Z minulosti naší jazykové kultury (K jazykovému odkazu Jana Blahoslava)

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

-

Péče o kulturu jazyka sahá u nás hluboko do minulosti. Tak v době prvního velkého rozvoje spisovné češtiny ve 14. stol. jsou dokladem těchto snah Klaretovy veršované slovníky, představující pokus o vybudování českého odborného názvosloví pro všechny tehdejší obory vědění. Na samém počátku 15. stol. věnoval ve svých spisech poměrně dost místa péči o úroveň jazykových projevů mistr Jan Hus. Nové údobí v dějinách české jazykové kultury přinesl humanismus v 16. století.[1] Jeho přínos je dobře patrný zejména v literárním a jazykovém odkazu Jana Blahoslava, který zemřel před čtyřmi sty lety (24. listopadu 1571). Blahoslav, přední představitel jednoty bratrské, má závažné místo v dějinách spisovné češtiny především svým dvojím [23]vydáním překladu Nového zákona. Tento překlad byl pojat do Bible kralické, která se stala na dlouhou dobu vzorem spisovného jazyka. V souvislosti s biblickým překladem a s potřebami bratrské církve jsou i všechny další Blahoslavovy práce, mimo jiné také teoretické úvahy a praktické návody patřící do oblasti jazykové kultury. Jsou obsaženy hlavně v Gramatice české, ale dají se odvodit i z jiných Blahoslavových jazykových projevů. Abychom si poněkud přiblížili hlavní Blahoslavovy zásady v jazykové kultuře, připomeneme si jeho některé názory týkající se jazyka a stylu a v souvislosti s nimi si všimneme také jevů příznačných pro Blahoslavovu jazykovou praxi.

Kritéria, s nimiž Blahoslav přistupoval k hodnocení jazyka i jednotlivých jazykových projevů, najdeme, jak jsme se už zmínili, především na různých místech Gramatiky české, dochované v rukopise. Zde shrnul autor svá pozorování o poměrně širokém okruhu jazykových jevů vytěžených z rozmanitých projevů psaných i mluvených doby současné, ale také z literatury starší. Obecnější hodnocení souvisící s dobovými názory podává např. hned v úvodě svého Přidání některých věcí k Grammatyce České příhodných. Autorovy výklady jsou určeny „tomu, kdož chce dobře, totiž vlastně, právě a ozdobně, česky mluviti i psáti“ a jsou uvedeny chválou mateřského jazyka: od některých rozumných a učených lidí jazyk český zvláštní chválu má, že by velikou k tomu, aby ušlechtilý a ozdobný byl, snadnost měl i pro jakous zvláštní hladkost pronunciationis (‚výslovnosti‘) … i pro velikou hojnost, čímž obojím německý jazyk i jiné některé v mnohých věcech převyšuje.[2]

Všimněme si blíže tří příznačných pojmů obsažených v uvedeném dokladě (vlastnost, ozdobnost, hojnost jazyka). Z tohoto citátu je totiž dobře patrno, jak si autor představuje vytříbený, kultivovaný jazyk. Autor mluví především o těch, kdo se chtějí vlastně, právě (‚správně‘) vyjadřovat. Jde tu nepochybně o náležité užívání slov a jejich spojení, jak už bylo ukázáno v odborné literatuře dříve.[3] Je však na místě připomenout, že Blahoslav má na mysli také platnost stylistickou, kterou i jindy často bere v úvahu při hodnocení jazykových jevů: K vlastnosti slov šetření také mi se vidí, že příleží [24]i toto ještě znáti kde, kdy, komu etc. (‚atd.‘), t. na kterém místě který čas, jaké osobě, kterých neb jakých slov užívati sluší… Nebo jinak mluví sedláci v krčmě, jinak řemeslníci na verštatě, jinak řečník před právem, jinak pán poddaným etc., jinak kazatel shromážděným všechněm lidem (Grammatyka 185). Jako příklad na „nevlastní“, nenáležité vyjádření uvádí pak Blahoslav biblická spojení užitá kazatelem na shromáždění věřících v podobě ať vystrčí (tj. pán) žence na žeň svou místo ať vyšle, pošle nebo hoď sebou dolů místo pusť se dolů, sskoč dolů (Grammatyka 186).[4] Takové vyjadřování považuje Blahoslav za neslučitelné s jazykem biblickým, který v jeho pojetí patří (podobně jako jazyk jiných náboženských projevů) plně do oblasti spisovné, není vhodný pro vyjadřování citově zabarvené a má platnost společenskou. Z těchto důvodů není Blahoslav nakloněn změnám v jazyce náboženské literatury, zvláště ne takovým, které pokládá za zbytečné: Však proto také nesluší, ač by čeho kde ještě dobře a vlastně užívati jazyk dopouštěl, toho lehce zamítati. Neb by to bylo český jazyk chuditi, to jest jemu jeho vlastností i ozdob ujímati (Grammatyka 102). Z toho, co bylo dosud řečeno, lze snad vyvodit, že jsou jisté styčné body mezi názory bratrského humanisty 16. století a některými principy dnešní jazykové kultury.[5] Tak lze spojovat „vlastnost“ v Blahoslavově pojetí s moderním požadavkem funkční vytříbenosti a stylistické přiměřenosti, Blahoslavův důraz na jednotnost a celospolečenskou povahu spisovného jazyka s obdobnými principy dnešními. U Blahoslava souvisí tyto názory s vědomím o odlišnosti spisovného jazyka podle jeho úlohy od jazyka lidového, které je dáno autorovým humanistickým zaměřením (B. Havránek, Vývoj, 50).

S humanismem lze rovněž spojovat Blahoslavovo vysoké hodnocení ozdobnosti jazyka. Ozdobnost jazyka Blahoslav zdůrazňuje velmi často, hovoří např. o vlastnosti a metafoře jako o dvou studnicích krásných, mysli posluchačův neb čtenářův příjemných a libých slov a frází (Grammatyka 279), o ušlechtilém mluvení (t.). Za vhodný prostředek k zvýšení ozdobnosti jazyka pokládá zejména metafory a synonyma (t. 332). Ve shodě s tímto nazíráním je rovněž Blahoslavova jazyková praxe, dokonce i v biblickém překladu, jehož jazyk byl [25]v 16. stol. již značně ustálen. V Blahoslavově překladě čteme např. výrazy metaforické jako ústa zacpal — okrajová poznámka k spojení k mlčení přivedl Mt 22, 34; zapečetil — poznámka k slovesu potvrdil jest ve verši kdož… přijímá svědectví jeho, potvrdil jest, že J 3, 33; div se srdce jejich nerozpuklo — poznámka k verši rozzlobili se náramně v srdcích svých A 7, 54. Příklady na synonyma citujeme níže. — Ale Blahoslav jde v estetickém hodnocení jazykových jevů ještě mnohem dále: Doporučuje oživovat z estetických důvodů některé archaismy (Grammatyka 174, 178n.) a také jeho posuzování slov cizího původu bývá určováno zřeteli estetickými (Grammatyka 227). To je ovšem stanovisko dnešnímu pojetí vzdálené.[6] Sluší se však připomenout, že estetické, a tedy subjektivní hodnocení vyvažuje Blahoslav častým poukazem na kolektivní úzus, obecný zvyk kultivovaných uživatelů jazyka: šetřiti sluší zvyku dobře a uměle mluvících lidí (Grammatyka 172) je jeho hlavní zásadou. Při volbě různých výrazů doporučuje rozhodovat se podle 1. potřeby, 2. ozdoby, 3. zvyku eruditorum (‚vzdělanců‘), těch, kteříž právě a dobře česky mluví (Grammatyka 239).

K žádoucím vlastnostem jazyka patří, jak je vidět z úvodu Blahoslavových přídavků ke Grammatyce, rovněž „hojnost“, výrazové bohatství. S tím konečně souvisí i připomenuté kladné oceňování synonym. Podle Blahoslava mají synonyma z těchto příčin nejvíce užívána býti: 1. Aby smysl vyjadřovala, tak aby se lépe, snáze a plněji vyrozuměti mohlo řeči… Nezrozumí-li posluchač právě a cele jednomu slovu, zrozumí druhému, třetímu etc. … 2. Když jest věc pilná a mluvitel chtěl by rád, aby ne hned z mysli posluchačům vypadla… 3. Také se někdy tím i řeč ozdobuje, kdož by toho v náležitém místě a uměle užíval (Grammatyka 332). Bohatství a plnost ve vyjadřování doporučuje Blahoslav i v jiných souvislostech. Tak poukazuje na zjevný příklad … na latinících dobrých, kteříž, ač hojnou svou řeč a velmi ušlechtilou mají, avšak proto velmi mnoho slov řeckých nabrali a jich jako svých užívají (Grammatyka 227). Jindy varuje před pomíjením přechodníkových vazeb: Toť by bylo právě češtinu chuditi, loupiti a kaziti. Takový postup zastírá podle Blahoslava hojnost a ušlechtilost slov jazyku českého (Grammatyka 129). Blahoslav vidí [26]tedy jazykovou přednost nejen v rozvinuté slovní zásobě, ale rovněž v bohatství tvarů, jak je patrno z právě zmíněného kladného hodnocení přechodníkových vazeb. Ve shodě s tímto teoretickým stanoviskem je skutečnost, že se v Blahoslavově Novém zákoně značně rozmnožil počet přechodníků, jak na to odborná literatura už upozornila.[7] Naproti tomu slovnímu bohatství Blahoslavova biblického překladu se dosud v odborné literatuře pozornosti nedostalo. Je soustředěno hlavně v okrajových poznámkách osvětlujících a upřesňujících pomocí synonym a slov významově blízkých jednotlivé výrazy základního textu. Tak např. k verši Ptejte se na Písma J 5, 39 je připojena s odkazem na určité sloveso poznámka čtěte, rozvažujte, vyhledávejte, zpytujte. Obdobně ve verši Nebo opatrnost těla jest smrt, opatrnost pak ducha život a pokoj R 8, 6 je podstatné jméno opatrnost osvětleno v poznámce řadou slov žádost, rozumnost, chutnání, oblibování, soud, smysl, pečování, myšlení, smejšlení. Tato praxe stejně jako výše ocitované důvody pro užívání synonym ukazují autorovu snahu o sdělnost a srozumitelnost projevu. Zde Blahoslav zjevně navazuje na úsilí starší české reformace o demokratizaci spisovného jazyka.

Podobně jako celé Blahoslavovo životní dílo vyplývá i jeho vědomá péče o jazyk z reformačního humanismu,[8] který působil na kulturní život našich zemí v 16. a zčásti i 17. stol. Zásluhou Blahoslavovou zasáhl český humanismus výrazně také do dějin naší jazykové kultury.

---

[1] K tehdejší jazykové situaci u nás srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Praha 1936, 49; J. Bělič, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, 59n.

[2] Grammatyka česká od kněze Beneše Optáta a od kněze Václava Filomátesa předešlých let vydaná a nyní od J. B. P. pouysvětlená, nemálo i napravená a porozšířená (1551—1571). Vyd. I. Hradil a J. Jireček, Vídeň 1857, 159.

[3] Srov. Fr. Trávníček, Poznámky o Blahoslavově Grammatice, Sborník Blahoslavův, uspořádali Václav Novotný a Rudolf Urbánek, Přerov 1923, 202n.

[4] Kritizované výrazy jsou vzaty z českého překladu Nového zákona vydaného v Náměšti r. 1533, srov. k tomu studii Vl. Kyase, První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny, SaS 13, 1952, 141n.

[5] O principech moderní jazykové kultury srov. M. Dokulil, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, SaS 13, 1952, 135n., 139.

[6] Tyto otázky osvětluje podrobně cit. stať Fr. Trávníčka — Rovněž s archaismy (např. dlužník va významu ‚viník‘ v pozn. k L 11,4; panny ve významu ‚panicové‘ v pozn. k Ap 14,4) a s cizími slovy (senátor v poznámce k L 23,50; principátové ‚vládcové‘, potestátové ‚mocnosti‘ R 8,38) se setkáváme v Blahoslavově biblickém textu.

[7] Vl. Kyas, Přechodník minulý v Blahoslavově Novém zákoně, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, 249n.

[8] Srov. B. Havránek, K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, 96.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 1, s. 22-26

Předchozí Jan Kořenský: Výskyt variantních tvarů podstatných jmen v češtině (Na základě experimentálního průzkumu)

Následující Alena Polívková: Z jazykové poradny