Co nejvíce, co možná nejvíce; čím více, tím lépe; dost na tom
Josef Zubatý
[Articles]
-
I. Co nejvíce, co možná nejvíce
V posledních letech se objevují v novinách i v knihách věty, v nichž snad každý upřímný Čech pohřeší u příslovce nebo přídavného jména v 3. stupni slůvka co. A přibývá jich skoro vůčihledě; ve dvou dnech jsme čtli na př. zprávy, že »Němci nejrychleji opouštějí Ukrajinu«, »naše vojska nejrychleji vyklizují Černou Horu«, »nebezpečným zdá se ministrovi volání po nejdřívějším návratu vojska«. Bezpochyby někoho napadlo, že co je zde zbytečné, a protože u nás »oprava« jazyková, čím cizeji a nepřirozeněji zní, tím lépe se ujímá, snad se ještě dočkáme doby, v níž tak bude psáti (ne-li mluviti) kde kdo.
Co ani není v takovýchto případech zbytečné. Není přece jedno, řeknu-li »přijď nejdříve«, »Němci nejrychleji opouštějí Ukrajinu«, či přidám-li co: prvním tvarem pravím, že druhá osoba má přijíti dříve, že Němci odcházejí rychleji, než všichni ostatní, anebo (s posunutím větového přízvuku), že druhá osoba má nejdříve přijíti a pak dělati jiné věci, že Němci opouštějí Ukrajinu rychleji než jiné země, kdežto věta se zájmenem co mluví o nejvyšším možném stupni rychlosti, s jakou se to či ono děje nebo má státi. A má kdo právo bez nejpodstatnějších příčin zbavovati jazyk schopnosti, aby takovéto rozdíly slovem rozlišoval?
Že by takové co u 3. stupně příslovce nebo přídavného jména bylo nesprávné, snad nikdo ještě aspoň veřejně netvrdil. A také by bylo nesnadno něco takového dokazovati. Jednak neviděti cizího vzoru, podle kterého by se bylo zde co vytvořilo, jednak jsou již u Jungmanna doklady ze spisů, jež bývají pokládány za prameny dobré: Veleslavínův slovník zná »co nejprve, co nejčastěji, co nejvíce«, Komenský psal, »co nejvíce, co nejméně.« Přídavné jméno v 3. stupni v takovémto spojení ovšem najde místo [162]nejpřirozenější za podstatným jménem, k němuž patří (zvláště ve výraze předložkovém), ač se objevují i doklady s jiným pořádkem. Srv. z Kuldy doklad »Strupáček oblékl šaty co nejkrásnější (Gebauer-Ertl § 680, 3), z Haranta »udělají jámu širokou, co největší« (u Jungmanna, kde však čteme také z Veleslavína slova »s ním co v největší síle vypraviti«, kde my bychom již řekli spíše »v síle co největší«); ve větě nahoře uvedené bychom tedy řekli spíše »volání po návratu vojska co nejdřívějším«.
V nejstarších památkách českých tento způsob mluvení snad je bez dokladů; první doklad mně známý je v listě pana Zdeňka ze Šternberka Budějovským z r. 1476: »zdá mi se, abyšte očekali až do hromnic a potom hned synu krále polského což najtúž (co nejtužeji, nejdůrazněji) abyšte psali…« (Arch. Č. 4, 80). Ale objevuje se v starší době i plnější tvar se slovem moci: tak na př. čteme v překladě Marco-Polova Millionu ve výkladě o rychlých poslech velikého chána, že »když přijedu do kterého dřieve řečeného přiebytkuov neb stanovišč, vezmúce jiné čilé (odpočinulé) v káravém listě pána z Cimburka biskupu olomouckému z r. 1467 koně a ustalých tu nechajíc opět což nejviece mohu běžie« (hl. 22), »a protož napomanul sem tě což sem najkratčejí mohl…« (Arch. Č. 4, 142), nebo v Gynterrodově překlade z Hérodota (1, 124, v Rozumově Staroč. bibl. 7, 51) »učiniž tak a to co nejrychleji můžeš«, kde my bychom nejspíš položili pouhé co (co nejvíce atd.) Zdá se mi opravdu, že tento plnější tvar je základem, z něhož vyrostl prostější tvar s pouhým co. Původně zde bývala vedlejší věta s plným významem celé věty i jejích slov (»učiň tak, co nejrychleji můžeš«), v níž co znamenalo asi »jak mnoho, kolik, pokud« (jako na př. ve větě »každý sě postí, jakž móž a což móž snésti« v staroč. Životech sv. Otců, nebo v zaříkání »já bába po Bohu pomohu, co mohu…«), význam této věty klesal v pouhé zesílení příslovce v 3. stupni, tak že asi zanikala větová přestávka, již naznačujeme čárkou (»učiň tak co nejrychleji můžeš«), až sloveso moci se stávalo zbytečným a pro úsporu řeči se ztrácelo (»učiň tak co nejrychleji«). Takové zeslabování a zanikání nalézáme i jinde; tak se na př. říkávalo (v. »N. Ř.« 1, 126) »jak jsem živ, toho jsem nevídal«, pak »jak jsem živ jsem nic takového nevídal« a na konec jen »jakživ jsem nic takového nevídal«.
Také se říká místo pouhého co se stejným významem co možná (přijď co možná nejdříve, vykopejte jámu co možná nejhlubší): bez podstatného rozdílu zde však může býti příslovce nebo přídavné jméno i v stupni 1. (přijď co možná brzy, vykopejte jámu co možná hlubokou). I zde musíme hledati východiště v původní větě vedlejší: místo »přijď, co můžeš, nejdříve« se někdy začalo ří[163]kati i větou bezpodmětou »přijď, co (jest) možno (anebo co jest možná věc, co jest možná), nejdříve« a stejně, jako při pouhém co, vznikl dnešní tvar »přijď co možná nejdříve.« Zde však nemáme dokladů starších, které by tyto změny aspoň poněkud osvětlovaly (snad se časem nějaký doklad najde, ale mnoho jich nebude). Příčina toho jest zejména, že slovo možný s významem něm. »möglich« vůbec není příliš staré, a když vznikalo, jako každá novota nesnadně nalézalo místo v písemnictví. »Možný« byl, jak se zdá, původně, kdo může, tedy člověk mocný nebo zámožný; i v tomto významě, podnes místy obvyklém, objevuje se přídavné jméno možný v staré době zřídka a dosti pozdě (na př. ve Ctiborově Hádání v oslovení »paní najmilejší a velice možné« 35a, místo čehož 37a čteme »velikomožné«) a snad ještě bylo dříve záporné nemožný (bezmocný), doložené již u Husa, v obyčejném významě dnešním (möglich), v bezpečných dokladech slovo to čítáme teprv asi od polovice 16. stol. Ale i rčení co možná nejdříve atp. vzniklo správným způsobem a nemáme práva se proti němu stavěti jen proto, že nemá starých dokladů; snad bychom se leda směli domýšleti, že tvar s 1. stupněm příslovce nebo přídavného jména místo 3. stupně (»přijď co možná brzy« místo »co možná nejdříve«) vznikl napodobením německého způsobu mluvení (»womöglich bald«), ačkoliv ani to není nepochybné a snad ani pravdě podobné: nevidíme zde tak plné shody mezi výrazem německým a českým, jaká bývá v nepochybných dokladech takového napodobení.
Že v takovýchto výrazech sotva smíme hledati doklady vlivů cizích, plyne tuším i z té okolnosti, že i polština spojuje stejně zájmeno co s 3. stupněm (na př. co najmniej »co nejméně«, dal im co najlepsza ziemia »dal jim co nejlepší pozemek«); na rozdíl od češtiny pojívá polština podobně co i s 2. stupněm (na př. co predzej »co nejprudčeji, co nejrychleji«)[1].
II. Čím více, tím lépe
»Čím dál, tím hůř, jak ta bába říkávala«: tak praví české přísloví jaksi na dotvrzenou, že se tak říká po česku vůbec a dávno. A říká se tak opravdu dávno, již od dob praslovanských, ne-li ještě déle. Polák za naše čím — tím říká czym —tym, Rus čěm — těm, Slovinec čim — tim, stejně říká Slovák (čim — tym), i Litvan (juo — tuo), stejně říkávali Římané (quo — eo), ale [164]v 19. stol. si někdo u nás vzpomněl, že tím je zbytečné a proto nesprávné, a poradil, aby se říkalo »čím dál hůř«. Ani nevím, kdo si tuto opravu vymyslil (je dosti »oprav« u nás, které vznikají a doporučují se mimo tištěné písemnictví): ale doklady tohoto okleštěného způsobu mluvení jsou již dosti staré. S. Čech na př. v obrázku »Jak se čítají verše« napsal větu »hlavinka její zdvihá se čím dále častěji«; z jiných spisovatelů našli bychom dokladů podobných hojně, a slýcháme tak často v hovoru lidí, snažících se proti dennímu zvyku mluviti podle požadavků domnělé správnosti. V humoreskách vydaných r. 1918 jsem tak četl několikrát (na př. o muži, který ženě »posílal pohlednice, telegramy, z nejrozmanitějších koutů světa, čím dále cizejších«); jejich původce zanevřel na ubohé tím tak, že je vyškrtává i kde není s trpěným čím (»Břeha konejšil přítele s klidem, který však jen více jitřil«): je snad tím germanismus proto, že Němec říká umso nebo desto?
V době staré se říkalo čím — tím, jako se tak říká dnes. Neznám dokladu, kde by se čtlo na př. »čím dál hůře«, jak žádají přísní oprávcové dnes. Abych nelhal: ve výkladě k hl. 36. »Gest« čteme, jak bývalo dříve na světě, »lépe se rodilo obilé i ovoce, ptákóv, zvěři, ryb bylo viece nežli nynie; ale již pro rozmnoženie hřiechóv lidských čím dále hůře«: ale čteme tak jen v jediném rukopise, který rád vypouští jednotlivá slova, kdežto jiné rukopisy mají »čím dále i tiem hóře«, »čímž dále, tím huoře«. Jen kde by se slovem tím byla vznikla věta poněkud nepohodlná, spokojili se naši předkové i bez něho. Tak píše roku 1448 Jiří z Poděbrad Oldřichovi z Hradce: »Také dotýčeš, že o mně rozpisovati (na různé strany oznamovati) chceš kniežatóm i pánóm: čímž viece o tom budeš rozpisovati neb mluviti, i větší křivdu mně a pánóm i přátelóm jednoty našie činiti budeš…, i také se viece styděti musíš«. I jinak jest odchylná věta páně Oldřichova v listě z r. 1449, jímž vybízí pána z Rožmberka, aby se rychle chystal do pole proti Jiříkově straně: »nebť nás tak přietelé naši vystřiehajíc obsielají (k nám posílají), že čímž najdéle dlíme, naše to vše horšie jest« (Arch. Č. 4, 12 a 20).
V obecném hovoru jsem od lidí, kteří se nesnažili mluviti spisovně, nikdy neslýchal jinak než »čím dál, tím hůř« a pod.: či říká se někde jinak?
»Čím dál hůře« není chyba, a každý Čech i tomu porozumí: ale je to proti starému zvyku českému i vůbec slovanskému. A zvláště jest jistě na omylu, kdo myslí, že tak mluví správněji, než kdyby řekl »čím dále, tím hůře«.
[165]III. Dost na tom
Hattala v »Bruse« (str. 161) odsuzuje jako germanismus vazbu dost (dosti) na tom: má prý se říkati dosti toho. Matiční »Brus« ani Bartoš se o této »chybě« nezmiňují, neuznávají jí tedy; Vorovka v »Strážci jazyka« a Mašín v »Slovníku českých vazeb a rčení« mají doklady podobné bez výstražné poznámky; ale Bačkovského »Oprávce« a Zenklův »Rádce« místo »dosti na tom« žádají »dosti toho«, místo »máme na tom, na svém dosti« radí říkati »máme toho dosti, přestáváme na tom, jsme spokojeni, stačí nám« atp.
Není jedno a totéž, řekneme-li »mám toho dosti« či »mám na tom dosti.« Způsobem prvním se vyjadřujeme, chceme-li říci, že míra něčeho nám dostačuje (anebo, mluvíme-li ironicky, že míra něčeho již převyšuje naši trpělivost), kdežto způsob druhý praví, že věc sama, o níž mluvíme, uspokojuje naši potřebu. Na př.: »mám ovoce dosti« znamená, že nepotřebuji nebo nechci ovoce více, než již mám, »mám na ovoci dosti« naproti tomu, že mi stačí ovoce a nepotřebuji nic jiného. »Dosti toho« zvolá na př., kdo chce, aby se nepokračovalo v něčem, co někdo začal dělati; »dosti na tom« znamená, že nám postačuje, co se stalo, že není potřebí, aby se stalo ještě něco jiného. Tohoto rozdílu nedbá, kdo říká, že místo »dosti na tom« má se říkati »dosti toho.«
Jak veliký je rozdíl mezi obojím výrazem, vidíme nejlépe, pokusíme-li se jeden nahrazovati druhým. Hattala na př. má doklad správné vazby z lidové písně »je tam děvčátek dost«: lze místo toho vůbec říci »je tam na děvčátkách dost«? A naopak, čím více ve rčení »jest dosti na čem, mám dosti na čem« proniká význam »postačuje, spokojuji se« a čím nedílnější jest jmenný jeho pojem, tím nesmyslnější jsou věty, jež by vznikly, kdybychom místo výrazu předložkového dali 2. pád: žádá-li se na př., aby muž »na své ženě« dosti měl (u Jungmanna z Hájka), lze místo toho říci, aby své ženy dosti měl, aniž by vznikl smysl docela opačný? Někde ovšem je celý smysl věty takový, že bez podstatné celkové změny lze voliti ten či onen způsob, při čem ovšem smysl slovní přece jen nezůstává týž (a o slovní smysl jde). Tak na př. lze mi v téže situaci říci, že mám na svém dosti, že nestojím o cizí, anebo že mám svého dosti, ale slovní smysl není týž: první větou pravím, že se spokojuji tím co mám, druhou, že mi stačí množství toho, co mám.
Jest pravda: docela stejný způsob mluvení nalézáme také v němčině, a to již v němčině staré (Grimmův slovník má na př. doklady z Notkera, tedy z 10.—11. stol.); říká se na př. »es war daran genug«, »ich habe genug am Erzählten« (Goethe), což znamená [166]totéž, jako u nás »bylo dosti na tom, mám dosti na tom, co bylo pověděno«. Ale zasluhuje úvahy, že se tak mluvívalo u nás již v 14. st., ne-li dříve, tedy v době, kdy sice najdeme v češtině jednotlivá slova pocházející z němčiny, ale sotva německé vazby, na př. předložkové. Větší naše slovníky, Jungmannův, Kottův (tento zvl. 6, 110) i Gebauerův staročeský mají hojně dokladů, na př. z Dalimila »báťo (brachu), mého nechaj, jměj na svém dosti« (hl. 28., kde ovšem rukopis cambridgeský má »v svém«), ze Štítného »buď dosti na tom, mějte dosti na své dani určené« a č. j., později z Hájka, z Veleslavína, z Komenského, a mluví se tak podnes. I v polštině se říká na př. »dość mi na tym, na tym nam dosyć, dość mnie na małym«: musili bychom se domnívati, že tento způsob, jest-li to germanismus, z češtiny přešel k Polákům, čemuž tuším odporuje, že se v obou těchto jazycích neříkává docela stejně (česky se říká obyčejně »dosti mám na tom«, po polsku »dość mi na tym«).
Tato domněle německá vazba vznikla podle mého soudu způsobem samostatným, když »mám dosti« nabývalo významu »jsem spokojen.« Je to táž vazba, která vznikla u slovesa přestati, když se na něm ustaloval význam »spokojiti se«, v češtině zvláště od 2. pol. 15. stol. hojně doložený: předložka na jest zde patrně odůvodněna tím, že jde o uspokojení, uklidnění »na něčem.« Oba výrazy »míti dost« i »přestávati na něčem« nalézáme v této době i docela souběžně. Tak na př. čteme u Všehrda I, 1, 1, 2: »s zemského súdu jinam žádného odvolání dalšieho nezostává, než na tom každý dosti mieti, na tom každý přestati musí«. Lat. »contentus esto gloria« 4. Král. 14, 10 přeloženo v bibli Veleslavínově »přestaň na své slávě«, v Benátské (1506) »měj dost na své chvále«. Obrazu základnímu, který předpokládáme v českém rčení »míti dosti na čem, přestávati na čem«, odpovídalo by podle toho něm. auf, ne an. Také v polštině se říká przestać, przestawać na czem s významem týmže co v češtině (najlepiej na swym przestawać, na malým przestać): kdo by vykládal dość mi na tym za bohemismus, musil by i przestawać na tym vykládati stejně.
Jsou-li tyto výklady správné, jest 2. pád u slova dosti na místě, kde toto slovo má svůj plný původní význam: však také žádný Čech neřekne na př., že má dost »na penězích«, chce-li říci, že má dost peněz. Ve významě »postačuje«, »jsem spokojen, spokojuji se« říkali naši předkové (mimo jiné způsoby stejného významu) jest dosti na tom, mám dosti na tom a není proč se těmto rčením vyhýbati. Naprosto nečeské by bylo, kdybychom v těchto významech podle Hattalovy rady říkali »jest toho dosti, mám toho dosti«.
[1] I ze slovenštiny lze uvésti podobný doklad: »berúc z mísy raka čo väčšieho« (= co největšího, Vajanský 7, 122).
Naše řeč, volume 3 (1919), issue 6, pp. 161-166
Previous Listárna
Next František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, IV.
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1