Několik slovníkových a slovotvorných inovací v mluvě severomoravské mládeže (Příspěvek k studiu jazykové situace v pohraničí českých zemí)

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

-

Vedle tradičních oblastních nebo docela nářečních prvků, které pronikají do pohraničí z vnitrozemského sousedství,[1] setkáváme se v těchto oblastech bez původního tradičního nářečí též s krajově příznakovými inovacemi, které se projevují v expresívní vrstvě běžného slovníku mladých lidí a mají přitom víceméně zřetelné územní vymezení.[2] Na sto padesát takových variabilních položek bylo vybráno do dotazníkového dodatku pro výzkum městské mluvy v rámci Českého jazykového atlasu[3] a padesát jiných bylo zařazeno též do zvláštní ankety o jazykovém povědomí žáků v severomoravském pohraničí.[4] Tato anketa se zatím zaměřila hlavně na Šumpersko a Jesenicko, byla však provedena též v řadě měst okresu Bruntál a pro srovnání též [9]na jedné venkovské škole u Prahy.[5] V článku je využito vybraných údajů jen z části ankety, kterou postupně (zvláště statisticky) zpracováváme a z níž zde uvádíme jen několik předběžných charakteristických výsledků.[6]

1. sestra: segra//ségra, sigra, švica ap., švigra

V mluvě mládeže se již před druhou světovou válkou začala šířit expresívní — původně patrně argotická — obměna výrazu sestra — segra, ve středních Čechách zpravidla s délkou ségra (řeporyjská anketa uvádí podobu ségra v 100 % případů). Vedle toho je v medicínském slangu znám z němčiny přejatý výraz švestra ‚ošetřovatelka, sestřička‘ (objevuje se např. v románech ústeckého spisovatele Vladimíra Párala).[7] I v severomoravském pohraničí je podnes podoba segra obměnou základní (v podobě s krátkým e je pro ni 114/16 dokladů, s dlouhým é jen 59/16), zatímco sestra má jen 82/14 anketových dokladů.[8] Vedle toho je tu obecný hojný výraz švica//švice//švíca, s řídkými obměnami jako švicla a švicka (celkem 71/17), ještě hojnější pak patrně kompromisní švigra//švígra (117/15) a konečně též jiná, nepochybně kompromisní podoba, přejímající do podoby segra základovou samohlásku podoby švica, tedy sigra (25/10). Z územního rozložení těchto svérázných obměn nelze mnoho vysoudit: kromě poslední jsou prakticky na zkoumaném území doloženy všechny všude. Relativní maximum výrazu švigra vykazuje náš vzorek na západních okrajích (Štíty, Mohelnice, Uničov), ale je častý i na Bruntálsku, podoba švica a sigra [10]je hojnější na severu (Staroměstsko, Jesenicko), kde by se tedy mohlo hledat ohnisko základního konkurujícího „severomoravského“ výrazu švica. Na jedné straně tu tak máme podobu segra, jež se svým deformačním výrazotvorným formantem —gr— plně začleňuje do slangové řady cvígro ‚cvičení‘, špágr ‚špaček tužky‘ apod.,[9] na druhé straně podoby s počátečním šv— (švice, švigra a prosté přejetí švestra), které se koneckonců váží na něm. Schwester téhož významu. V severomoravském případě tedy nemusí jít u výrazu švigra jen o deformační zkrat v zakončení výrazu, nýbrž se tu může aspoň druhotně uplatňovat kontaminační cestou — segra × švica = švigra — přímo už koncový formant jedné z konkurujících forem (přičemž by se tu možná mělo uvažovat i o sémantické vazbě ‚sestra‘ — ‚švagrová‘). V každém případě lze dnes v severomoravském pohraničí pozorovat proti uniformnímu vlastně českému ségra neobyčejně proměnlivé sřetězení obměn segra, sigra, švigra, švica, které zároveň slouží k synonymní expresívní variabilitě úzu uvnitř jedněch a týchž kolektivů: většina tříd tu uvádí vedle sebe 5 i 6 podob názvů pro sestru.

2. žvýkací guma: žvýkačka, žvejkačka, žvejkajda, *žvankajsna, žviksna,[10] žvejksna, *žviksa, žvicna, žvejcna, *žvajcna, *žvizna, *žvica, *žvicka, *žvickna, žvinda, žvejka//žvýka, *žvachtla, *žuchlačka, *žuvala, žu(v)ačka, *žulačka, *žuvajda, žvajda, *čvejda, *žujka, *čamčuvka, *guma, *bublegum (hvězdičkou jsou označeny podoby doložené ojediněle, jednou až třikrát)

Pouhý rekordní výčet těchto 29 tautonym — ovšem v podstatě jen slovotvorných obměn dvou slovních základů, českého žvýk— a slovenského žuv— (realizujících se v jediném základním univerbizačním typu X—ačka ap. na místě souslovného X—ací guma) ukazuje, jak dalece zde mládež povolila uzdy své tvůrčí fantazii a jak aspoň v této doméně je nestandardní slovotvorba kategorií stále živou. Přitom lze za základní příznakovou celoseveromoravskou podobu, jež chybí jen v okolí Jeseníku, považovat obměnu žviksna (se sekundárním žviksa, žvejksna ap.), doloženou v anketě skórem 137/14; hlavně jen na severnější Šumpersko je tu omezena žvicna ap. (16/8) a vý[11]hradně na Jesenicko pak svérázná žvinda (19/3). Po celém tomto území se najde v menšině „česká“ žvejkajda (30/15) a na severu pak jednou i „slovenská“ žuvajda (2/1). Zato výrazně slovenské podoby žu(v)ačka, žulačka, které nevystupují na jz. od Šumperka a jsou vzácné i na Jesenicku, jsou na zbývajícím čistě pohraničním území doloženy téměř ze všech škol (18/9), což jistě svědčí i o přítomnosti slovenského živlu.

Jen v jediné třídě v Bruntále bylo vedle běžných podob zaznamenáno těchto 5 svérázných obměn: žvajcna, žvizna, žvachtla, žuchlačka, žuvala, ale i na venkovských školách nacházíme doklady podobné hravé vynalézavosti: průměrně bylo v anketě zachyceno z každé školy 5 až 8 výrazů, rekordního počtu 11 obměn dosáhli žáci ze Štítů.[11] Svým způsobem se u výrazu žvýkačka zajímavě v anketě projevilo i chování základového —ý—: nejčastěji byly ovšem uváděny podoby se spisovným základem žvý— (138/16), téměř po celém území se však objevilo i „obecně české“ žvej— (58/14), kdežto hanácké žvé— hlavně jen okolo Šumperka (10/5). Zato byl v Sudkově na Zábřežsku zachycen též zajímavý výraz čamčuvka, svědčící o stále živé tvořivosti nářečí — čamčet znamená v severomoravské hanáčtině ‚žmoulat, přežvykovat ap.‘. Ve srovnání s touto přepestrou paletou obměňovaných názvů pro žvýkací gumu v severomoravském pohraničí je výsledek z českých Řeporyjí opět prostší, i když tentokrát zdaleka ne jednolitý: v jediné třídě o 22 žácích zde byly zapsány podoby žvejkačka, žvejkajda, žvejkanda, žvejkadla a dvojslabičné žvejda a žvejka.[12]

3. pětka (stupeň prospěchu ve škole): kula//koule, baňa, flastr, pecka, sardel, flek, kulatá, bomba

Na rozdíl od předchozích případů jde zde především o lexikálně různá pojmenování (přičemž jsme pominuli ojedinělé doklady jako robinzonka, flouš, za pět aj.). První tři výrazy jsou hojně doloženy téměř ze všech vybraných škol, a to v tomto pořadí: kula//kule 230/17, koule 44/15, baňa 101/16, flastr 79/15. Dále následují výrazy mnohem méně běžné: pecka (zřejmě obměna podoby pětka) 20/6, [12]flek 8/4 (jen na severu), kulatá 4/3 (Jesenicko a Staré Město), sardel — rovněž 4/3 a bomba 2/2. Ve srovnání s tím máme v Řeporyjích toto pořadí: koule//kule 12/8, sardel 19, bajle//gajle 10/2, bomba 2, puma 2, flastr 0. S výjimkou koule//kule je tu tedy spektrum zcela jiné. Ale vlastně právě i u nejčastějšího, zdánlivě všeobecného pojmenování koule, vycházejícího z okrouhlosti psané číslice 5 (tak i mor. baňa — baňatá a zcela explicitně pak kulatá), máme co dělat s výraznou oblastní diferenciací — čes. koule, řidčeji kule proti mor. kula//kule, přičemž se však dnes dosti často i v severomoravském pohraničí vedle toho hlásí i „česká“ koule. Blíže k mor. vnitrozemí působí tato podoba svým diftongem patrně expresívněji než domácí kula//kule, naopak na severním Jesenicku, kde je doložena poměrně hojně (celkem 19 případů proti 47 dokladům kula), může jít už i o novou plně neutralizovanou „standardní“ podobu. Zatímco pak koncovka podoby kula//kule kolísá mj. zejména proto, že v tradičním severohanáckém sousedství byla přehláska a — e v koncovkách provedena,[13] není zde jediný doklad na podoby 4. p. č. j. kuli, bani proti kulu, baňu. Jako metafora chápaný výraz koule//kule dal základ k rozvoji sémantické řady puma, bomba, atomovka atd., která však v našem materiálu není příliš zastoupena, na rozdíl od deformace bajle, gajle v Čechách, kde je hojně doloženo i izolované pojmenování sardel. Na moravské straně zato jako další nejčastější pojmenování vede flastr, zřejmě inovace zastupující v sémantické řadě starší flek, který se dosud jako okrajový relikt drží právě jen na severu zkoumaného území.[14] K podobným vývojovým úvahám a interpretacím je ovšem zatím třeba přistupovat velmi obezřetně, hlavně je nutno vyčkat soubornějších materiálových dat.[15]

[13]Na základě výsledků tří onomasiologických otázek, týkajících se běžných reálií z různých okruhů životního prostředí školní mládeže, chtěli jsme naznačit, jaké perspektivy se zde otvírají pro další soustavné studium,[16] a zčásti již též zhodnotit první předběžné výsledky získané při sledování jazykové situace mezi mládeží v severomoravském pohraničí. Je zřejmé, že do utváření tohoto úzu zasahuje stále ještě silně širší regionální proudění, a to nejen ve vlastním moravskoslezském rámci, ale i ve vztahu k rozsáhlejšímu československému kontextu a zčásti i k starší jazykové situaci před r. 1945. Výrazně pak tyto výsledky potvrzují i trvající živelnost slovotvorných inovací, šířících se značnou rychlostí všemi směry z řady ohnisek, přičemž se takové novotvary uvnitř tohoto prostředí vzájemně sdělují a dále navazují bez výraznějšího vlivu spisovného jazyka.

---

[1] Srov. k tomu S. Utěšený, Tradiční nářeční slova v jihozápadočeském pohraničí (Experiment se školní mládeží na Klatovsku a na Sušicku), Naše řeč 55, 1972, 243n.

[2] Přestože má skupinový úzus veškeré dnešní mládeže víceméně slangový charakter, užíváme ve shodě s novější tradicí neutrálního označení mluva mládeže (srov. A. Jirsová — H. Prouzová — N. Svozilová, Poznámky k mluvě mládeže, Naše řeč 47, 1964, 193n.). V. Křístek dal ostatně přednost obecnějšímu termínu mluva i v případě výrazného profesionálního slangu havířů (Ostravská hornická mluva, Praha 1956), mj. jistě proto, že „havířský“ úzus sledoval i mimo vlastní pracovní sféru, a zřejmě z podobných důvodů zvolil nejnověji J. Bělič pro soubor běžného jazykového úzu ve městě označení městská mluva (srov. jeho programový článek Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia 4, 1962, 569), které je nepochybně vhodnější než termíny jako gwara miejska, Stadtmundart, tj. městské nářečí. Naši tradici by konečně bylo záhodno rozšířit i o používání terminologického spojení běžná mluva ve významu Umgangssprache, colloquial speech, obichodnyj jazyk — termín běžně mluvený jazyk je nadbytečně explicitní.

[3] Tato fáze výzkumu, následující po dovršení terénního zkoumání tradičních nářečí na venkově, byla zahájena v r. 1972.

[4] První výsledky z hláskoslovné a tvaroslovné části této ankety, zaměřené hlavně na příznakové moravské regionalismy, viz v mém článku Moravská čeština na dnešním Šumpersku, in: Severní Morava 25, Šumperk 1973, 17n.

[5] První výsledky z hláskoslovné a tvaroslovné části této ankety, zaměřené hlavně na příznakové moravské regionalismy, viz v mém článku Moravská čeština na dnešním Šumpersku, in: Severní Morava 25, Šumperk 1973, 17n.

[6] Ankety proběhly v r. 1972 a 1973. Údaje získali učitelé češtináři od žactva 8. a 9. tříd ZDŠ v 5 větších městech (Jeseník, Bruntál, Uničov, Mohelnice na Mor., Šumperk — zde též v 3. roč. průmyslové školy), dále pak v 7 obcích na Šumpersku (Sudkov, Ruda n. M., Nový Malín, Sobotín, Hanušovice, Branná, Staré Město p. Sněž., Štíty) a v 4 obcích na Jesenicku (Žulová, Vidnava, Mikulov, Zlaté Hory) — srovnávací údaje jsou vzaty z ankety na škole v Řeporyjích u Prahy. — Celkově zpracováváme údaje získané asi z 50 tříd na 30 školách, na Bruntálsku převážně v přímém výzkumu.

[7] V dialozích z Páralových knih je bohatý materiál k dnešní jazykové situaci na Ústecku v szč. pohraničí — zejména též pokud jde o slangové a expresívní germanismy jako fotřík, rajc, rajcnkrecht, mirnixtirnix, cikcak, od zdi ke zdi, imrvére … krucihimlfixnohamól … vždy je tu však v obecném významu jen sestra či sestřička, výrazy jako švigra, švica doloženy nejsou.

[8] První část zlomku uvádí počet pozitivních dokladů ve zkoumaném vzorku, druhá část počet škol (tříd), z nichž byly získány. Celkově jde o údaje od 465 žáků v 17 severomoravských školách, srovnávací údaje 22 žáků z 9. třídy ZDŠ v Řeporyjích zpravidla číselně nevyjadřujeme.

[9] Viz F. Oberpfalcer (Jílek), Argoty a slangy in: Československá vlastivěda III, Jazyk, Praha 1934, s. 352.

[10] V deformovaných podobách nepíšeme i-ový formant ypsilonem, žáci dokonce často uvádějí základní severomoravskou obměnu jako žvixna s x (vliv výrazů jako boxnout, kraxna, jmen jako Pixa?) — ovšem střídání i/y je v jejich zápisech běžné i u jiných podob jako švýgra, zvyhnout, debyl, magyč, šeryf aj.

[11] Do Štítů dojíždí hodně žáků z tradičního severohanáckého okolí (podobně jako do některých škol v Šumperku); navíc se zde ovšem projevuje poloha na předělu mezi vlastní českou a moravskou oblastí, inovace se sem šíří z obou stran.

[12] Je zajímavé, že česká useknutá podoba žvejka je — též ve variantě žvýka — doložena v anketě 7 výskyty (z toho 4 v jediné škole na Jesenicku), kde se i jinak projevují jakoby skokem české afinity.

[13] Srov. S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 107, mapka III D, a nejnověji J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 122 a mapka č. 23.

[14] Původní motivace pojmenování pětky jako fleku může ještě spíše než s významy ‚skvrna‘, ‚záplata‘, s citoslovečným ‚plácnutí úderu‘ souviset s karetním výrazem dát, dostat flek//fleka — srov. i slovesné obraty flekovat, zflečit ap. Za druhé světové války se na vsetínském gymnasiu na vých. Moravě těšila právě tato označení pro známkování pětkou největší oblibě, kdežto spojení dostat flastr(a) nám tehdy ještě nebylo známo.

[15] Podobně jako u výrazů flek — flastr je dnes nápadné moravské rozšíření výrazů kořeň, kočka (hoch, děvče), původu nejspíš brněnského. Dnes se ze stejného zdroje rychle říší další inovace jako koňa (!), pro označení děvčete, doložená již hojně i v severomoravském pohraničí, vedle ojedinělého fuňa, zprostředkovaného patrně z vulgární němčiny: po formální stránce tu jde ovšem zároveň o sřetězení kočka — koňa — fuňa.

[16] Zatím je u nás tato problematika sledována hlavně v rámci výzkumu městské mluvy v intencích citovaného programového článku J. Běliče. Je příznačné, že též jinak tradičně zaměřená dialektologie polská začíná v rámci „integracionistických“ studií nové jazykové situace na západě země věnovat pozornost právě i specifickým inovacím: srov. A. Basarová, Nazwy nowe w mieszanym środowisku gwarowym, Prace Filologiczne 1970, 289—295.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 1, pp. 8-13

Previous Jaroslav Voráč: O nářečí ve Strážově na Šumavě

Next Jan Balhar: Formování městské mluvy v Opavě