Časopis Naše řeč
en cz

K některým novějším posunům ve významu přejatých slov

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

Přejímání cizího výraziva je pro češtinu (podobně jako pro převážnou většinu jiných jazyků) významným zdrojem obohacování slovní zásoby, a to od nejstarších dob až po současnost. K přejímání výraziva dochází za různých okolností, pojmenování cizího původu tvoří proto různé vrstvy slovníku národního jazyka. Zdá se však, že nejlépe zakotvuje v slovní zásobě cizí výrazivo v obdobích intenzívnějšího rozvoje společnosti, za výrazné aktivity přejímajícího společenství při uspokojování nových a stále rostoucích vyjadřovacích potřeb.[1] Mohli bychom tu mluvit o míře významového a formálního zdomácňování přejímaného výraziva.[2]

Jedním ze znaků poměrně hluboké zakotvenosti přejatého slova je [25]jeho zařazení do příslušné skupiny jednotek domácích a z něho vyplývající „chování“. Mám tu na mysli např. začlenění přejatého slova do synonymní dvojice nebo řady. Je známo, že ani u slov domácích se nesetkáváme (až ovšem na výjimky) s faktem, že by jednotlivé členy dané skupinky synonym měly totožný význam. Můžeme vždy najít jisté rozdíly věcné nebo citové povahy (srov. např. chyba omyl; otec — tatínek atd.). V takových případech se velice často původně velmi blízké významy diferencují, dochází k jistým významovým posunům, popř. též k změnám v citovém zabarvení slov. Vilém Mathesius ukázal svého času,[3] že často slovo původně cizí může nabýt výraznější „domovské příchuti“ než vlastní, domácí slovo.

Všimněme si několika synonymních dvojic, u nichž jeden člen je slovo domácí, druhý pak slovo přejaté: tajemník sekretář, (tajemnice — sekretářka); posuzovat kritizovat; odporovat, stavět se proti nějakému názoru oponovat; útočný agresívní; nejlepší optimální atd. Jsou to vesměs příklady, u nichž není třeba široké materiálové dokumentace, protože proces, o který nám jde, je živý, právě probíhá. Tak např. ještě donedávna se užívalo obou členů dvojice tajemník — sekretář, popř. tajemnice — sekretářka bez významového rozlišení. Zdá se však, že se v současné době ustaluje význam domácího slova tajemník, tajemnice — ‚odpovědný (často i volený) funkcionář jistého zařízení, školy, ústavu, organizace atd.‘, tajemník katedry, tajemník fakulty, vědecký tajemník sekce, tajemník okresního, městského výboru …, zatímco sekretář nebo častěji sekretářka označuje [26]‚osobu mající pomocnou funkci zpravidla administrativní povahy‘. Proto tedy je vedle sebe např. na katedrách vysokých škol tajemník katedry, ale sekretářka katedry.

Obdobná je situace u dvojice posuzovat kritizovat, obdobná ovšem jen v tom smyslu, že v poslední době i u ní můžeme sledovat posun významu přejatého slova. Slovo má základ řecký, obsažený např. v řec. krinó, což znamená mj. ‚posuzovat‘, nebo ve slově kritérion, což je ‚(rozlišovací) znak, měřítko n. sudidlo‘. Přejaté lat. criticus znamená rovněž zprav., ‚(umělecký) posuzovatel, kritik‘. Přejaté kritizovat znamenalo tedy ‚odborně posuzovat‘, a to bez zření k tomu, bude-li výsledek posuzování pozitivní nebo negativní. Ale patrně vzhledem k tomu, že v praxi znamenalo kritizovat nejčastěji ‚objevovat chyby (a tím např. umožňovat jejich odstraňování)‘, převládá dnes chápání pošinuté — ‚ukazovat na chyby‘.

Opačný posun je u slovesa oponovat. Latinské opponó znamená nejčastěji stavět se proti, namítat atd., tedy v jistém smyslu slovo už samo v sobě obsahuje zaměření na odhalování chyb, omylů atd. Vedle běžnějšího významu ‚odporovat, nesouhlasit, namítat…‘ má toto sloveso i význam novější — ‚být oponentem nějaké práce‘ a užívá se ho nejčastěji v prostředí vysokých škol, vědeckovýzkumných ústavů apod. Zde oponovat znamená tedy ‚vypracovávat a později i přednést posudek nějaké práce, studie, projektu, etapového nebo celkového plnění vědeckovýzkumného úkolu aj.‘ Jak známo, vyznívají takové posudky zpravidla pozitivně. Ještě výrazněji se tento rozdíl projevuje u odvozených adjektiv kritický oponentský, např. kritický posudek je ‚takový, který se snaží snést hodně dokladů o chybách a omylech posuzovaného‘, zatímco oponentský posudek je hlavně ‚elaborát oponenta (vyznívající nejčastěji pozitivně)‘.

Přídavné jméno agresívní, stojící v synonymní dvojici s domácím útočný, má už dneska převážně pejorativní, hanlivý nádech (jak to zaznamenává i SSJČ). Řekneme-li o někom, že je člověk agresívní, nebude oslovený s tímto naším hodnocením spokojen. Asi by nebyl spokojen ani tehdy, kdybychom řekli, že je člověk útočný. To souvisí nepochybně s naším obvyklým hodnocením útoku a útočníka z hlediska etiky. Ale i tak je možno říci, že by byl více dotčen hodnocením prvním. Nehodnotíme-li „útočení“ z hlediska etiky (např. ve sportu), užíváme zpravidla výrazu domácího, a to právě proto, že význam domácího slova je neutrálnější. Tak např. útočná hra je taková, ve které z hlediska jednoho z mužstev převládá útočení nad obranou, bráněním, [27]zatímco agresívní hra je hra s častým napadáním soupeře (zpravidla nedovoleným způsobem), která nemusí být ani útočná (napadat lze i při obraně). Přesto se však najdou doklady o tom, že diferenciace těchto dvou významů není ještě zcela dovršena,[4] srov. např. citát ze sportovní rubriky RP (z 10. 5. 1971) — Domácí se jen místy snažili hrát agresívně. Souvislost zřejmě ukazuje, že autor má na mysli hru jen útočnou. Častěji se v tomto významu užívá označení ofenzívní.

O jiný posun jde u přídavného jména optimální, tedy ‚nejlepší‘. Toto slovo se v poslední době hodně rozšířilo a užívají ho i lidé, kteří nemusí vědět, že jde o třetí stupeň latinského přídavného jména bonus, tj. ‚dobrý‘ — tedy optimus = ‚nejlepší‘. Znají to slovo ze spojení jako optimální způsob řešení, optimální varianta, optimální přístup atd. a vykládají si jeho význam jako ‚vhodný, náležitý‘ apod. Proto se u tohoto adjektiva setkáme s dalším stupňováním — optimálnější, nejoptimálnější. V jedné televizní relaci jsem dokonce slyšel spojení optimálně nejlepší návrhy (z 17. 8. 72).

A ještě na závěr jeden zajímavý příklad svým způsobem „dokonalého“ zakotvení cizího slova v slovní zásobě. Jde o slovo metr. Toto slovo známe jako označení míry, ale také ze spojení být na něco metr. Nejde ovšem o slova od původu stejná, první je řeckého původu, srov. řec. metron, tj. ‚míra‘, druhé je původu francouzského, z maître, a to zase z lat. základu magister, a znamená ‚člověk, který se v něčem vyzná, mistr atd.‘ SSJČ uvádí příklad z Babičky B. Němcové: ta kovářka, to je metr. V tomto druhém významu došlo k dalšímu posunu a vazba být (na něco) metr znamená ‚být ostrý, energický‘. Nedávno jsem slyšel v tramvaji zajímavý způsob zřejmě úmyslné metaforické kontaminace obou významů (metr jako délková míra a metr jako ostrý, energický člověk): Ta byla (kontrolorka v tramvaji) metr čtyřicet!


[1] Na výpůjčkách z němčiny dokumentoval tuto tezi Jar. Bělič, srov. jeho stať Poznámky o postavení německých přejatých slov, sb. Slawisch-deutsche Wechselbeziehungen in Sprache, Literatur und Kultur, Berlín 1969, s. 7. Srov. též B. Havránek, Die sprachlichen Beziehungen zwischen dem Tschechischen und Deutschen, sb. Abhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, Phil.-historische Klasse, sv. 57, sešit 2, nebo V. Křístek, K otázce konverzatismů německého původu v starší češtině, sb. Jazykovědné sympozium 1971, Brno, 1973, 31n.

[2] O tom dosud nejšíře pojednává Igor Němec, srov. jeho knihu Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, 14n. a dále 140n.

[3] „Když se v devatenáctém století vytvářela nová, vytříbenější hovorová čeština, byla cizí slova (zde má Mathesius na mysli konverzační výrazy německého původu, pozn. V. Kř.), jimiž byla do té doby prosáklá, zatlačena do oblasti nižších. Proto znamená dnes cizí slovo proti slovu domácímu velmi často jméno s příchutí jdoucí od familiárnosti až k hrubé vulgárnosti. Jako příklad uvádím dvojice lék medicína, přikrývka deka, závin štrůdl, slamník štrozok. Cizí slova přišlá později nebo odjinud…, patří naproti tomu k slovníku poloh vyšších.“ Srov. V. Mathesius, Řeč a sloh, sb. Čtení o jazyce a poesii, Praha, 1942, s. 33.

[4] Respektive je dovršena v oblasti politické, ne však zcela v oblasti sportovní, např. agresívní obránce znamená ‚obránce často útočící‘.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 24-27

Předchozí Valerij Mokijenko: Problém krále Holce: historie - nebo jazyková hříčka?

Následující Josef Hrbáček: Lexikální ekvivalenty, dublety a varianty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1