Časopis Naše řeč
en cz

Dětská recitace a česká výslovnostní norma

Jiřina Novotná-Hůrková

[Articles]

(pdf)

-

Českou spisovnou (nebo ortoepickou) výslovnost definujeme obvykle jako „skutečně existující, přirozenou a na konvenci založenou výslovnost, která jako nedílná součást spisovného jazyka plní jeho celonárodní funkci; je to výslovnost uživatelů spisovného jazyka po celém jazykovém území, snažících se o spisovný projev kultivovaný po všech [173]stránkách, z hlediska výslovnosti tedy prostý zvláštností nářečních, místních a individuálních“.[1]

Při běžné konverzaci si rozdílů, které existují ve výslovnosti spisovné češtiny mezi jejími uživateli, často ani nepovšimneme. Nápadnými se však stávají, jde-li o nějaký druh projevu veřejného, zejména pak při uměleckém přednesu, při recitaci.

V recitaci dospělých lidí pokládáme zvládnutí spisovné výslovnosti a znalosti české výslovnostní normy za věc samozřejmou (a to ať už jde o projev profesionální, nebo amatérský). V dětské recitaci — a i v pedagogické praxi, jejíž součástí je i výchova dětí pomocí recitace — je zvládnutí ortoepické normy často značným problémem.

Chceme-li však mluvit o vztahu dětské recitace k české spisovné výslovnostní normě, musíme si nejprve vyjasnit základní cíl dětské recitace. Na rozdíl od recitace dospělých, kde hlavní váhu klademe na uměleckou interpretaci textu a na umělecký účinek, při recitaci dětí je nejdůležitější, nebo alespoň převažující, složka didaktická. Cílem dětské recitace je — samozřejmě vedle poznávání literatury, pochopení uměleckého textu a tříbení estetického cítění — výuka a zdokonalování kultury mluveného projevu. Přitom převýchova dítěte nespisovně mluvícího, výchova k zvládnutí a běžnému používání pravidel české spisovné výslovnosti není jednoduchá; o tom by mohli podat svědectví všichni pracovníci osvětoví i pedagogičtí, kteří se dětskou recitací prakticky zabývají.

Pravidla spisovné výslovnosti se vztahují jednak na výslovnost jednotlivých hlásek a hláskových spojení, jednak na správné přizvukování, intonaci, frázování, větný přízvuk.

O výslovnosti souhlásek lze říci, že je na celém českém jazykovém území poměrně jednotná. Existující odchylky mají svůj původ buď ve výslovnosti nářeční (např. výslovnost tzv. „tvrdého“ ł na česko-polském pomezí), nebo ve výslovnosti individuální.[2]

[174]Větší potíže jsou s výslovností samohlásek; zde se setkáváme s řadou odchylek nářečních, popř. oblastních i individuálních. Ve spisovné výslovnostní normě je zakotvena česká funkční kvantita, a to požadavkem důsledně ve výslovnosti rozlišovat samohlásky dlouhé a krátké. Učitelé a pracovníci, kteří se zabývají dětskou recitací, mají značné potíže s nácvikem recitace v těch nářečních oblastech, kde se projevuje výrazná tendence ke krácení samohlásek (např. v oblasti moravskoslezské). V recitační praxi, zejména na celonárodních přehlídkách[3] jsme svědky toho, že dítě své nářeční zvyklosti přenáší do recitace, která má být založena na bázi neutrální výslovnosti spisovné. Ale i mimo nářeční oblasti, v nichž jsou samohlásky veskrze krátké, setkáváme se s nespisovným krácením, zejména samohlásek i a u. Slyšíme myslim, řikám, pani místo spisovné výslovnosti myslím, říkám, paní; bratrum a soudruhum místo bratrům a soudruhům, často se nespisovně krátí samohláska v přivlastňovacích zájmenech: muj, tvuj, svuj místo můj, tvůj, svůj.

Častou odchylkou, s kterou se setkáváme při dětské recitaci, je otevřená výslovnost některých samohlásek, zejména i a o.[4] Místo spisovné výslovnosti samohlásky i slyšíme širokou výslovnost zabarvenou do e (např. slova jako vím, kytka, jitro s nespisovnou výslovností vém, ketka, jetro), o vyslovené široce téměř jako a (např. slova proč, prosím, stroj jako prač, prasím, straj).

Mluvíme-li o vztahu ortoepické normy a dětské recitace, je třeba uvážit ještě jednu, pro umělecký přednes velice důležitou otázku. Jde o funkční narušování výslovnostní normy. I když v dětské recitaci převažuje zřetel pedagogický, tj. výuka kultury mluveného slova, jde i zde v podstatě o projev umělecký (nebo alespoň o pokus o umělecký projev). Tak jako v uměleckém textu může básník nebo spisovatel použít z estetických důvodů nespisovný výraz, tak i recitátor může ze stejných důvodů záměrně využít jiné výslovnosti než spisovné. Taková odchylka od kodifikované výslovnosti je v uměleckém přednesu velmi nápadným a silným prvkem. Recitátorovi musí být však plně jasné jeho poslání. Takové vědomé odchýlení předpokládá dobrou znalost normy a její [175]důsledné dodržování všude tam, kde její porušení není z důvodů stylistických nebo estetických vhodné.[5] Čím je spisovná výslovnostní norma u recitátora pevnější a čím důsledněji ji dodržuje, tím je pak případná odchylka od ní umělecky účinnější. Protože však dítě nemá obvykle spisovnou výslovnostní normu ještě pevnou a zautomatizovanou a protože také časté odchylky od normy mohou normu samou rozkolísat, snažíme se v dětské recitaci funkční využívání odchylek od normy omezovat, zvláště tam, kde jde o výslovnost jednotlivých hlásek a hláskových spojení.

Příkladem nedostatečného zvládnutí spisovné výslovnostní normy byl přednes talentované čtrnáctileté recitátorky, která na jedné z loňských recitačních přehlídek vystoupila s uměleckým přednesem dvou prozaických textů: Wolkerovy pohádky O kominíkovi a Čapkovy Svaté noci z Knihy apokryfů. Zatímco ve Wolkerovi bylo dodržování výslovnostní normy, zejména pokud jde o výslovnost jednotlivých hlásek a hláskových spojení, bezvadné, při přednesu Čapkovy Svaté noci se recitátorka snažila charakterizovat temperament, energičnost a lidovost postavy paní Dinah výslovností širokých samohlásek (recitátorka tuto výslovnost chápala jako „hovorovou“). Výsledkem byla nejen výslovnost širokých samohlásek, prodlužování délky krátkých samohlásek, ale i nepřesná výslovnost hláskových spojení, a to nejen v přímé řeči paní Dinah („Ať to sleší!“ „Nevídánó! To be tak hrálo, abech nesměla doma aně pípnout kvůleakým tulákům! Znáš jé…“), ale i tam, kde s uplatněním tohoto typu výslovnosti recitátorka původně nepočítala. Podobných příkladů bychom mohli uvést řadu.

Proto vedeme dítě spíše k tomu, aby se místo funkčních odchylek od normy v oblasti výslovnosti jednotlivých hlásek a hláskových spojení (např. porušování asimilačního zákona; tohoto prostředku se na jevišti i v uměleckém přednesu někdy používá k charakterizaci cizince mluvícího česky), ať už z důvodů stylizace prostředí nebo postavy, naučilo [176]využívat raději jiných zvukových prostředků, které má mluvená řeč k dispozici, např. větného přízvuku, pauzy, mluvního tempa a prostředků intonačních.

Jedním z prostředků, kterého se při uměleckém přednesu využívá funkčně, je způsob artikulace. Nevýrazná, zdánlivě nedbalá artikulace, kromě charakterizace situace nebo postavy, může signalizovat zrychlené tempo přednesu. Naproti tomu pečlivá, až hyperkorektní artikulace (částí slov, celých slov nebo větných úseků) může být vnějším znakem patosu, vzrušení, odhodlání nebo zamyšlení. Způsob artikulace je vděčným prostředkem charakterizace. Na jedné z přehlídek jsme byli svědky, jak šestnáctiletý recitátor z Prahy dosáhl maximálního účinku při přednesu básně Gregory Corsa „V předvečer dvaatřicátých narozenin“ promyšleným střídáním obou zmíněných způsobů artikulace a vhodným využíváním pauzy. Přitom Corsův text, kde se ve vnitřním dialogu střídá spisovná forma jazyka s obecnou češtinou (Už se nechovám tak bláznivě. A proto musím vyslechnout od takzvaných přátel: „Změnil ses. Bejvals takovej cvok, tak prima“ Necítí se se mnou dobře, když jsem vážný), i použití zdánlivě nedbalé artikulace mohlo lehce svést recitátora k nezamýšlenému porušení výslovnostní normy.[6]

Potíže jsou při dětské recitaci také s přizvukováním. Dítě se ve škole naučí, že čeština má přízvuk na první slabice slova nebo slovního spojení (tj. na slabičné předložce). Důsledná aplikace poučky vede často k násilnému vyrážení přízvučných slabik (přitom dynamický rozdíl mezi slabikami přízvučnými a nepřízvučnými není v češtině příliš veliký), čímž se projevu dostává až nepříjemného, staccatového rázu. Důrazné přizvukování první slabiky slova nebo předložkového spojení vede i k tomu, že posluchač pak vnímá více rytmickou strukturu verše než jeho smysl.

Pravidlo o přízvuku na první slabice slova nebo slovního spojení neplatí bez výjimky. Jednoslabičná předložka ztrácí svůj přízvuk, jestliže za ní následuje nesklonné slovo, např. příslovce, které stupňuje nebo přesněji určuje význam jména, které předložka řídí (např. Dostal se [177]do příliš nebezpečné situace. Požadavek pokládali za historicky oprávněný.) Předložka ztrácí přízvuk také před neobvykle dlouhým slovem (např. Z. Štěpánek, přednes Malostranských povídek: „Jediná restaurace, která se postavila do nejveřejnější ulice…“) nebo i před psychologickou pauzou, kdy mluvčí je v rozpacích, hledá vhodný výraz nebo se o něčem závažném rozhoduje (např. ve scéně z Kupce benátského se hrdina rozhoduje pro jednu ze tří skřínek: „Rozhodnu se pro — olověnou“). Ke ztrátě přízvuku předložky může dojít i v takovém případě, kdy je třeba emociálně zdůraznit jádro výpovědi (např. Jak se mohla rozhodnout pro takového člověka?).[7]

Na závěr bychom chtěli ještě dodat, že se samozřejmě nedomníváme, že při uměleckém přednesu je třeba hodnotit především znalost a zvládnutí výslovnostní normy. Jistě primární je proniknutí do obsahové stránky textu, pochopení smyslu toho, co chtěl autor textem sdělit. Ovšem právě ve způsobu podání básnického nebo prozaického díla posluchači, v jeho vhodném logickém a rytmickém členění a ve zvukové realizaci textu vůbec by se mělo projevit, do jaké míry se recitátorovi podařilo pochopit smysl přednášeného textu.


[1] Výslovnost spisovné češtiny I, Praha 1967, 10.

[2] Máme zde na mysli takové individuální odchylky, které běžně kvalifikujeme jako vady řeči. Jde zejména o některé druhy rotacismů, tj. o chybné tvoření vibrantních hlásek r a ř, nebo o sigmatismy, tj. chybné tvoření sykavek. Jsou to takové vady řeči, které nebrání dorozumění při denní konverzační praxi, ale do uměleckého přednesu nepatří. Přesto jsme se i na celonárodních přehlídkách recitace setkali s dětmi s přirozeným talentem dobře interpretovat umělecký text, s pěkným hlasem, které však např, „ráčkovaly“. Je škoda zbavit takové dítě možnosti uplatnit se při recitaci, ať už jednotlivců, nebo sborové. Dnes existuje v celé republice síť logopedických a defektologických poraden a středisek, které v poměrně krátkém čase takové jednoduché vady výslovnosti pomohou odstranit.

[3] Při celonárodních přehlídkách uměleckého přednesu, jako je např. Wolkrův Prostějov, nebo i při krajských soutěžích (např. Pražské vajíčko nebo Pražský kalich) jedním z kritérií hodnocení recitátora je míra zvládnutí spisovné výslovnostní normy.

[4] V příručce Výslovnost spisovné češtiny I (srov. pozn. 1), s. 20, je tato odchylka charakterizována jako jev středočeský. U mladé generace se však šíří daleko za středočeskou oblast našeho národního jazyka.

[5] Příkladem zajímavého pokusu o funkční narušení výslovnostní normy může být Nedbalova recitace Bezručovy básně „Já“. M. Nedbal zde sáhl k zvukovým prostředkům, kterými se vyznačuje lašské nářečí na rozdíl od spisovného jazyka, totiž k přízvuku na předposlední slabice slova (tzv. penultimovému přízvuku) a ke krácení dlouhých samohlásek. Tyto zvukové prostředky povýšil na prostředky umělecké, kterými ozvláštňuje ty části básně, které považuje za klíčové pro pochopení textu Bezruče, jakožto právě slezského básníka a barda. M. Nedbal jich však nevyužívá mechanicky; např. dlouhé samohlásky zkracuje někdy jen v náznaku a pracuje citlivě s polodélkou. Rozbor Nedbalovy recitace provedl M. Romportl, Na okraj Nedbalovy recitace Bezručovy básně „Já“, Umělecký přednes sv. 28, 1971, 10—26.

[6] Ve výběru textů na přehlídkách uměleckého přednesu se zvláště u recitátorů mladších patnácti let objevuje převaha textů, v nichž se monolog střídá s dialogem. Je to asi tím, že próza a poezie se lehčeji pochopí tehdy, je-li dialogická; svou adresností a konkrétností je bližší myšlení dítěte. Monolog dává dítěti také málo příležitosti k dětské dramatizaci, je i intonačně málo variabilní. Monolog je pro přednes dítěte náročnější.

[7] Otázka přizvukování jistě souvisí i s umístěním větného přízvuku. Je důležité naučit dítě hledat větný přízvuk, který jednoznačně ukazuje na významové jádro věty.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 172-177

Previous Václav Křístek: Jungmannovy názory na jazyk a jeho poslání v životě společnosti (Z pokrokových tradic naší jazykovědy)

Next Emanuel Michálek: Jazyk českých duchovních písní Jana Silvána

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1