Jan Svoboda (1899—1973)

Vladimír Šmilauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nedokončil.

Smrt přišla dříve, než mohl dovést k závěru svou celoživotní práci, Slovník staročeských jmen osobních. Nedokončil ji, třeba se postupně vzdával všech funkcí a soustředil se jen na práci slovníkovou. Byl to krutý zápas s nesmírnou masou jmen a jejich dokladů. Słownik staropolskich nazw osobowych, rozsahem přibližně stejný, má kancelář s osmi odbornými pracovníky (mimo vedoucího prof. W. Taszyckého a síly kancelářské). Svoboda byl na všechnu práci sám. Po desítiletí využíval každé volné chvilky — nebylo jich [212]příliš mnoho při náročnosti jeho funkcí a svědomitosti, s níž je zastával —, aby pročítal staré texty, vypisoval z nich s kontexty osobní jména, aby studoval antroponomastickou literaturu českou, slovanskou i indoevropskou. Ukázky slovníku uveřejnil v Zpravodaji Místopisné komise 9, 1968, s. 374 až 388, v r. 1971 pak sestavil druhý díl Slovníku, N—Ž (začal druhým dílem, aby vyhověl potřebám Staročeského slovníku, který začínal stejně). Ale ovšem: v takovém slovníku je nezbytně nutné znovu projít všechny prameny, zrevidovat každý doklad. Při práci konané po chvilkách, za únavy a leckdy ve spěchu, při obtížnosti textů (pestrá grafika českých jmen, latina, němčina, zkratky pramenů, údaje dílů a stránek) chyba proklouzne tak lehce. A slovník, který má být na dlouhá desítiletí pramenem, musí mít omylů co nejméně. Podrobná revize těch asi šestnácti tisíc dokladů druhého dílu bylo Svobodovou prací poslední doby. Je velkým úkolem české onomastiky postarat se o to, aby toto naprosto nutné dílo bylo dovedeno ke konci.

Materiál je ovšem zhruba připraven. Svoboda na něm vybudoval už r. 1941 stať o staročeských osobních jménech ve sborníku Česká jména osobní a rodová, zvláště však svou jedinou samostatnou velkou knihu, Staročeská osobní jména a naše příjmení, 1964 (k tomu opravy v ZMK 5, 1964, 231—234). Je to znamenité dílo, které uvádí do spletitých otázek antroponymie indoevropské, slovanské i české. Většinu knihy tvoří pečlivě utříděný výčet staročeských osobních jmen (do r. 1419), ať už přímo doložených, nebo rekonstruovaných ze jmen místních. Hlavní teze této knihy se staly pevnou součástí našich názorů: V době do r. 1419 se rozlišuje dvojí systém, soustava jednojmennosti a soustava dvojjmennosti, kdy se k základnímu osobnímu jménu připojuje proměnlivé, nedědičné příjmí. V době praslovanské a pračeské bylo vedle sebe několik vrstev jmen: jména jednočlenná (Bobr), jména složená (Bohuchval), z nich vznikající jména zkrácená (Chval) a z těch odvozená hypokoristika (Chvališ). Zvláště rozlišení jmen jednočlenných a zkrácených je velkou zásluhou Svobodovou. Stará slovanská jména byla postupně zatlačována jmény křesťanskými a německými (třeba nebyla přímo zakazována). I z těch se tvořilo mnoho hypokoristik. Malý poměrně počet těchto přejatých jmen nutil však k tvoření příjmí; těm je věnována poslední část knihy. Dodatkem je soupis pramenů (na devadesát položek) a bohatý soupis antroponomastické literatury (doplňky k tomu v ZMK 10, 1969, 445—476).

Kniha měla zasloužený ohlas nejen doma (Svoboda na jejím základě získal hodnost doktora filologických věd), nýbrž i v zahraničí. Ať už to byl polský posudek Taszyckého a Rospondův, ruský Koperského, maďarský Kissův, východoněmecký Fischerův a Eichlerův, západoněmecký Schwarzův a Dickenmannův, všechny se shodují v tom, že jde „o jednu z nejvýznamnějších položek slovanské onomastické literatury, nejlepší dílo o slovanské antroponymii“ (Eichler), že je to „úvod do indoevropské antropomastiky vůbec, pevný základ srovnávací slovanské antropomastiky, dokonalá náhrada Miklosiche“ (Schwarz).

[213]Přípravou k výkladu osobních jmen byla řada časopiseckých studií, uveřejňovaných od r. 1940; a byly to často významné objevy (typ Semily, Sde-, Vok atd.). V časopisech také Svoboda informoval o všem, co se v slovanské i vůbec indoevropské antroponomastice objevilo významného.

Druhým velkým Svobodovým dílem, klopotným a málo vděčným, bylo sebrání slovanské onomastické terminologie. Hned na krakovské konferenci, kterou se r. 1959 začala organizovaná slovanská onomastika, byl Svoboda zvolen předsedou terminologické subkomise. Věnoval tomuto úkolu velmi mnoho péče a podařilo se mu skutečně sebrat rozsáhlý materiál (do některých zemí si ovšem musil osobně zajet a termíny získat na místě). O postupu práce často referoval v časopisech i na konferencích. Konečným výsledkem byla r. 1971 cyklostylovaná Soustava a terminologie slovanské onomastiky, 110 stran, obsahující asi 415 termínů v jedenácti slovanských jazycích. Všechny další práce z oboru slovanské onomastické terminologie se budou o tento soubor opírat. Svobodovo stanovisko ve věci slovanské terminologie bylo střízlivé a rozumné: nelze dosáhnout naprosté jednoty terminologické, ale je třeba přijmout a uchovávat základní termíny: jednotlivé vlastní jméno -onymum (antrop-, top- atd.), soubor těchto jmen -onymie, jejich zkoumání -onomastika.

Velkou zásluhou Svobodovou je dokončení Profousova monumentálního díla Místní jména v Čechách. Svoboda jako tajemník Místopisné komise, která o vydání Profousova díla pečovala, nabídl už pro III. díl své doklady staročeských osobních jmen a své paralely slovanské. Profous, který jinak cizí pomoc zásadně odmítal, poznal význam tohoto materiálu a spolupráci přijal. Když pak r. 1953 Antonín Profous zemřel, aniž své dílo dokončil (dospěl jen k heslu Všekary), byl Svoboda jediný, kdo mohl dílo v intencích Profousových dodělat a zrevidovat i část už hotovou (IV. díl vyšel r. 1957).

Ale už v doslovu k IV. dílu ohlásil Svoboda vydání svazku dodatkového. Ten pak zorganizoval a v něm zpracoval oddíly nejnamáhavější: jednak velký soubor doplňků a oprav (s. 117—318), zvláště pak „Soupis pramenů a literatury“. To byla práce mimořádně obtížná. Profous, který svému dílu věnoval celý život, zpracoval obrovské množství pramenů i velmi odlehlých a málo přístupných (např. vlastivědnou literaturu německou), značky použitých děl někdy měnil a evidence o nich nevedl. Jen člověk s takovou erudicí bibliografickou, s takovou obětavostí a houževnatostí, jakou měl Svoboda, mohl všech těchto 1082 položek přesně identifikovat a vytvořit tak i největší bibliografii naší toponomastiky.

Všechny své práce konal — s výjimkou posledních let — při plném zaměstnání, zastávaném vždy přesně a dokonale. Byl 1923—1928 (po absolvování filosofické fakulty a knihovnické školy) asistentem slovanského semináře v Bratislavě, 1929—1953 tajemníkem Slovanského ústavu, 1953—1963 vědeckým pracovníkem reorganizovaného Slovanského ústavu, od r. 1964 pak vedl onomastické oddělení ČSAV, jsa zároveň tajemníkem Místopisné [214]komise. A této komisi zaopatřil její nejvýznamnější pracovní nástroj, Zpravodaj Místopisné komise (v r. 1973 už čtrnáctý ročník; ročník třináctý měl rozsah 852 stran). Jako zkušený praktik dovedl totiž nalézt způsob, jak uskutečnit vydávání časopisu, který běžným způsobem vycházet nemohl.

Tento bezmezně skromný a plachý člověk byl však zároveň nejen znamenitý praktický organizátor, nýbrž i člověk statečný. Bylo totiž třeba osobní statečnosti přihlásit se k pěstování oboru, který se v odborných kruzích lingvistických pokládal za obor „nejméně aspoň podezřelý“ (jak Svoboda říkával). Bylo velkou radostí jeho života, že se česká onomastika za jeho účasti vyšvihla na světovou úroveň a prokázala svou velkou hodnotu pro poznání vývoje národního i jazykového.

Krakovské onomastické pracoviště prof. W. Taszyckého napsalo ve svém kondolenčním dopise: „Byl to vynikající učenec, znamenitý znalec slovanské antroponymie a zároveň člověk vynikajících vlastností mravních, které mu i v polské onomastice získaly nesmírnou úctu a sympatie. Osobnost zesnulého bude v naší paměti dlouho vzorem vědce i člověka.“

Polští přátelé tu krásně vyslovili i pocity všech nás, kdo jsme měli štěstí pracovat po boku tohoto znamenitého vědce, člověka ušlechtilého a dobrého.[1]

---

[1] Životopis a bibliografie Jana Svobody je v ZMK 10, 1969, s. 651—667.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 211-214

Previous Alena Fiedlerová: Z čtvrtého sešitu Staročeského slovníku

Next AS (= Alexandr Stich): Jak se v češtině skloňují jména Akropolis, Tripolis a Minneapolis?