Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk českých duchovních písní Jana Silvána

Emanuel Michálek

[Articles]

(pdf)

-

1. Letos v únoru uplynulo 400 let od smrti významného básníka a skladatele duchovních písní Jana Silvána.[1] Narodil se na Slo[178]vensku, ale tvůrčí léta svého života prožil převážně v českých zemích. V českém jazyce jsou také dochovány všechny jeho známé skladby. Poslední část života strávil v Domažlicích, kde r. 1573 zemřel. Nehodláme se zde pokoušet o celkové hodnocení Silvánova díla, chceme jen stručně upozornit na několik příznačných rysů jeho jazykových prostředků, zvl. slovní zásoby, v dobovém kontextu.

Z nejstarších zpráv o Janu Silvánovi připomínáme záznam bratrského humanisty Jana Blahoslava z r. 1561, protože je časově první a dotýká se i Silvánovy činnosti literární a hudební (Bálent, 147). Ale Blahoslavova zpráva se liší od informací jiných současníků také kritickými výhradami nejen k některým Silvánovým vlastnostem osobním, pro něž nemůže být členem jednoty bratrské, ale do jisté míry i k jeho dílu: Uznává sice, že jde o autora známého, vzdělaného a básnicky nadaného, ale zároveň připomíná, že jeho píseň byla přijata do bratrského kancionálu teprve po nemalých úpravách. Jiné Silvánovy písně se podle Blahoslava lépe světu trefují než jednotě (Akta Bratr 9, 339b—340a). Již takovéto hodnocení, vyjádřené osobností mající značný literární rozhled a zvláštní zájem o jazykové otázky, vybízí k tomu, abychom právě jazykovým prostředkům Silvánova díla věnovali pozornost. Všimneme si zvláště básníkových biblismů (2), přejatých slov (3) a některých jazykových prostředků blízkých poezii lidové (4). Pro srovnání budeme užívat především duchovních písní Blahoslavových.

2. Jak známo, platila v době reformační bible za nejvyšší normu nejen v oblasti náboženské, ale také v literatuře a v jazyce. Biblismus v tomto smyslu je příznačný rovněž pro skladby Silvánovy. Nejen že jeho Písně obsahují první české písňové parafráze ucelené části žaltáře (žalmů kajících, srov. L. Čuprová, cit. d.), ale celá jeho písňová tvorba je takřka prosycena ohlasy biblickými. Uveďme aspoň v jednom citátě příklad několika biblických slovních spojení (šípy ohnivé uhasiti, štít víry, meč slovo boží E 6, 16, odění boží E 6, 13): Šípy ohnivé ostré chtěl bych uhasiti, / bych mohl odění boží a štít víry míti, / k tomu meč slovo boží / veliceť náleží (89). Biblické ohlasy jsou ovšem časté v celé naší staré duchovní poezii a dokladů by se dalo citovat velmi mnoho. Co však Silvánovy Písně odlišuje např. od obdobných skladeb Blahoslavových, to je značná konkrétnost vyjadřování nevyhýbající se ani obrazům a přirovnáním velmi výrazným až drastickým[2]: Položili jsou [179]/ nepřátelé / služebníkuov tvých / ptactvu nebeskému žráti těla jich … dopustili smajkati oudy tvých věrných. Jako vodu rozlili krev svatých / leželi co mrcha těla mrtvá jich (30n.). Totéž místo žalmu 78 zní v Blahoslavově[3] podání méně vyhroceně: krásné domy plundrují, / mordují / svaté tvé, / hrozně zarmucují … vojska silných pobita, / vylita / krev svatá, / všecka odjata (146—7). To však není rozdíl jediný. Ze srovnání různých míst vyplývá, že v Silvánově poezii vystupuje do popředí autorova osobnost mnohem nápadněji[4] než v písních Blahoslavových. Ve shodě s tím mluví v Silvánových skladbách často autor sám za svou osobu v jednotném čísle ke Kristu, k lidem ap.: Pomáhajž, mi, pane Jezu Kriste, chci věrným býti, / pomáhajž mi, lítostivý Kriste, rač mne uzdraviti (63). Tato píseň je celá koncipována jako rozhovor mezi autorem a Kristem. Někdy dokonce vkládá autor do písně i své jméno: Smrt tvá, pane Ježíši, buď můj život věčný… O tovaryši milí, všudy kde jste koli, / modltež se za mne bohu se ctí jsouce veseli, / rcetež, milí tovaryši: / Smiluj se, věčný bože, nad Silvanovou duší (68).[5] Naproti tomu je pro písně Blahoslavovy typičtější množné číslo označující celé společenství: Jezu Kriste, synu boží, plný nebeského zboží, rač přítomen býti, svými dary nás dařiti, slovo své nám předkládaje, jím nás nasycuje (132). Tento sklon k plurálovému vyjadřování se někdy projeví i přechodem z jednotného čísla do čísla množného v rámci jedné a téže písně: Ach, prvnější potěšená chvíle, jako se velmi změnila, kdežto byv v ducha síle, an mysl nežíznila, do chrámu sem chodíval… Aj, jak brzo naše utěšení v žalost se proměnilo … takť se nám nyní děje, hrozná vichřice věje (145). Lze říci, že proti Silvánovu osobnímu reformačně křesťanskému lyrismu bez zjevně patrné konfesijní vyhraněnosti vystupuje ve skladbách Blahoslavových autor daleko zřetelněji jako člen náboženského společenství. Snad právě tento Silvánův individuální postoj by mohl přispět k osvětlení jeho náboženského vývoje, který byl dosud vykládán činiteli vnějšími.[6]

3. Skoro stejně jako biblismy je pro češtinu 16. stol. charakteristické užívání přejatých slov. Je však třeba říci, že písňová tvorba Sil[180]vánova i Blahoslavova není na přejatá slova příliš bohatá. Pokud se vyskytují, jde převážně o výrazy původu německého charakteristické pro dobový mluvený jazyk.[7] To je ovšem zjevný rozdíl od soudobé prózy, zejména odborné, a také od prozaických textů Blahoslavových, kde je množství cizích výrazů, hlavně latinských, daleko větší. Jazyk náboženské poezie si zřejmě déle uchovával tradiční ráz, nové rysy do něho pronikaly pomalu. Z přejatých slov nebo jejich odvozenin doložených v Silvánových Písních připomeňme např. heft, šrám: přehnily jsou hefty šrámův ran mých (10); harc, plac: kdož ji / svou duši / vydá v ten harc, / kde jest kříž Kristův na ten plac (43); punt, spuntovati: zrušíť švábský punt Kristus Pán, / který spuntoval ďábel sám (56); troštovati: falešná naděje tať mne troštuje (77) ap. Méně často než tato slova německého původu najdeme v Silvánových zpěvnících výrazy přejaté z latiny nebo jejich odvozeniny, srov. např. suma, mizerný: suma všech marností vše, co jest na světě (t.); bídný a mizerný jsem učiněn (10). Někdy je vliv latiny patrný i ve slově utvořeném ze složek domácích, ale podle cizího vzoru. Takového druhu je např. podstatné jméno ospravedlnění (podle lat. iustificatio, srov. R 4, 25) nebo sloveso předzvěděti (podle lat. praescire, srov. R 11, 2): státi v kajícím životě, / míti tvé ospravedlnění a potom s tebou bydlení (48); neb jsi mne k tomu předzvěděl … od věčnosti (110). Ze slov cizího původu zasluhují zmínky i některá jména vlastní (osobní). Pochopitelně jsou to především jména biblická, srov. např. Manasses ten král ukrutný / došel milosti boží / i David cizoložný (92, srov. 4Rg 21, 16; 2 Par 33, 13; 2Rg 11, 1a); Mardocheus, muž výborný / v Židovstvu velmi nábožný / měl oběšen býti s nevinnými, / oběšen jest Aman s nevěrnými (56, srov. Est 2, 5n.). I ten Jidáš škariotský / čekáť k sobě zrádce všecky (t., srov. Mt 10, 4). Mezi jména biblická patří i jméno autorovo Silvanus (1P 5, 12), o němž jsme se zmínili výše. Ale písně uvádějí i některá jména postav z antického starověku: udatnější budeš než Herkuliš (29), Epikurus hodovník / té radosti neznal / neb svrchované dobré / tělesnou rozkoš nazval (83). V užívání slov cizího původu neliší se skladby Silvánovy ničím podstatným od písní Blahoslavových a zachovávají v této věci celkem tradiční ráz dobové duchovní písně.

4. Jiná situace je ve využívání některých prostředků blízkých poezii lidové. Sem patří zejména hojný výskyt zdrobnělých slov v slov[181]ní zásobě Silvánových písní. Objevují se zvláště v obrazech a přirovnáních ze světa přírodního: Slunéčko krásné rozkošné (58). Ptáčkové letí v povětří … Jakožto kvítíčko nejkražší / tak jsú všickni dnové naši … Nebo travička zelená … kterouž větříček provívá (59). Ale vyskytují se i v kontextech jiných, např. v charakteristice pronásledovaného společenství stoupenců radikální reformace nebo v autorově rozhovoru s Kristem: Svatého Petra lodičku / církev Kristovu chudičkú / žerouť vlci nebožičku (85). Budiž mi zdráv, muoj milý človíčku, chci tě uzdraviti (63). Uzdraven jsi, nebohý chudáčku, však mou zsinalostí (64). Zároveň je patrno, jak i do takovýchto kontextů často pronikají myšlenky i výrazy biblické (Petrova lodička L 5, 3. 10; vlci J 10, 12; uzdraven … zsinalostí 1P 2, 24 ap.). Také některá slovní spojení v Silvánových písních připomínají obdobné výrazy známé z lidové slovesnosti: V čirém poli jakž tento svět stojí bytu širokého / dal jest tobě Otec muoj nebeský užívati jeho (64). Ne náhodou čteme spojení v čirém (tj. ‚v širém‘) poli právě v písni uváděné poznámkou: Tato písnička zpívá se jako Stojí lipka v čirém poli listu širokého. Je to zároveň jeden z dokladů toho, jak náboženské zpěvy byly nejednou skládány na známé melodie lidových písní světských. Tak tomu bylo také v písních kancionálů bratrských. Silvánova lyrika využívá kromě lidových písní také přísloví, pořekadel ap., srov. např. Mladost radost[8], starý člověk nemoc, bolest, žalost, / časté stonání / těžké vzpomínání / na své předešlé utěšení (109). Žádné víry náboženství / v těch lidech nevěry množství / v oustech svých med a v srdcích jed[8] nosí (56). Porovnáme-li tyto Silvánovy prostředky s poezií Blahoslavovou, zjistíme, že v ní lze sotva najít přímé obdoby těchto jevů. Víme ovšem, že Blahoslav vydatně využíval prostředků mluveného jazyka, expresívních výrazů, přísloví ap., ale platí to daleko více o jeho některých dílech prozaických než o jeho písních (srov. pozn. 3). Měl vyhraněné povědomí o odlišnosti spisovného jazyka podle jeho úlohy od jazyka lidového[9] a vytýkal jako nedostatek, když autor náboženských písní podle jeho mínění „nepřekročil meze obecné lidové mluvy“. Takto se např. vyslovil o písních Adama Šturma, jehož básnické nadání jinak uznával.[10] [182]Jestliže tedy někteří soudobí skladatelé náboženských písní postupovali namnoze jinak než uznávaný skladatel bratrských písní a teoretik umění básnického i hudebního a dopracovali se při tom pozoruhodných výsledků (jak mnohdy uznával i kritický Blahoslav), svědčí to nepochybně o myšlenkové i tvarové rozmanitosti české duchovní poezie v 16. stol. Nemalou zásluhu o její rozvoj měl také básník a skladatel Jan Silván.

[1] O jeho životě informuje A. Pražák v Dějinách slovenské literatury 1; viz též: B. Bálent, Piesne Jána Sylvána, Martin 1957 — zde jsou také fototypicky vydány Silvánovy Písně nové vytištěné v Praze 1571 (citujeme stranu v edici); L. Čuprová, Poznámky k životu a dílu Jána Silvána, Litteraria 1, 1958, 5n.

[2] Srov. J. B. Čapek, Záření ducha a slova, Praha 1948, 62n. — Zkratky pramenů a biblických knih podle Staročeského slovníku, úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, red. B. Havránek, Praha 1968, 55, 119.

[3] Cituji podle edice P. Váši, Pochodně zažžená, Praha 1949. — Spíše je po této stránce bližší Silvánovi Blahoslavova próza než texty písní.

[4] Na to poukázal A. Pražák v práci cit. v poznámce 1.

[5] Toto zdůraznění básníkovy osobnosti bývá někdy spojeno s tematikou v soudobé náboženské písni neběžnou (reflexe o lidském štěstí 73, touha po ctnostné a věrné manželce 81).

[6] Zvláště je-li správná domněnka o Silvánově konverzi od radikální reformace v mladších letech ke katolictví na konci života (srov. L. Čuprová, 34).

[7] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. 2, Praha 1936, 57.

[8] Slovník spisovného jazyka českého označuje mladost — radost jako přísloví (1, 1248), mít v ústech med a v srdci jed jako pořekadlo (1, 1195).

[8] Slovník spisovného jazyka českého označuje mladost — radost jako přísloví (1, 1248), mít v ústech med a v srdci jed jako pořekadlo (1, 1195).

[9] Viz d. cit. v pozn. 7, s. 50.

[10] B. Adam Šturm z Hranic, bakalář, muž jistě pobožný, učený a ne zadní, mnoho písniček skládal… Rytmy (‚rýmy‘) velmi snadně mu šly… Z té stránky kus Ovidia byl… Ale řeč jeho, stilus extra communis locutionis popularis metas non est egressus (Gramatika česká, vyd. I. Hradil a J. Jireček, Vídeň 1857, 291).

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 177-182

Previous Jiřina Novotná-Hůrková: Dětská recitace a česká výslovnostní norma

Next Pavel Trost: K slovníku brněnské mluvy