Časopis Naše řeč
en cz

K charakteristice jazyka Antala Staška

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

Antal Stašek — zemřel r. 1931 — byl o deset let mladší než příslušníci generace Nerudovy; patřil do jakési mezigenerace, z níž vynikl ještě J. Arbes. Vstoupil do literatury v polovině let šedesátých, tedy v době, kdy Neruda připravoval teprve svou druhou básnickou sbírku. Proto nepřekvapuje, že ve Staškových dílech nacházíme i jazykové prvky příznačné pro skupinu májovců. Při charakteristice Staškova jazyka je však třeba mít na mysli neobyčejnou časovou rozlehlost jeho díla. Jde tu o podobnou situaci jako např. při studiu jazyka Klicperova. Stašek vstoupil do literatury r. 1866 a opustil ji až se svým úmrtím v r. 1931. Tvořil tedy 65 let. Za tu dobu se vystřídalo několik básnických směrů, několik typů básnického jazyka, a sám spisovný jazyk prošel značnými změnami.

Je otázka, zda si A. Stašek vývojový pohyb, vývojové rozdíly uvědomoval a zda a jak na ně reagoval. Nemůžeme se bohužel opřít o jeho vlastní konstatování nebo vyznání. Jisté je jen, že Stašek měl o jazykové otázky zájem, nebo alespoň že měl zájem o jazykovou stránku svých děl. Připravil např. několikeré vydání románu V temných vírech a při tom prováděl jazykové změny, i když nikoli podstatné. V prvním díle románu Na rozhraní dal svému hrdinovi uvažovat o obecných jazykových otázkách, o poměru jazyka a myšlení, o poměru světa a jazyka apod., a jsou to názory dodnes moderní. Teoreticky se však jazykovou stránkou literárního díla nikde nezabýval. Není o tom nic ani ve Vzpomínkách, ani v posmrtně vydaném vyznání Jak tvořím. Dovídáme se z něho jen to, že Stašek tvořil bez pevného plánu, že si nedělal pevnou dějovou kostru a že si nebyl vědom ani rozdílu svých děl od dobových směrů (např. jistého realismu svých prvních veršů proti romantismu např. hálkovskému). Můžeme proto obdobně soudit, že si nebyl vědom celkového charakteru svého básnického jazyka, svého slohu, a měnil-li něco v různých vydáních svých děl, nedělal to na [160]nějakém teoretickém základě. Neliší se tedy v této věci nijak od většiny autorů své generace ani generace následující, realistické. Vzpoměňme např. Raise, který i nářečních prvků užíval v svém díle značně volně a nestaral se při tom mnoho — jak sám napsal — o lokální věrnost svého jazyka.

Jazyk veršovaných prací Staškových je stejně jako jejich obsah poznamenán příslušností k romantickému směru své doby, např. k Hálkovým básním epickým, a má i některé rysy společné jazyku této (a také předchozí obrozenské) doby. Doslov — nejspíš Nerudův — ke knize Z doby táborů, jež vyšla r. 1884 v Poetických besedách, chválí Staška jako individualitu veskrze vlastní a v naší literatuře vzácnou, jeho verš se prý vyznačuje „mohutnou, poněkud drsnou, však té poezii cele odpovídající silou u výrazu“. Už v této knize najdeme některé znaky, které se později ve větší nebo menší míře objevují i v jazyce jeho prací prozaických. V slovní zásobě tu ještě nejsou výrazné, nápadné nářeční prvky, ani tehdy ne, když se děj odehrává v Podkrkonoší. Zato je tu hojně slov básnických, neobvyklých nebo aspoň méně obvyklých. V knize Z doby táborů např. skráň, ronit, juná léta, rameno ve významu ‚ruka‘ (chopil ramenem mne pravým), jun ‚mladík‘ (z juna muž se stával lety), chvějný (chvějným rozhovor ved hlasem), veš, vše (napjal vši jsem duše sílu), spěti (a já nechtě blaho bourat, musil v dálku od nich spěti), bor (hájovna kde jeho stará v černý bor se krčí k stráni), letná slova (‚bystrá, letící‘) atd.

V tomto sousedství dostávají charakter slov neobvyklých, básnických i řídká slova nářeční, podkrkonošská. Nemají charakterizovat prostředí, nejsou vždy ani v přímých řečech, a jak se zdá, Stašek si jejich nářeční charakter ani neuvědomoval. Soudíme tak z toho, že se v jeho autorském jazyku objevují některá z nich i později, některá jsou dokonce jeho slovy oblíbenými. Z naší básně k nim patří např. slovo klut ‚hlt, lok‘ (dobrý klut před smutkem brání), strumen ‚pramen‘, snad i časté větiti, třmíti aj.

A ještě je tu jedna složka, která se dobře řadí k lexikálním poetismům nebo aspoň k neobvyklým slovům, jsou to vlivy polské a ruské. Fr. Jílek v doslovu ke knize V temných vírech (vydání z r. 1955) připomíná, že se v Staškově jazyku vyskytuje hojně slov z východní části naší republiky, z Moravy a ze Slovenska. Tu však není vždy snadné rozhodnout, zda jde o slovo z českých nářečí, nebo o slovo jinoslovanské (polské nebo ruské). To platí už o slově strumen, které je nejen podkrkonošské, ale také polské; polského původu je u Staška také [161]slovo zbrodně ‚zločinnost, nešlechetnost‘ (a svou lásku zbrodní kojil), bitá cesta ‚silnice‘ (staroch krok již z cesty bité do zelených chýlí polí — polsky droga bita), z ruštiny pochází sloveso pychtěti ‚oddychovat‘, rydati ‚naříkat‘ a j.

Jako jazyk jiných básníků tohoto období vyznačuje se i jazyk Staškův bohatým vyjadřováním obrazným, množstvím metafor, přirovnání apod. Je to především v těch partiích, které líčí přírodu. To je pro Staška příznačné i později, kdy se v povídkách a románech jeho jazyk bohatěji rozvětvuje, diferencuje. I tam je obrazné vyjadřování především v partiích popisných (např. v Blouznivcích, v Ševci Matoušovi i jinde).

Z jiných složek jazyka je si tu třeba všimnout aspoň poznámkou jevů týkajících se skladby a slovosledu. U Staška se projevuje tendence zachovávat vazby, které v lidovém jazyce už pomalu zastarávaly, zvláště vazby s 2. pádem. Od počátku je hojný tzv. genitiv záporový a také předmět ve 2. pádě po některých slovesech, jako čekati něčeho apod. V slovosledu je ovšem v poezii značná volnost. Pozoruhodný je zvláště vztah přívlastku a podstatného jména. Ten byl v starším jazyce, zvláště u některých spisovatelů, značně uvolněný, je známo např. o Vrchlickém, že rád odděloval přívlastek od jména jinými slovy, a za obrození to byl v jedné době jev zcela běžný. Oč jde, ukáže několik citátů z knihy Z doby táborů: V okamžik ten Jaroš bledý tlačí v návaly se rozpěněné; tichne hřmící kolem příboj; a svou dýmku nacpav krátkou. Nejnápadnější je však časté postavení neshodného přívlastku před řídícím jménem: a z pláště vytrh staré záplaty kus rázem; zvědavosti hnal mne osten; lásky žár nás v ňadrech pálí; přijde vichřice a bouře, dům vyvrátí, zaburácí, smete zlata třpyt a se chmur na nás hromu blesk se skácí; proseb usedavé štkaní. Tento jev necharakterizuje ovšem jen Staška, známe jej z Máchy a byl typický pro celou generaci Jungmannovu; ostatně dodnes je výrazným prostředkem básnickým.

Mnohé z toho, co jsme citovali, ukazuje ještě zpět před rok 1848, nejvýrazněji myslím jevy slovosledné. Pro Staškův příznivý vztah k obrození by mohly svědčit i údaje životopisné. V Jičíně byl žákem Fr. Šíra, obrozenského spisovatele (později si ho málo vážil), v Krakově se stýkal s B. Jablonským. V knize Z doby táborů najdeme některé ohlasy RKZ, např. jmenný tvar přídavného jména v přívlastku (Náhle Jaroš mává rukou a hned hřímá hlasem tura mlada), nebo některé složeniny podobné obrozenským, např. stojazyčný zvuk. Kupodivu je však složenin v Staškově jazyce málo. Tím se od obrozenského básnického [162]jazyka značně odlišuje. K obrozenskému jazyku se blíží jazyk básně Záboj, jíž bude jednou třeba věnovat pozornost zvláštní.

Tato stručná charakteristika nemůže vyčerpat všechny znaky jazyka Staškovy poezie, ale je postačujícím podkladem pro letmý pohled na jazyk Staškových povídek a románů. Ty se váží většinou k Podkrkonoší a byly radostně uvítány: Nedokončený obraz např. J. Nerudou, Blouznivci dostali cenu před knižním vydáním apod.

Vcelku můžeme říci, že jazyk prozaických děl Staškových vychází z týchž základů jako jazyk jeho poezie, ovšem rozvíjí se, bohatěji se diferencuje, a některé zvláštnosti a takřka protiklady vystupují čím dál zřetelněji a ostřeji. Jako nový prvek proniká do prózy podkrkonošské nářečí, jež Stašek samozřejmě dobře znal. Je pravda, že se jednotlivá nářeční slova vyskytovala už v jazyku poezie. V próze se však nářečí stává charakterizačním prostředkem pro prostředí i jednotlivé postavy. Nářečních prvků proniká značně víc, a to i v řeči postav, i v řeči autorské.

Budeme zde citovat jen ze dvou děl, a to z Blouznivců našich hor a z románu Na rozhraní. Obě díla jsou vydána pečlivě a seznam nářečních prvků je k nim připojen. Některá slova se objevují zvlášť často; patří k nim např. šámat, šámat se ‚váhavě, těžce jít‘, kohát ‚pařez‘, klubit se (o dýmu: klubil se černý dým vzdálených továren), klut, klutnout (viz výše), čemesný ‚čiperný‘, kalý, třměti/třmíti ‚strnout‘ (třměla rozčilením) aj. Fr. Jílek říká v doslovu k vydání Blouznivců, že Stašek užívá nářečních slov a vazeb v takových spojeních, že jim snadno porozumí čtenář z kterékoli části našeho národního území. Je tomu skutečně tak, není to však typické jen pro Staška; podobný způsob užití najdeme i u jiných autorů té doby, u Raise, Baara a dalších.

Stašek užívá také typických nářečních jevů hláskoslovných, tvaroslovných a slovotvorných. Typicky podkrkonošská je změna slabičného r v er, např. Deržkov, derž kozu, kerchov, kermiť, zmerznouť, infinitivy na -ť, změna v — u (do chlíuka, poudať), tvary 7. pádu j. čísla starostem, Jozkem, častá slova tvořená příponou -iště: statčiště, flintistě, fajfčistě, jména dcer středního rodu (Nosálče, kovářče) atd. Celkové množství dialektismů není však u Staška nadměrné. Jejich působení, výraznost je proti jiným autorům oslabena i tím, že jimi není přesně odlišena řeč autorská a řeč postav. V Blouznivcích např. čteme ve vlastním vypravování Staškově: Zůstaly tam jen pařezy, koháty a porůznu malé borovice; drozen i kos tam měli své rodiny; dívala [163]se na kouř, jak se klubí a v dálku valí; a při těch myšlénkách i nakládala na oheň zelené růzky.

Dialektismy jsou však jen jedna stránka Staškova jazyka, jeho slovníku. Vedle nich jsou i v próze slova neobvyklá, poetismy, napříkl. v knize Na rozhraní: Stal se překupníkem kul a ostřil oruží k povolání tomu; pocit soutrpení; spletivé ústrojí; příporodnice ‚porodní bába‘; rozezžené lampy. Toto sousedství slov nářečních a slov básnických často působení nářečních slov oslabuje, někdy však jejich působení naopak podtrhuje.

S méně obvyklými jevy a s některými zvláštnostmi se setkáme v oblasti skladby. Stašek častěji — i nad dobovou míru — volí vazby s 2. pádem, např.: Každé bohatší město, které má toho podmínky; kdo očekávají osobních prospěchů; snad nechcete, abych takovým lidem kázal, že si mají koupiti mléka; zažil jsem lepších časů; genitiv záporový: nesmí prozrazovat tajností; ani já ničeho nezmohu; nemiloval pěkně a přesně roztříděných přihrádek. To je jev jasně nelidový. Jiný takový jev jsou přechodníky. V literatuře 2. poloviny 19. století je přechodník ještě dosti běžný, a to i v románech realistických, např. u Raise, v lidovém jazyce je však už delší dobu mrtvý. Stašek užívá přechodníků velmi rád, a to nejen přechodníku přítomného, ale i minulého. Objevují se především v řeči autorské, ale vyskytnou se i v přímých řečech, hlavně u postav inteligence. Nebudeme uvádět příklady, našlo by se jich mnoho. Přitom Stašek zachází někdy hodně daleko, např. ve větě Klokan, klut si silným douškem z nádoby, zahřměl zhluboka (Na rozhraní). Tu máme přechodník minulý dokonce od nářečního slovesa klutnout si. V jednom tvaru se tu setkává jev lidový s jevem výrazně spisovným, ba knižním. A toto spojení rysů dvojího slohového charakteru je v jisté míře pro Staškův sloh charakteristické.

Jiný nelidový jev je trpný rod složený, užívaný někdy bez pomocného slovesa: Krčeno nad ním rameny, potřásáno hlavami, šeptáno „nebezpečný člověk“; ulice posypána slamou. Nevyskytuje se často; snad jde o vliv polštiny, podobně jako za obrození.

V zárodku se už v těchto starších prózách Staškových objevuje to, co se později stalo výrazným stylistickým prostředkem moderní prózy a co je také silně zastoupeno v posledním jeho díle, v Ševci Matoušovi. Jsou to jednočlenné věty substantivní, např.: Ulice posypána slamou…, šepty, otázky, rozhovory, rozklady, prorokování (Na rozhraní); Písaři počítají nebo sem tam pobíhají. Křik, shon, běh, divoké pádění… Sladké opojení, šílená závrať, vzletný pocit radosti, moci [164]a síly (povídka Dílo). Stašek jich užívá v popise, a jak už jsme řekli, později jim přeje ještě více.

Konečně je třeba zmínit se o slovosledu. Stašek tu v podstatě pokračuje v tendencích, jež jsme konstatovali pro jeho poezii. Najdeme hojně příkladů na postpozici přívlastku shodného, např. Jak se mu pohroma ta přihodila?; v městě tom; nápad ten atp. Méně často se vyskytuje antepozice přívlastku neshodného.

V Staškově próze má poněkud zvláštní postavení román O ševci Matoušovi a jeho přátelích. Je to poslední Staškova práce, původně vycházela v Českém slově, knižně vyšla až po smrti autorově a její rukopis není dochován. Je to druhé zpracování tohoto tématu. R. 1876 vyšla v Lumíru povídka Švec Matouš, jež — pokud vím — nebyla nikdy vydána knižně. Ve věku 84 let Stašek tuto povídku úplně přepracoval. Nebudeme zde oboje zpracování rozebírat podrobně, postavíme proti sobě jen soubornou charakteristiku.

Povídka z r. 1876 je poněkud ironicky zaměřena, nemá přímé řeči a je v ní velmi málo dialektismů — např. podoby hoření, dolení, slova hořčák (vysvětleno v závorce jako ‚nakládaný tvaroh‘), úklik (‚skrýš, zákoutí‘), přádek (‚kolovrátek‘), nemať (‚nemluv hlouposti‘). V druhém zpracování však mají dialektismy úlohu velmi důležitou. Je jich nejvíc ze všech Staškových děl a využívá se jich především k charakteristice prostředí a osob. Pronikají ovšem i zde do řeči autorské, ale toto prolínání dialektu se spisovným jazykem není zde ani tak časté, ani tak nápadné jako jinde. Zvlášť proto, že nejvíc dialektismů je v přímých řečech.

Ve zpracování z r. 1876 nebyly ani poetismy ani slova neobvyklá, v druhém zpracování však jsou, např. široširá horská dálava, ze rmutných tůní životních starostí, znojů apod. Takováto slova se někdy objeví v jedné větě s dialektismy, např. Ráchal se ve sněhu, až přišel ráno na kopec a zočil jitřní zoru po nebi. Vůbec se zdá, že je Stašek na jedné straně poetičtější, na druhé straně lidovější, drsnější. Jako doklad můžeme uvést změnu v jedné z mála pasáží téměř doslova přejatých: r. 1876 — Čarodějnice dělaly ještě něco horšího, co nelze ani říci; r. 1927 — Čarodějnice ukazovaly holé zadnice. Obdobně i jinde. Tu je třeba ovšem myslit také na jistý vývoj společenské i literární etikety.

Podstatný rozdíl je také v některých jevech skladebných a slovosledných. Antepozice neshodného přívlastku v textu z r. 1876 téměř není. Zato v druhém zpracování je jí využito tak bohatě jako v tvorbě [165]básnické, např. vdovin nářek nad hrobem a malých dětí pláč; postu svatý čas. Nové, aspoň pokud jde o funkci v Staškově jazyce, jsou změny v slovosledu, a to i v jazyce postav. Ve velkém množství dokladů Stašek porušuje běžné aktuální členění větné a nový text dostává poněkud patetický ráz, který vynikne především při hlasitém čtení. Je to slovosled, s jakým se častěji setkáváme v literatuře obrozenské, když se vědomě oddaloval jazyk spisovný od jazyka lidového.

Vcelku je možno v stručnosti o jazyce A. Staška říci toto: Protichůdné tendence, které je možno v jeho próze pozorovat od počátku, jsou nejvyhrocenější v Ševci Matoušovi. Na jedné straně jsou znaky jazyka básnického, ohlasy starých obrozenských postupů a znaky jazyka sedmdesátých a osmdesátých let, na druhé straně příklon k jazyku lidovému, především v slovní zásobě. Postupně se v Staškově jazyce šíří i jevy, které se zplna rozvíjejí až v moderní próze po první světové válce. Dalo by se tu myslit na vliv rodinných příslušníků, I. Olbrachta a H. Malířové, ale těžko bychom to prokazovali.

Kdybychom měli hledat obdobu pro Staškův styl, našli bychom ji především u K. Světlé. I u ní je v šedesátých letech patrný na jedné straně vliv obrozenský, na druhé straně vliv počínajícího realismu. Světlé se tento dvojí vliv nepodařilo vyrovnat. Staškovi se to podařilo lépe.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 159-165

Předchozí Karel Hausenblas: Učební styl v soustavě stylů funkčních

Následující Jan Chloupek: Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. Horníčka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1