Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe?

Alexandr Stich, Miloslav Sedláček

[Short articles]

(pdf)

-

Flektivní jazyky, jako je čeština, mívají potíže se začleňováním cizích výrazů, hlavně vlastních jmen, do své tvaroslovné soustavy. Přitom v textech odborných a publicistických se tato jména vyskytují velmi často. Uživatelé spisovného jazyka však v běžných kodifikačních příručkách nacházejí poučení o tom, jak tato jména skloňovat, jen v míře omezené. Poradenská praxe ukazuje, že nesou tento stav nelibě, a to tím více, čím méně jsou schopni si uvědomovat, z čeho ony potíže pramení. Zvlášť často vznikají nesnáze při skloňování jmen, v nichž se vyskytují šlechtické přídomky obsahující cizí předložky von, van, de, da, di apod.

To vše se znovu projevilo v souvislosti s 370. výročím úmrtí slavného hvězdáře rudolfínské doby. Jeho původní, dánské jméno zní Tyge Brahe (v dánštině se vyslovuje [tyγe brae]). Jména zakončená na -e s předcházející tvrdou souhláskou se v češtině skloňují dvojím způsobem: jednak jako jména typu „pán“, přičemž se -e hodnotí jako koncovka a v ostatních pádech se vypouští (tu zřejmě působila analogie domácích jmen typu „Srdce, Skočdopole“), jednak mechanickým připojováním zájmenných koncovek -ho, -mu, -m k plnému tvaru 1. pádu (tedy obdobně, jako se v češtině skloňují už tradičně jména zakončená na -i, popř. -y, napříkl. Verdi, Tardy).[1] Zatímco [228]u běžných současných příjmení, jako Pompe, Poche, Palme, převládá skloňování druhé (Pompeho), u jmen slavných osobností z minulosti dávají kultivovaní uživatelé spisovného jazyka pod vlivem tradice i dřívější kodifikace spíše přednost skloňování podle vzoru „pán“ (Goetha, Heina).

V našem případě jsou však ještě další komplikace. Dánské jméno vědcovo bylo „pro potřeby Evropy“ pozměněno. Křestní jméno Tyge bylo polatinštěno na Tycho.[2] Toto jméno se v češtině kdysi skloňovalo nápodobou latinského skloňování (které bylo Tycho, Tychonis, Tychoni atd.) s rozšířením kmene o -n, tedy Tychona, Tychonovi atd. (stejně jako Hugona, Otona apod.). Ale tento způsob je dnes už silně zastaralý, ba skoro mrtvý. Vedle toho se vyvinulo skloňování, při němž se k základu bez -o připojují koncovky typu „pán“, tedy Tycha, Tychovi atd. (podobně jako u českých příjmení Janko, Bidlo atp.).

Příjmení Brahe bylo pak „poevropštěno“ tím, že šlechtickému původu slavného učence se dostalo i jazykového vyjádření, a to tak, že se před ně začalo klást latinské de a tím nabylo podoby šlechtického přídomku. A právě se jmény tohoto typu bývají potíže.

Některá z nich se v češtině běžně skloňují; pozoruhodné je, že se přitom nijak neuplatňuje skutečnost, zda se příjmení užívá i bez onoho předložkového výrazu — typ (van) Beethoven —, nebo zda je předložkový výraz s vlastním příjmením spjat pevně — typ de Gaulle. Jiná se naopak skloňování více či méně vzpírají. Přitom se uplatňují takové okolnosti, jako zda autor projevu zná daný jazyk, a tedy v předložkovém výrazu skutečně předložku cítí, zda stojí příjmení s předložkou zároveň i s křestním jménem, nebo bez něho, zda jde o jméno často se objevující, nebo málo běžné, zda se osoba častěji označuje jen křestním jménem, nebo příjmením: např. osobnosti jako Ludwig van Beethoven, Vincent van Gogh, Charles de Gaulle se často pojmenovávají jen příjmením, a to se také v textech zcela pravidelně skloňuje — ať se zachováním předložky, nebo bez ní; proti tomu např. Rembrandt van Rijn nebo Cyrano de Bergerac bývají často označováni jen jménem křestním, a to se pak skloňuje, ať už je ho užito samostatně, nebo jako součásti úplného pojmenování; druhá složka — van Rijn, de Bergerac — se jako samostatné pojmenování v českých textech neobjevuje a jako součást plného pojmenování zůstává zpravidla nesklonná.

Na tendenci skloňovat nebo neskloňovat jednotlivé části jména působí i okolnost, jaké mají tyto části zakončení, zda usnadňuje, nebo naopak ztěžuje začlenění do tvaroslovné soustavy. Jména zakončená na samohlásky -i (-y), -e a zčásti i na -o zůstávají, jsou-li součástí celého jména, mnohdy bez pádových koncovek, srov. např. podoby 2. pádu Alfreda de Musset, Alfreda de Vigny, třebaže příjmení de Musset, de Vigny, užije-li se jich bez křestního jména, se obvykle [229]skloňují, někdy s vypuštěním předložkového de: Musset, Musseta, Mussetovi atd. Stejně tomu bývá u jmen Lope de Vega, Tirso de Molina a podobných, u nichž se obvykle skloňuje jen druhá část jména (má oporu v českých příjmeních Procházka, Svoboda), zatímco méně obvyklé křestní jméno zůstává častěji neskloňováno (tedy Lope de Vegy, Lope de Vegovi atd.). V těchto případech je opravdu obtížné spoutat jazykový úzus jednoznačným, přímočarým, a tedy jednoduchým pravidlem; s jistým kolísáním tu bude nutno počítat vždy. Přece však je možno stanovit alespoň pravidlo rámcové, které by respektovalo typ češtiny jako jazyka flektivního (tj. takového, který vyjadřuje gramatické významy ohýbáním slov, tedy v koncovkách). Podle něho je u těchto a podobných případů zapotřebí, aby gramatický význam pádu byl vyjádřen alespoň jednou, to znamená, aby příslušnou koncovku mělo buď jméno křestní (rodné), nebo příjmení, anebo jiné slovo (obecné), které je ke jménu připojeno. Praktické poučení u jména Tycho de Brahe lze shrnout takto:

1. Pouhé příjmení Brahe se skloňuje; obvyklejší je skloňovat ho podle vzoru „pán“, avšak tvary Braheho, Brahemu nejsou nespisovné (i když se v jazykové praxi vyskytují méně často).

2. Jméno Tyge Brahe, u něhož nejsou větší potíže, se doporučuje skloňovat v obou částech (Tyga Braha…), nebo alespoň v části druhé (Tyge Braha).

3. Také samotné příjmení de Brahe se skloňuje, není-li pád vyjádřen jiným, obecným jménem (pak může autor projevu, pokládá-li to za vhodné, ponechat jméno neskloňované, např. mluví-li se o hvězdáři, hraběti ap. de Brahe, o slavném de Brahe atp.).

4. jméno Tycho de Brahe se skloňuje alespoň ve své první části (Tycha de Brahe); lze ho ovšem skloňovat i v části druhé, v příjmení (Tycho de Braha).

Tyto způsoby začleňování cizích vlastních jmen do českého textu se uplatňují i u jmen Vasco da Gama, Vittorio de Sica, Giuseppe di Vittorio a podobných. Pronikají však i k jménům, v kterých sice není šlechtický přídomek s předl. de, di, da, …, ale která svým zakončením působí při skloňování jisté potíže. Tak např. u jmen Jean Marais, Daniel Defoe, Gaspard Deburau se často objevuje 2. pád Jeana Marais, Daniela Defoe, Gasparda Deburau, kdežto u jmen André Gide, Geoffrey Chaucer, Giuseppe Verdi bývá dosti běžně 2. pád (od) André Gida, Geoffrey Chaucera, Giuseppe Verdiho. Jak je zřejmé, skloňuje se i v těchto případech jen jedna složka jména (buď jméno rodné, nebo příjmení), a to obvykle ta, která se snáze začlení do soustavy českého skloňování. Neskloňována zůstává většinou ta část celého jména, u níž by vznikla kombinace písmen (v psané podobě) nebo kombinace hlásek (v podobě vyslovované), která je v češtině neobvyklá, např. Defoea, Deburaua, nebo u níž by se při skloňování zvýšil rozdíl mezi grafickou a vyslovovanou podobou, a tím se ztížila identifikace grafické podoby z podoby vyslovované, jako např. u jména Delacroix, 2. p. Delacroixe, Marais, 2. p. Maraise, u nichž se ve 2. pádě vyslovují znaky psané x a s zcela neobvykle jako [z]. Je-li to možné, zůstávají dosti často neskloňována i ta jména, která mohou mít dvojí způsob skloňování a u nichž by se tady autor projevu musel rozhodovat pro jednu z va[230]riant, např. Giuseppe - Giuseppa nebo Giuseppeho, André - Andréa nebo Andrého, také Geoffrey - Geoffreyho, popř. Geoffreye (nevhodné, ale dříve dosti běžné). Neskloňování jedné části jména mohou druhotně ovlivnit i některé typy cizích ženských jmen, u nichž se jedna část stabilně neskloňuje, např. Ingrid Bergmanová, Audrey Hepburnová, 2. p. Ingrid Bergmanové, Audrey Hepburnové, anebo Ada Sari, Greta Garbo, 2. p. Ady Sari, Grety Garbo (pouze u jmen některých umělkyň), nebo dokonce Mireille Mathieu, 2. p. Mireille Mathieu atd.

Jak patrno, způsoby začleňování cizích osobních jmen do českého textu jsou různé a uplatňují se při jejich volbě různí činitelé. Pisatelé nebo mluvčí, kteří v praxi uplatňují způsob skloňovat jen jednu část jména, nečiní to mnohdy z neznalosti nebo neúcty k pravidlům spisovné češtiny, nýbrž naopak ze snahy nevytvářet skupiny hlásek nebo písmen v češtině zcela neobvyklé, a hlavně ze snahy neměnit příliš skloňováním cizího jména jeho podobu a umožnit tak čtenáři nebo posluchači jednoznačně si zpětně odvodit základní podobu jména v 1. pádě. Úvahy podobné našim vedly kdysi Jana Gebauera k názoru, že i u jména Alexandr Dumas apod. se má skloňovat jen jméno křestní, kdežto příjmení (Dumas) má zůstat neskloňováno — srov. např. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, Praha 1902, 46; tam na násl. straně je uvedena i Gebauerova moudrá zásada: „Skloňujeme, co se snadno skloňovati dá anebo co se podle ustáleného již zvyku skloňuje — všecko jiné necháváme neskloňováno.“[3]

---

[1] Tento způsob skloňování proniká už delší dobu; Brus jazyka českého v 1. vydání (Praha 1877) vyžadoval skloňovat cizí vlastní jména zakončená na vyslovované -e podle typu „pán“ a výslovně odmítal skloňování s koncovkami -ho, -mu, protože „protiví se pravidlům gramatickým i uchu českému“; ale ve vydání třetím téhož Brusu (1894) se píše: „Ryze německá jména v -e, nepřevzatá z jazyků slovanských, např. Göthe, Süpfle, Linde atp., mohou býti skloňována též dle vz. Jiří, gen. Götheho, Süpfleho, dat. Göthemu, Süpflemu atd., zvl. tam, kde jde o rozlišení nominativů: Kraus -Krause, Fuchs - Fuchse, Funk - Funke atd. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví doporučovala v prvním vydání (Praha 1902), redigovaném Janem Gebauerem, skloňovat i jména jako Goethe, Niederle podle typu „soudce“(!), ale neodsoudila ani skloňování se zájmennými koncovkami -ho, -mu. Pravidla z r. 1941 skloňování s koncovkami -ho, -mu neuváděla; dnes je za nespisovné nepokládáme, srov. sb. O češtině pro Čechy, 1963, 180n., a B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 1970, 167. — Srov. i zde s. 212.

[2] Tento postup byl běžný ve středověku i později ve sféře latinské kultury vůbec; mnozí Češi jsou v latinských textech často jmenováni Zdenko, Hynko apod.

[3] Náš příspěvek vychází z běžné jazykové praxe a závěry, které z něho vyplývají, jsou s ní podle našich zkušeností ve shodě. Jde ještě o to, jak postupovat ve školní praxi. Při tvaroslovných výkladech ve škole bude asi záhodno formulovat zásady jednoznačněji. Po výkladu o skloňování jednotlivých typů cizích osobních jmen v češtině je možno žákům doporučit, aby je ve vlastních jazykových projevech skloňovali všude, kde je to možné. Zároveň by však měli být upozorněni, že toto doporučení nemá stejnou míru závaznosti jako tvaroslovná a pravopisná pravidla týkající se domácí slovní zásoby a že se při četbě mohou setkat i s jinými způsoby skloňování, popř. s neskloňováním některé složky cizího vlastního jména.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 4, pp. 227-230

Previous Zdeněk Hlavsa: Chodíte do nějakého kursu?

Next Zdeněk Hlavsa: Jak psát název Západní Berlín?