Jak se v češtině skloňují jména Akropolis, Tripolis a Minneapolis?

AS (= Alexandr Stich)

[Short articles]

(pdf)

-

Skloňování přejatých podstatných jmen, ať už obecných, nebo vlastních, je z hlediska jazykové soustavy jako celku jev celkem okrajový a nepříliš důležitý. Ale pro jazykovou praxi mají tyto jevy často závažnost značnou, jak to také odráží praktická poradenská a jazykověvýchovná činnost. Nejistota ve skloňování přejatých slov tíží autory, redaktory, korektory, žáky a studenty atd. Jejich reakce na současný stav bývá často dost podrážděná, a to ze dvou příčin. Jednak je rozčiluje, zjistí-li v základních jazykových příručkách rozpory a nedůslednosti, ať skutečné, nebo jen domnělé (např. se ptají: proč má Slovník spisovného jazyka českého — dále jen SSJČ — Arktida i Arktis, ale jen Atlantis?). Jednak je vyvádí z míry, nelze-li v základních jazykových nebo encyklopedických příručkách jazykový kodifikační údaj vůbec zjistit (např. naléhají: kde je předepsán mluvnický rod a typ skloňování pro název amerického města Minneapolis?).

Velmi mnoho nejistoty, a proto i dotazů, se týká právě rozmanitých jmen řeckého původu, obecných i vlastních, zakončených v 1. pádu jedn. 6. na -is. Důvody pro to jsou nasnadě: Dnes už skoro žádný uživatel spisovného jazyka — vyjma lidi pokročilého věku a hrstku odborníků — nezná výchozí mluvnický stav ve staré řečtině; přesto však lidé mají přesnější či mlhavější představu, že tato slova na -is se skloňují nějak jinak, než je v češtině obvyklé. A dále, sama současná kodifikace těchto slov v češtině je neúplná a někdy vnitřně protichůdná. Ani výchozí stav starořecký nebyl tu jednoduchý, a byl ještě v některých případech zkomplikován latinským jazykovým prostředím, odkud k nám tato slova často přicházela. A konečně, k různé kodifikaci v češtině přispívalo mnohdy i to, zda jde o slovo často užívané, nebo odlehlé, zda jde o slovo skutečně starořecké, nebo o slovo vytvořené z řeckého jazykového materiálu až v nové době, atd.

U obecných podstatných jmen se v češtině projevil v těchto případech silný tlak na jejich přizpůsobení české tvaroslovné soustavě. Podoby jako skepsis, praxis, dosis byly ze současného spisovného jazyka už úplně vytlačeny, žijí jen jako archaismy, a byly plně nahrazeny podobami skepse, praxe, doze. Celá slovotvorná skupina lékařských názvů chorob na -itis má i slovotvornou dubletu -itida, která tato slova jasně zařazuje k ženskému mluvnickému rodu a ke skloňovacímu typu „žena“ (bronchitis, gastritis, meningitis atd. — bronchitida…). Kodifikace [216]je tu taková, že nesystémový tvar na -is je omezen pouze na 1. pád jedn. č., zatímco ve všech ostatních pádech mluvčí nebo pisatel volbu nemá a musí užít tvaru utvořeného ze základu zakončeného na -itid-.

Horší už je to u ostatních obecných podst. jmen na -is. Odborné názvy (opět vesměs lékařské) jako elefantiasis, satyriasis, ptosis, pertusis podle SSJČ jednak jsou ženské nesklonné, jednak mají slovotvorné dublety -áza (popř. -asa). To znamená, že zatímco máme pouze 2. pád bronchitidy, máme v témž pádu dubletu elefantiasis i elefantiázy. U některých jmen na -áza, -éza, -iza, -íza, -óza je ještě další komplikace, že totiž existují i dublety na -áze, -éze atd. (je ftiza i ftize, a navíc ještě ftisis), nebo že jsou tvary podle vzoru „nůše“ jedinou dubletou vedle tvaru na -is: zeměd. termín heterosis má dubletu pouze heteroze, nikoli — podle SSJČ — „heteroza“. Ojedinělým případem je parakusis (lék. termín), která má vedle sebe podobu parakusie.

V těchto případech by bylo lze jazykové praxi pomoci sjednocením kodifikace[1] a preferováním podob, které se snadno zařazují do české tvaroslovné soustavy, a to ovšem v pravopisných podobách, které odpovídají podobě mluvené.

Složitější je situace u vlastních jmen. Jde tu především o osobní jména, vesměs pojmenování osob známých z antických dějin a mytologie. Ženská jména mají v 1. pádu vesměs pouze zakončení -is, v ostatních pádech se tvaroslovný kmen rozšiřuje o -id- (Artemis, Semiramis atd., 2. p. Artemidy, Semiramidy), nebo ojediněle o -it- (Charis, 2. p. Charity) — výjimkou je Danais, u níž uvádí SSJČ pro 1. pád dubletu, totiž Danaida, -y. U mužských osobních jmen tvaroslovná kodifikace SSJČ už kolísá více — dodejme, že ve shodě s územ. Jména jako Paris, Dafnis mají genitivy Parida i Parise, Dafnida i Dafnise, Adónis má pouze systémový tvar Adónise, ale aby to nebylo jednoduché, má připojenou českou dubletu Adónisa. Tu by zase praxi napomohlo kodifikaci sjednotit a preferovat u mužských jmen podoby typu Parise, u ženských jmen připustit i v 1. pádu podoby Artemida, Semiramida, s nimiž jsme se v jazykové praxi už setkali.

Tím by se napomohlo i tomu, že by se zmenšila pravděpodobnost, že se objeví hyperkorektní, nesprávné podoby „Nemesidy, Narcida“ apod. (v spisovné češtině existují v těchto případech pouze tvary 2. pádu Nemese; Narcisa// -se apod.). Znalci staré řečtiny mohou ovšem vyvolat jen pohrdlivý úsměv na rtech, protože ví, že jde o jména, která měla v staré řečtině jiný typ skloňování a u nichž se -d- při skloňování vůbec neobjevovalo, ale současný uživatel jazyka, i kultivovaný, tu skutečně nemá žádnou pomoc ve výchozím tvaru 1. pádu a jeho chyba je za dnešního stavu kodifikace celkem pochopitelná.

Také kodifikace místních jmen řeckého původu na -is není úplně bez rozporů. U ženských jmen jsou v 1. pádu vesměs dublety Chalkida i Chalkis, v obráceném pořadí Kolchis i Kolchida, Charybdis i Charybda, avšak pouze Atlantis a Memfis [217]— přitom však podoba Atlantida je běžná a i podoba Memfida reálně v jazykové praxi existuje. V jazykové praxi, včetně praxe poradenské, by bylo záhodno preferovat systémové podoby na -ida.

Na podporu tohoto řešení lze uvést i jeden důvod speciální. Jsou to potíže, které působí skloňování složených místních jmen s druhou složkou -polis (tj. ‚město‘). Starořecká jména tohoto typu se v češtině považují za výrazy rodu ženského, a to ve shodě s rodovým zařazením slova polis ve staré řečtině, avšak v rozporu s tím, že cizí slova zakončená na pravopisně obojetné souhlásky sa v češtině obvykle zařazují k mužským skloňovacím vzorům (pokud tomu ovšem nebrání přirozený rod).[2] Starořecká jména s druhou složkou -polis lze do české tvaroslovné soustavy zařadit tak, že pro 1. pád se vytvoří přizpůsobená podoba -pole; pak má takové jméno všechny pádové tvary shodné s českým skloňovacím vzorem „nůše“. Tím by se i zabránilo tomu, aby se objevovaly nesprávné, hyperkorektní tvary jako 2. p. „Persepolidy“ (s nimiž se lze v praxi setkat). Např. jméno Akropolis má v SSJČ i dubletu Akropole, ale u Persepolis dubleta uvedena není; přesto lze pro jazykovou praxi (např. pro popularizační písemnictví) podobu Persepole doporučit.

Zůstávají tu ještě případy, kdy řečtina posloužila při vzniku novodobých místních jmen se složkou -polis. U těch je vhodné odpoutat českou tvaroslovnou kodifikaci od poměrů ve staré řečtině a zařazovat je podle zakončení. Stejně jako Tripolis je podst. jméno mužského rodu a skloňuje se podle „hrad“, jsou i Minneapolis, Indianopolis rodu mužského a mají tvary Minneapolisu, Indianopolisu atd.[3] A stejný způsob skloňování lze doporučit i u novořeckých složených názvů obcí, jejichž druhou část tvoří složka -polis, jako je Megalopolis, Amfipolis, Tripolis atd. Podoby podle vzoru „hrad“ jsou pro praxi výhodnější než nesklonný střední tvar (to) Minneapolis, s nímž se lze také tu a tam setkat. U některých jmen tohoto typu je ve výchozím jazyce a shodně i v češtině koncové -is odsunuto, tato [218]jména jsou ve shodě se zakončením mužského rodu, např. Drinopol, Sevastopol; obdobně je tomu i u historického názvu Konstantinopol; výjimku tvoří ženské jméno Neapol.

Ze zeměpisných jmen mužského rodu tu připomeňme alespoň řeku Tigris. SSJČ má 2. pád pouze Tigridu, ale i zde by kodifikace měla možnost (ve shodě s praxí) přiblížit toto jméno české tvaroslovné soustavě uvedením podoby Tigrisu.

Shrnujeme uvedené poznámky a návrhy z hlediska uživatelů jazyka: Kodifikace podst. jmen řeckého původu zakončených na -is je složitá, v konkrétních případech je nutno alespoň někdy získat poučení v jazykových příručkách. Tam, kde je to možné, je lépe dát přednost podobě tvaroslovně přizpůsobené češtině — např. u obecných jmen jsou to podoby jako bronchitida, elefantiáza.

Také u vlastních jmen je užitečné dát přednost podobám tvarově přizpůsobeným češtině — tedy Paris, 2. p. Parise, Tigris, 2. p. Tigrisu, Semiramida, 2. p. Semiramidy, Charybda, 2. pád Charybdy; Akropole. Novodobá místní pojmenování řeckého původu zakončená na -is považujeme za jména mužského rodu a skloňujeme je podle vzoru „hrad“ (tedy Minneapolis, 2. p. Minneapolisu, brazilské město Petropolis, 2. p. Petropolisu, nebo žertovný novotvar Pensionopolis (popř. Penzionopolis) — pro tichá města, kam se mnozí lidé stěhují odcházejíce do důchodu — 2. p. Pensionopolisu).

---

[1] Toto sjednocení dnes už umožňuje retrográdní slovník češtiny, který připravila z materiálu SSJČ J. Štindlová se spolupracovníky; z tohoto retrográdního slovníku je čerpán i materiál k tomuto výkladu.

[2] Právě toto řešení se přijímá, v protikladu k situaci české, ve spisovné slovenštině. Ta vychází jednoznačně z podoby jména a pomíjí stav ve výchozím jazyce. Proto se jména jako Persepolis (psaná ve slovenštině i v podobě upravené pravopisně, totiž Perzepolis) skloňují jako mužská neživotná podstatná jména (srov. L. Dvonč, Písanie a skloňovanie názvu Persepolis, Slovenská reč 37, 1972, 326n.).

Tento stav je pro jazykové dorozumívání nesporně výhodnější, nelze však čekat, že se mu česká spisovná jazyková praxe přiblíží. Příležitost k tomu měla v době obrozenské, kdy tendence zařadit antická jména plně do české tvaroslovné soustavy byla velmi silná; dotýkala se nejen jmen toho druhu, o nichž tu pojednáváme, ale dokonce například i řeckých mužských osobních jmen na -es (B. Němcová psala Damoklesův meč, V. B. Nebeský Prokrustesova postel apod.), avšak silný tlak kodifikace od 60. let minulého století a působení humanisticky zaměřeného středního školství vyvolal stav, kdy se v češtině podoby jako (bez) Konstantinopolisu silně cítí jako nekultivované.

[3] Obdobně se v češtině postupuje např. při skloňování novořeckých osobních jmen — proti českým tvarům starořeckého jména Aischylos, 2. p. Aischyla… máme mechanicky tvořené tvary jmen novořeckých: Makarios, Makariose, atd. Srov. k tomu P. Novák a N. Svozilová, NŘ 44, 1961, 271n. K zařazování cizích místních jmen v češtině, pokud jde o jmenný rod, viz obecná pravidla v stati F. Váhaly ve sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd., Praha 1963, 199n.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 215-218

Previous Vladimír Šmilauer: Jan Svoboda (1899—1973)

Next ZH (= Zdeněk Hlavsa): Šlo o konfrontaci?