Časopis Naše řeč
en cz

Lexikální ekvivalenty, dublety a varianty

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

1. V kapitole o slovníkových rozdílech konstatuje ve svém Nástinu české dialektologie prof. J. Bělič, že v slovní zásobě je mezi nářečími značné množství rozmanitých rozdílů. Tyto rozdíly mají i rozmanitý charakter. Prof. Bělič se výslovně zmiňuje o slovníkových ekvivalentech a dubletách; lexikální rozdíly mezi nářečími mají povahu lexikálních ekvivalentů, rozdíly uvnitř nářečí povahu dublet. Nářeční dublety jsou vždy nějak specifikovány, významově, stylisticky nebo citovým zabarvením apod.[1] Dnes se v lexikologii vedle termínu dubleta objevuje často i další termín, lexikální varianta, přičemž pojmový obsah obou termínů kolísá. V naší stati se chceme pokusit obecně naznačit problematiku vztahu pojmů ekvivalentnosti, dubletnosti a variantnosti v oblasti lexika.

2. Termínu ekvivalent se používá v jazykovědě v širokém smyslu pro jednotky mající shodné funkce,[2] v lexikologii (lexikografii) se jím označují lexémy stejného významu v různých jazycích. Jako ekvivalenty je možno označit též slova stejného významu patřící do jednoho národního jazyka, ale k různým jeho útvarům, např. k různým nářečím, nebo lexémy patřící do jednoho jazyka, ale v různých jeho vývojových etapách; proto se např. ve staročeském slovníku mluví o novočeských ekvivalentech.[3] Ekvivalenty patřící do jednoho jazyka, ale vyskytující se v různých oblastech, neužívané tedy týmiž mluvčími, nazval Vl. Šmilauer tautonyma (truhlář — stolař apod.).[4] Tautonyma je třeba lišit od vlastních synonym.[5] Zatímco synonyma patří [29]vždy do téhož jazykového strukturního útvaru, lexikální ekvivalenty včetně tautonym nikoli.[6]

3. Velmi rozšířený je starší termín dubleta; pojem dubletnosti však není jednotný. Ve shodě s původním pojetím, jak ho zachycuje např. Marouzeauův Slovník lingvistické terminologie, vykládá dublety („dvojtvary“) Vl. Šmilauer: jsou to slova téhož původu rozštěpená hláskovým vývojem, např. sluha slouha, křidélko křidýlko, památný pamětný, horký hořký apod. (vedle dublet pravopisných a tvaroslovných: fér — fair, dni — dny atd.).[7] Podobně o nich vykládá E. Čech v článku Slovní dvojice.[8] Marouzeau uvádí vedle termínu dublety i termín etymologické dublety.[9] Proti tomu SSJČ chápe dublety synchronně jako „dvojí podoby slovotvorné, hláskové a pravopisné.“[10] J. Mistrík je definuje jako „slová, ktoré možno v reči ľubovoľne zamieňať a pri zámene ktorých sa nepociťuje absolútne žiaden významový posun.“[11] Od dublet však odděluje dvojtvary (morfologické dublety jako stenografi — stenografovia apod.; c. d., s. 240). Je vidět, že pojem dubletnosti se proti původnímu vymezení rozšiřuje často směrem k variantnosti. V některých výkladech se rozdíl mezi dubletami a variantami nedělá,[12] nebo se dublety dokonce ztotožňují pouze s variantami funkčně nediferencovanými.[13]

Pojem dubletnosti se tedy liší od pojmu ekvivalentnosti, ale oba pojmy se vzájemně nevylučují. M. Ivanová-Šalingová na jedné straně pojem dublet — ve shodě s významem termínu — zúžila jen na dvojice hláskových nebo slovotvorných podob (pro více paralelních podob slova používá termínu varianta), na druhé straně jej však zase rozšířila na úkor ekvivalentů. Rozlišuje totiž rovnocenné a nerovnocenné dublety a za nerovnocenné hláskové dublety považuje i takové případy, [30]„keď jedna z dubliet je nespisovná“.[14] Rovněž Al. Jedlička konstatuje, že často „jeden z dubletních prostředků je mimo rámec spisovného jazyka.“[15] Jestliže podle původního vymezení dublet tvoří dublety např. dvojice křidélko křidýlko, je dubletní stejně např. dvojice chlév chlív; její druhý člen však nepatří do spisovného jazyka, a může být proto charakterizován ve vztahu k prvnímu členu dvojice rovněž jako ekvivalent. Zatímco ekvivalent je pojem funkční, dubleta — ať etymologická, nebo chápaná jako varianta — je pojem strukturní. To, co lze z hlediska funkčního označit za ekvivalenty, můžeme z hlediska strukturního chápat, jsou-li k tomu předpoklady, o nichž bude ještě řeč, jako varianty či dublety.

4. Pojem varianta se v strukturní lingvistice rozšířil z fonologie do nejrůznějších oblastí a také do lexikologie. Problematika lexikálních variant byla v posledních dvou desetiletích značně propracována v lexikologii sovětské[16] a pojem varianta slova se tu a tam objevuje i v našich pracích.[17] V poměru variant k invariantu jsou ovšem i různá konkrétní užití slova vzhledem k pojetí slova jako lexikální abstrakce, ale v lexikologii se variantami slov rozumějí obvykle nevelké hláskové (nebo jen pravopisné) a tvarové obměny slova, které existují vedle sebe v lexikálním systému a neliší se vzájemně svým významem, např.: výše — výš, chudera chuděra, manikúra manikýra, hřmít hřmět apod. Problematika variant slova souvisí s problematikou totožnosti a různosti slov. Pojem varianty slova předpokládá, že jde o různé podoby téhož slova. Avšak co je to „totéž slovo“? Abychom mohli kvalifikovat něco jako totéž slovo, musí to mít: 1. — stejný význam, 2. — stejnou formu (gramatickou i zvukovou). Varianty pak mohou existovat v zásadě dvojího druhu; 1. — významové, jestliže se při stejné formě vyskytuje menší různost významová; 2. — formální, jestliže se při stejném významu vyskytuje menší rozdílnost formy. [31]Významová variantnost je tedy spojena s polysémií a její problematika záleží především v ohraničení polysémie proti homonymii (homonyma jsou už slova různá). Obvykle se však v lexikologii pod pojmem varianty slova rozumí formální (zvukové a tvarové) obměny slova a problematika takto chápané variantnosti se pak týká především jejího ohraničení proti synonymii (synonyma jsou už slova různá). V obou případech zůstává vágní míra rozdílu připouštějícího chápat dva významy nebo dvě různé podoby za realizace téhož lexému.

Při řešení problematiky vztahu lexikálních variant a synonym v sovětské lexikologii postavila se O. S. Achmanovová na stanovisko širšího pojetí variantnosti, když za varianty jednoho slova uznala i rozdíly typu лиса — лисица, tj. tzv. slovotvorné varianty. Proti tomu F. P. Filin[18] a jiní sovětští autoři omezují varianty na fonematické, přízvukové a na formálně gramatické varianty, tj. formální obměny těch částí slov, které nesou významy v užším slova smyslu gramatické, nikoli slovotvorné. V sovětské lingvistice se dnes slova tvořená od stejného základu různými derivačními příponami, která mají stejný nebo podobný význam, běžně zařazují mezi synonyma, kde tvoří samostatnou kategorii nazývanou odnokornevyje (odnokorennyje) sinonimy.[19] V části prací o této problematice se varianty zcela zahrnují do široce pojaté synonymie. E. A. Ivannikovová mluví o synonymických vztazích mezi variantami a problematiku hranice mezi variantami a synonymy prohlašuje za neexistující, protože prý jde o jevy různých plánů, varianty jsou jevem plánu strukturního a synonyma jevem plánu sémantického (jako by sémantický plán nebyl rovněž součástí struktury jazyka!).[20]

5. Strukturní lingvistika považuje za varianty různé realizace téže jazykové jednotky. U jednotek, které mají význam lexikální (kořenný morfém, slovotvorný morfém, slovo), je nutno lišit varianty a variace.[21] Variace (lexikálních morfémů) jsou formální obměny morfémů závislé na sousedních (následujících) morfémech ve slově, a nemohou si proto konkurovat: hoch-0 / hoš-i, kámen-0 / kamén-ek; strom-ek [32]/ strom-k-u apod. Varianty (lexikálních morfémů) jsou nezávislé formální obměny morfémů, které si mohou konkurovat: lid. gen. pl. hoš-u / hoch-ů, lid. ak. pl. potkal dva [voj-ác-i] / [voj-ák-i],[22] kamén-ek / kamín-ek; brank- / brank-ář apod. Aplikujeme-li rozdíl mezi variantami a variacemi na slovní jednotky, pak kontextové obměny (realizace) slova, tj. jeho různé paradigmatické formy, mají povahu variací. Za varianty slov můžeme považovat jen obměny slova, které nejsou závislé na textu. Je třeba přitom lišit varianty slov a varianty tvarů slov; např. formální rozdíl mezi gen. sg. trojúhelníku — trojúhelníka představuje varianty tvaru (gen. sg. substantiva), nikoli varianty slova (lexikální varianty). Za varianty slov považujeme jen rozdíly, které slovo má v celém nebo skoro celém svém paradigmatu: létat lítat, přezka — přazka; řádek řádka, studna studně, moč, -e m. — moč, -i f. apod. Variantnost slov je dána formálními obměnami některého z morfémů, jimiž jsou tvořena: lét-at / lít-at. Z tohoto hlediska je možno řešit i spornou otázku tzv. slovotvorných variant (obroditel — obrodič, banditismus banditství, nákoleník nákolenka apod.). Podle Dokulila nelze za varianty slovotvorné přípony považovat přípony téhož významu, které nemají společný zvukový prvek, na základě něhož by se pociťovaly jako formálně příbuzné; takové přípony jsou synonymní (např. činitelské přípony -tel a ) (c. d., s. 152). Různé slovotvorné přípony, jimiž se derivují od stejného základu slova nelišící se svým významem (např. -tel / -č: obroditel obrodič) se u stejného slovotvorného kmene jakoby desémantizují (srov. F. P. Filin, c. d., s. 132—133), pozbývají významové různosti, kterou za jiných okolností mohou mít, ale za varianty nemohou být považovány, pokud neobsahují společný zvukový prvek, na základě něhož by se pociťovaly jako formálně příbuzné. Takové slovotvorné přípony jsou synonymní, a protože jde o prostředky lexikální, je třeba i poměr jimi tvořených slov považovat za poměr synonym. U přípon ryze gramatických společný zvukový prvek jako podmínka variantnosti tvaru neplatí: trojúhelník-u / trojúhelník-a, jinak bychom museli mluvit v takovém případě o synonymních tvarech, nikoli — jak je obvyklé — o variantách. (Koncovky samy o sobě -u / -a se někdy za synonymní označují, viz Vl. Skalička, Problémy stylu, SaS 1941, s. 193.) Za varianty ani variace morfémů však nelze považovat např. jd-e / š-el, protože jde o morfém lexikální. Supletivismus je spojení různých slov v jednom paradigmatu (jd- a š- jsou dva různé morfémy).

[33]6. Problematika lexikální variantnosti je ovšem mnohem bohatší a složitější, než jak ji lze naznačit v článku omezeného rozsahu. Mimo jiné bude třeba pojem lexikální variantnosti rozšířit i na příslušný odpovídající typ vztahu mezi pojmenováními vůbec, i víceslovnými. Stalo se to již ve frazeologii, která k tomu poskytuje nejlepší předpoklady, variantnost frazeologických jednotek je totiž velmi rozšířená. I zde je však třeba vymezit varianty proti vztahům a jevům jiným (synonymnosti, aktualizacím).[23] Bude však třeba řešit i otázku vzájemného vztahu jiných (nefrazeologických) víceslovných pojmenovacích jednotek. Jsou zde nejen jasné variantní typy, jako klikový hřídel kliková hřídel, ale i další, méně jasné, jako druh slova slovní druh, Českomoravská vysočina — Českomoravská vrchovina apod., anebo vztahy mezi víceslovnými a jednoslovnými jednotkami (lanová dráha lanovka, tuberkulóza tbc, uměleckoprůmyslová škola umprum apod.), které už za varianty jednoznačně označit nelze.

7. Jak jsme ukázali, není jednotně chápán vztah mezi variantností a dubletností, pojem dubleta se často ztotožňuje s pojmem varianta. Soudíme, že by bylo vhodné využít existující terminologické různosti k důslednému rozlišování pojmovému, a to tak, že by se označení dubletnosti v lexikologii ponechalo jen pro případy vývojového rozdvojení slova, to znamená, že by termínu dubleta bylo používáno jako termínu pro diachronní popis jazyka, kdežto termínu varianta by bylo používáno pro označení různých podob téhož lexému z hlediska synchronního. Tím by se termín varianta v lexikologii ještě výrazněji specifikoval ve významu, který má v lingvistice obecně.


[1] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 211.

[2] O. S. Achmanova, Slovar’ lingvističeskich terminov, Moskva 1966, s. 522.

[3] I. Němec, Principy staročeského slovníku, Staročeský slovník (úvodní stati, soupis pramenů a zkratek), Praha 1968, s. 40.

[4] Vl. Šmilauer, Zásoba slovní a význam slov (skriptum), Praha 1953, s. 13; týž, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 48.

[5] Srov. J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961, s. 290.

[6] Zevrubně pojednal o problematice ekvivalentnosti J. Filipec v čl. Ekvivalenty a synonyma v slovní zásobě, sbor. Slovo a slovník, Bratislava 1973, 131—144.

[7] Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 47.

[8] Hovory o českém jazyce, Praha 1940, 125n.

[9] J. Marouzeau, Lexique de la terminologie linguistique (ruský překl.) Moskva 1960, s. 99.

[10] SSJČ I, Praha 1960, s. XV.

[11] J. Mistrík, Štylistika slovenského jazyka, Bratislava 1970, s. 219.

[12] B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 115. Časté ztotožňování dubletnosti s variantností v lingvistice je zachyceno v cit. Slovníku lingvistické terminologie O. S. Achmanovové (viz heslo „dublet“).

[13] Vyplývá to např. z tohoto citátu: „V současném ruském spisovném jazyce existují normou připouštěné varianty jako stylisticky diferencované nebo úplně dubletní jednotky.“ L. P. Krysin, K social’nym različijam v ispol’zovanii jazykovych variantov, VJaz 1973, č. 3, s. 37. Podobné chápání dubletnosti viz v práci cit. v pozn. 20.

[14] M. Ivanová-Šalingová, Dublety a varianty v Slovníku slovenského jazyka, SR 1967, 25—32.

[15] Al. Jedlička, K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě), SaS 24, 1963, s. 19.

[16] Po teoretických impulsech V. V. Vinogradova a A. I. Smirnického uvedla do sovětské lexikologie problematiku variant O. S. Achmanovová v díle Očerki po obščej i russkoj leksikologii, Moskva 1957, s. 192—233. Vedle četných statí o této problematice v rámci lexikologie i širším vyšla i knižní monografie R. P. Rogožnikovové Varianty slov v russkom jazyke, Moskva 1966.

[17] Viz např. J. Filipec, c. d. v pozn. 5, s. 9, 242 aj.; I. Němec, Vývojove postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 12; Al. Jedlička, c. d. v pozn. 15; týž, Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy, SaS 29, 1968, 113n.

[18] F. P. Filin, O slove i variantach slova, sbor. Morfologičeskaja struktura slova v jazykach različnych tipov, Moskva-Leningrad 1963, s. 128—133.

[19] Srov. např. N. M. Šanskij, Leksikologija sovr. russkogo jazyka, Moskva 19722, s. 62.

[20] E. A. Ivannikova, K voprosu o vzaimootnošenii ponjatija varianta s ponjatiem sinonima, sbor. Sinonimy russkogo jazyka i ich osobennosti, Leningrad 1972, 138n.

[21] Viz M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Teorie odvozování slov, Praha 1962, s. 128 a 150n. Dokulil mluví o variantách a variacích základu a slovotvorné přípony.

[22] Srov. J. Bělič, c. d., s. 153 a 164.

[23] K tomu viz např. M. Močáryová, Lexikálne varianty frazeologických jednotiek, SR 38, 1973, s. 22—28; J. Mlacek, O variantoch a aktualizácii frazeologizmov, JŠ XI, 1971, s. 20—29.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 28-33

Předchozí Václav Křístek: K některým novějším posunům ve významu přejatých slov

Následující Vladimír Šmilauer: Burisony a raholina (Dvě poznámky k Slovníku spisovného jazyka českého)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1