] Obdobnou praxi nacházíme u B. M. Kuldy v jeho Moravských národních pohádkách, pověstech, obyčejích a pověrách z okolí rožnovského, 1. vyd. Brno 1854. Vyznačuje dialektismy a doporučuje je spisovatelům jako prostředky esteticky hodnotné. Kromě nich vyznačuje i pojmenování náboženského charakteru. Viz V. Formánková, Příspěvek B. M. Kuldy k demokratizaci spisovné češtiny, AUC, Slav. Prag. VI, 1964, s. 91n.

[5] Viz J. Mukařovský, Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové, Kapitoly z české poetiky 2, Praha 1948, s. 311n.

[6] Po roce 1853 pronikají slovakismy i do osobní korespondence B. Němcové, viz B. Havránek, dílo cit. v pozn. 3, s. 209.

[7] Viz Ediční poznámky k 1. dílu Slovenských pohádek a pověstí v KK, s. 231.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 78-84

Předchozí Karel Horálek: Jazyk stylistické teorie

Následující Helena Křížková: K novějšímu pokusu o výklad vztahu zájmena ten a on v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1