Časopis Naše řeč
en cz

Úvod do fonetiky slovenčiny

Jaroslav Bartošek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Příručka Olgy Kajanové-Schulzové mající uvedený název (vydalo ji ŠPN Bratislava v roce 1970) si zaslouží pozornosti českých učitelů i studentů, neboť může sloužit jako vhodný učební text ke studiu slovenské fonetiky na našich vysokých školách. Má pro to dva předpoklady: jednak vychází metodologicky a teoreticky z české fonetické tradice (autorka se vědecky školila ve Fonetickém ústavu UK v Praze), jednak je obsahově, kompozičně i jazykově tomuto účelu velmi přiměřená.

Kniha začíná krátkou obecnou kapitolou o podstatě fonetiky a o jejím vývoji. Autorka v ní definuje předmět fonetiky, rozdíl mezi fonetikou a fonologií a uvádí jména nejvýznamnějších starších i současných fonetiků a fonetických pracovišť. V seznamu badatelů, kteří sice sami fonetiky nebyli, ale zabývali se např. otázkami správné výslovnosti, by mohli být uvedeni i Jan Blahoslav a J. Á. Komenský. Z hlediska obecné úplnosti by výčet mohl být doplněn i o představitele srbochorvatské a slovinské fonetiky.

Druhá kapitola — o řečových orgánech — je v podstatě podána tak, jak jsme na to zvyklí z prací Hálových a Sovákových: po popisu mluvního aktu jako celku věnuje O. Schulzová pozornost dýchání, fonaci, artikulaci (užívá méně vžitého termínu modifikace) a sluchu. Ve výkladu jsou některé nepřesnosti. Tak např. mozkové centrum neovlivňuje jen činnost orgánů artikulačních a auditivních (s. 14), ale i dýchacích. Při vdechu se tvoří hlásky nejen v některých švýcarských dialektech a v afrických jazycích, ale i v celé řadě dalších jazyků, např. v některých jazycích původních obyvatel Ameriky.[1]

Schéma sluchového pole má obráceně označen práh podnětu (vnímání) a práh bolesti. Práh bolesti není totiž mezi 0—10 dB, jak je uvedeno na s. 29, ale na opačné straně pole.[2]

Nejpodrobněji je v knize přirozeně zpracována kapitola o hláskách. Vychází z obecně fonetických základů a na nich podrobně popisuje inventář slovenských hlásek. Takový postup je didakticky velmi účelný, neboť pomáhá čtenáři uvědomovat si způsob utváření slovenských hlásek na celkovém pozadí daném fyziologickými možnostmi mluvidel. Autorčiny výklady o stavu slovenského fonetického bádání o dílčích jevech zároveň ukazují, kde má slovenská fonetika dosud svá bílá místa. Ačkoliv se snaží o čistý [312]fonetický pohled, přechází O. Schulzová občas i do fonologie. Klasifikace hlásek v duchu koncepce, kterou si zvolila, je totiž i fonologická. Je poněkud na závadu, že fonologická hlediska teoreticky neodděluje od fonetických a že např. uspokojivě nedefinuje rozdíl mezi jednotkami fonetickými a fonologickými, zejména mezi hláskou, její variantou (!?) a fonémem (s. 33).

Při popisu artikulace slovenských hlásek není k ilustraci použito tradičních schémat průřezu ústní dutinou s postavením mluvidel, ale méně obvyklých (podle našeho názoru i méně názorných) čar zobrazujících pouze směr pohybu jazyka. K oscilogramům, jimiž O. Schulzová znázorňuje akustickou podobu popisovaných hlásek, by bylo užitečné uvést i elementární poučení o akustice. Bez takového poučení čtenáři neznalému akustiky samotné fotografie mnoho nepovědí.

O interpretaci slovenského hláskového systému v posuzované monografii se nebudeme šířit; zájemce se může seznámit s podrobnou slovakistickou recenzí Š. Peciara ve Slovenské reči 1/1971, s. 48—51.

O seskupování hlásek ve slabiky, slova a takty a o modifikacích, jimž přitom hlásky podléhají, pojednává 4. kapitola posuzované fonetické příručky. Fyziologické výzkumy v této oblasti dosáhly značného pokroku a bylo by užitečné, aby autorka v příštím vydání citovala např. výsledky leningradského kolektivu Čistovičové o artikulačním programu vyšších prozodických celků.[3] V této kapitole se projevuje jistá nevyrovnanost mezi pasážemi z obecné fonetiky a pasážemi ze slovenské fonetiky. Např. pro sandhi (s. 85) a disimilaci (s. 88) neuvádí autorka žádný slovenský doklad, zatímco jiné kategorie jsou naopak pojaty výlučně ze slovenského hlediska.

V kapitole o prozodických prostředcích slova a věty popisuje O. Schulzová slovní a větný přízvuk, důraz, tempo, pauzu a melodii. Termínu intonace, který začíná převažovat ve většině slovanských intonologických škol a v české je již běžný jako označení pro prozodické rysy v jejich souhrnu, užívá autorka jako synonyma pro tónový průběh (melodii). I v této kapitole je několik soudů, s nimiž lze polemizovat. Autorka např. říká, že důraz je doprovázen zvýšením tónu slabiky, na níž je soustředěn (s. 94). V intonologických pracích z poslední doby se však shodně konstatuje, že s důrazem je spojeno zvětšení tónového intervalu, a to jak směrem „nahoru“, tj. zvýšením tónu, tak i směrem opačným. Velikost důrazu se v tónovém průběhu projevuje tedy především zvýšením melodického kontrastu.[4]

Neuškodilo by také zmínit se o slohotvorných činitelích jako o modifikátorech prozodických vlastností.[5]

Na knize je sympatické, že pojednává nejen o slovenské a obecné fone[313]tice, ale i o metodách fonetického výzkumu, nejstarších i současných. Jejich stručný výčet je uveden v 6. kapitole. Upozorňujeme v ní na dvě tiskové chyby: obr. č. 78 má znázorňovat postavení rtů při artikulaci á (nikoliv í, jak je uvedeno v textu pod obrázkem) a obr. č. 89 znázorňuje polohu hlasivek v klidu (nikoliv při fonaci).

Poslední, sedmá kapitola příručky je věnována významu fonetiky a jejímu praktickému využití. Mezi disciplíny, z nichž čerpá fonetika podněty a poznatky, bychom zařadili i teorii informace. Slovník fonetických termínů, uvedený na konci monografie, je opět účelný. Postrádáme v něm však např. hesla foném, šonorita a vokalita. K heslu oscilograf dodejme, že tento přístroj nejen transformuje zvukové vlny, ale současně je i zapisuje; přístroj, který pouze transformuje zvukové vlny ve světelnou křivku, se nazývá osciloskop.


[1] Srov. např. K. L. Pike, Phonetics, Ann Arbor, 1943.

[2] Srov. např. B. Hála - M. Sovák, Hlas, řeč, sluch, 1962, s. 258.

[3] Čistovič - Koževnikov, Reč’, artikuljacija, vosprijatije, 1965.

[4] Srov. např. F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, nebo T. M. Nikolajeva, Intonacija složnogo predloženija v slavjanskich jazykach, Moskva 1969.

[5] Pro slovenštinu srov. např. J. Mistrik, Štylistika slovenského jazyka, 1970.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 5, s. 311-313

Předchozí Josef Vintr: Staročeská právní terminologie do doby Husovy

Následující Alena Fiedlerová: Z druhého sešitu Staročeského slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1