Slovesná předpona za- na postupu

Zdeňka Sochová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Už před časem bylo konstatováno, že slovesa s předponou za- jsou ve velké oblibě a že jsou módní zvláště v jazyce uměleckém.[1] Probírka jedním současným českým románem potvrzuje, že tato obliba stále trvá, ne-li roste, a že jde i nadále o tvoření velmi živé. Uvedeme na ukázku několik dosud neobvykle působících sloves, namátkou vybraných: „Kdo si tu funkci vezme po něm?“ zastaral se někdo, aby ji náhodou nedostal sám. — „Dneska si někdo může zabodovat,“ po[166]znamenal jízlivě s pohledem na postele urovnané jen halabala. — Zapřála si říci mu něco milejšího. — „Jaképak vypadá,“ zaimitoval, „ono to tak skoro je.“ — Zřejmě zorganizované hnutí, druhý ročník zaordinoval (tj. zapracoval).

Z uvedených pěti sloves SSJČ nezaznamenává tři (zabodovat si, zaimitovat, zaordinovat) a dvě uvádí jako řídká (zastarat se, zapřát si). Při bližším pohledu zjišťujeme, že ve všech případech jde vesměs o stejný význam předpony za-, a to fázový, vyjadřující začetí děje a jeho krátké, časově omezené trvání. V rámci tohoto významového typu nově vznikají slovesa, která vyjadřují vedle krátkého trvání děje i jeho intenzívnější provedení. Ve spojení se zvratným zájmenem pak tato slovesa vyjadřují kromě větší intenzity děje často i zaujetí, zájem činitele na ději (zabodovat si, zapřát si). Takto tvořená slovesa bývají ve své většině emocionálně zabarvená, expresívní. Pro jejich neobvyklost jich využívá zvláště jazyk umělecký (ze starších autorů jsou častá např. u R. Svobodové, jejich obliby si před časem povšimla i M. Pujmanová), ale vyskytují se i v běžně mluvených projevech, které usilují o živé a výrazné vyjádření.

---

[1] Jazykový koutek Československého rozhlasu, První výběr, Praha 1951, 158.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 3, s. 165-166

Předchozí Miroslav Roudný: Na štorc?

Následující Miroslav Roudný: Odolena Voda