O frekvenci slov v polském tisku

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Středisko pro výzkum tisku (Ośrodek Badaň Prasoznawszych) v Krakově je jedním z pracovišť, která se soustavně soustřeďují na rozbor publicistiky z nejrůznějších hledisek, mezi nimiž hledisko jazykové zaujímá přední postavení, zvláště v souvislosti s otázkami jazykové kultury.[1] Existence tohoto pracoviště potvrzuje skutečnost, že polští vědci, zvláště lingvisté, sociologové a sociální psychologové, již tradičně věnují velkou pozornost problematice veřejného sdělování, protože ji právem považují za podstatnou součást masové kultury jako charakteristického rysu moderní společnosti.[2]

Činnost Střediska je známa v Polsku i v zahraničí především díky četným publikacím, které vycházejí v edici Knihovna vědy o tisku a v periodiku Zeszyty Prasoznawsie. V Knihovně také v r. 1972 vyšel pod názvem Frekwencja wyrazów w prasie (309 s.) frekvenční slovník současného polského [99]tisku, jehož autorem je vedoucí tohoto pracoviště Walery Pisarek. Údaje slovníku i jeho pojetí jsou užitečným přínosem hlubšímu kvantitativnímu, ale i kvalitativnímu poznání jazyka a stylu novinových žánrů; shromážděný materiál je nejenom shrnutím a výkladem cenných dat a závěrů, ale i předpokladem dalších studií, především porovnávacích.[3]

Slovník se skládá ze dvou částí. Část úvodní a teoretická obsahuje popis souboru textů, z nichž byl materiál excerpován, a výklad číselných údajů o jednotlivých slovech i jejich gramatických a obsahových kategoriích (slovních druhů, slov na autorovi závislých, popř. nezávislých, abstrakt a konkrét atd.). Další, hlavní část slovníku obsahuje frekvenční seznam uspořádaný — jak je u podobných prací obvyklé — jednak podle klesajících frekvencí, jednak abecedně. Na závěr je připojeno résumé v angličtině a v ruštině.

Materiál není vymezen funkčně, ale především žánrově. Základním kritériem zařazení textu do základního souboru tedy není obecně formulované začlenění do oblasti projevů publicistických (apelujících, přesvědčovacích, agitačně sdělných), nýbrž příslušnost k jednomu ze tří základních novinových útvarů — zprávě, komentáři a reportáži. Slovník tak nepostihuje funkční styl jako celek, charakterizuje však celkem výstižně jeho jádro. Pro poznání jazyka a stylu prostředků veřejného sdělování je to řešení v zásadě vhodné, přestože ponechává stranou specifické útvary rozhlasové, televizní a publicistické pasáže umělecké, tedy většinu postupně se vyhraňujících publicistických projevů nežurnalistických. (Je to oprávněné z hlediska pojetí díla jako „slovníku tisku“, ve svém výkladu však Pisarek častěji nazývá oblast rozebíraných textů projevy publicistického stylu.) Přístup Pisarkem zvolený je z hlediska vymezení materiálu jednodušší a jednoznačnější, i když ani on nepracuje s ideálně čistými typy. To vzhledem k vzájemnému ovlivňování a míšení novinových žánrů není ani možné. Typickou kategorií přechodu je např. komentovaná zpráva; většina kvantitativních údajů také potvrzuje existenci protikladu mezi knižnější zprávou a komentářem na straně jedné a hovorovější reportáží na straně druhé. Splývání kontur mezi zprávou a komentářem tedy umožňuje vyslovit pochybnost o jednoznačnosti některých kritérií jejich důsledného odlišení. Ke kladům slovníku lze přičíst i to, že jeho údaje umožňují vývojový pohyb a rozrušování klasických novinových útvarů lépe pochopit.

Základním souborem slovníku jsou tři výběry zpráv, reportáží a komentářů po 2700 větách, tj. celkem 127 035 slov ze současných polských deníků. Pojetí hesel se shoduje se zásadami, které uvádí Słownik języka polskiego PAN. Vedle slov jako grafických jednotek se za hesla považují víceslovná pojme[100]nování osob a institucí (Józef Kowalski, Instytut Badaň Literackich, minister sprav zagranicznych, Złoty Krzyź Zasługi), názvy uměleckých děl a festivalů (Warszawska Jesień), čísla složená z více výrazů psaná jak slovy, tak číslicemi, ustálená spojení (zdawać sobie sprawę), složené předložky a výrazy příslovečné atd. U každého hesla se ve frekvenčním slovníku uvádí jeho pořadí podle klesajících četností, dále tzv. rang (tj. pořadí odpovídající frekvence — dvě slova se stejnou frekvencí mají odlišné pořadí (závisející např. na abecedním uspořádání), ale stejný rang; rangů je tedy vždy méně než pořadí) a konečně absolutní i relativní četnost hesla. Abecední seznam slov ještě mimoto obsahuje rozptyl jako statistickou míru rovnoměrnosti (popř. nerovnoměrnosti) výskytu hesla v podsouborech.

Úvodní teoretická část slovníku se skládá převážně z komentovaných tabulek popisujících kvantitativní vlastnosti zkoumaných jevů. Styl zpráv je podle toho charakterizován vyšší četností slovnědruhových kategorií jmen (substantiv a adjektiv), značným podílem slov, jejichž výběr není závislý na autorovi, malým repertoárem synonymických prostředků, množstvím abstrakt a přejatých slov a maximální vzdáleností od kvantitativních charakteristik hovorového stylu. Osoba, o níž se ve zprávě hovoří, je obvykle představitelem nějakého kolektivu (funkcionářem, delegátem, členem, obyvatelem). Naopak styl reportáží se vyznačuje dynamičností, verbálností (jejímiž nositeli je vysoká četnost sloves, zájmen a příslovcí), velkým bohatstvím slovníku,[4] značným podílem slov podmíněných individualitou autora a malým počtem abstrakt. Hrdinou reportáže je člověk jako individuum (muž, žena, chlapec, dívka, soudruh, kolega). Styl komentářů je blízký stylu novinových zpráv; ještě více je zde však rozvinuta úloha atributivních výrazů a slov s abstraktním významem. Hrdiny komentáře jsou širší společenské kolektivy — lid, stát, pracoviště, obyvatelstvo.

Údaje slovníku a závěry z nich potvrzují existenci dvou charakteristických pólů publicistického stylu, jejichž působení se odráží v názvu dominantní funkce veřejných projevů tohoto okruhu, a to funkce agitačně sdělné. Propracovanost a obšírnost stylu zpráv a komentářů zdůrazňuje složku sdělnou, projevující se v množství aktuálně rozšiřovaných informací, naopak dynamičnost a hovorové zabarvení reportáže se podílí významnou měrou na utváření složky agitační. Oba tyto komponenty, jak sdělný (informativní), tak agitační (apelativní), se pochopitelně navzájem proplétají a jsou přítomny různou vahou a různým zastoupením jazykových prostředků v každém projevu publicistického stylu.[5]

[101]Předností slovníku je i to, že se jeho autor neomezuje pouze na poznávání objektivně existujících textových údajů, ale rozšiřuje svůj výzkum i na experimentální zjišťování měr stylového hodnocení vybraných hesel pomocí skupin pokusných osob. Tyto osoby, sto studentů novinářské fakulty, měly za úkol bodově hodnotit tři patnáctičlenné skupiny slov, typických pro zprávu, komentář a reportáž. Mezními hodnotami bodové stupnice byly dvě dvojice vlastností: „krajně kancelářský styl — krajně hovorový“ a „emocionální — nezaujatý“ (prvním členům dvojic byl přidělen 1 bod, druhým 7 bodů). Výsledky potvrdily jak intuitivní očekávání, tak závěry z rozboru textového — reportáž se blíží projevům hovorového stylu (5,9) a hranici emocionality (2,0), zpráva naopak projevům stylu jednacího, kancelářského (1,9), které se vyznačují poměrnou nezaujatostí, tj. nízkou emocionalitou (4,7). I zde komentář zaujímá střední polohu, bližší zprávě.

Při celkovém hodnocení Pisarkovy publikace chceme především zdůraznit jasnost a přehlednost uspořádání údajů i výstižnost komentujícího výkladu k nim. Autorovým cílem jistě nebylo hledání nových cest při sestavování frekvenčních slovníků, ani navrhování nových statistických charakteristik. Rozhodující teoretický přínos díla se vztahuje k problematice publicistického stylu, k jeho vymezení a porovnávání se styly ostatními. Nechceme však pominout ani rozsáhlou oblast využití praktických — jazykové vyučování, sestavování cvičných textů pro těsnopis a psaní strojem, porovnávání statistických dat frekvenčních slovníků atd. Práce krakovského střediska oba typy aplikací — teoretické i praktické — plně uspokojuje.

---

[1] O jazykové kultuře v Polsku srov. A. Jedlička - A. Tejnor, Knížka o polské jazykové kultuře, NŘ 55, 1972, s. 33n.

[2] Srov. A. Kłoskowská, Masová kultura, Praha 1967.

[3] Mnohá porovnání jsou v úvodní části naznačena; v rámci polštiny se výsledky porovnávají se stylem uměleckým (Pan Tadeusz) a hovorovým, v rámci slovanských jazyků s češtinou a slovenštinou.

[4] Pisarek vypočítává bohatství slovníku z tzv. Guiraudovy formule a jejích variant, vycházejících ze vztahu mezi počtem různých slov v textu a celkovým množstvím slov v textu.

[5] K analogickým závěrům jsme dospěli i při rozboru českých novinových textů pomocí psychologickostatistické metody faktorové analýzy, srov. J. Kraus, K statistickému rozboru publicistického stylu, SaS 30, 1969, 371n., zvl. 377.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 2, s. 98-101

Předchozí Ludmila Uhlířová: Voprosy jazykoznanija o aktuálním členění

Následující Redakce: Dvě slovníkářská výročí