Časopis Naše řeč
en cz

Staročeská právní terminologie do doby Husovy

Josef Vintr

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V nedávné době vyšly dvě publikace věnované významné oblasti staročeské slovní zásoby, a to právní terminologii. Autor obou publikací Emanuel Michálek věnoval pozornost staročeské právní terminologii již v několika časopiseckých článcích[1] a je třeba uvítat, že výsledky jeho bádání jsou souhrnně přístupny naší i světové veřejnosti v samostatných studiích. Jedna z nich, věnovaná právnímu jazyku období předhusitského i doby Husovy, vyšla v nakladatelství Academia v Praze, druhá, zabývající se hlavně právní terminologií doby předhusitské, v italské Neapoli.[2] [309]Obě práce se liší hlavně rozsahem analyzovaných pramenů: neapolská publikace má proti pražské navíc rozbor právního jazyka staročeského překladu Maiestas Carolina, neobsahuje však rozbor terminologie tzv. Knih půhonných, nejstarších česky psaných listin, dále spisů Husových, Štítného a klenotu staročeské prózy — Tkadlečka. Společný základ obou studií tvoří rozbor dvou klasických staročeských právních textů, Řádu práva zemského a Právní knihy Ondřeje z Dubé.

Autorův pohled na právní názvosloví zkoumaných památek je již vzhledem k poměrně úzce vymezenému časovému úseku v zásadě synchronní, snaží se však postihnout i vývojové tendence. Pro vyčlenění termínů z ostatní slovní zásoby užívá několika kritérií. Základní kritérium vychází z definice pojmu termín, kterou aplikuje na jednotlivé lexikální jednotky; zjištěné termíny pak dělí na vlastní a automatizované.[3] Další kritéria jsou dána systémovými vztahy formálně a významově spřízněných výrazů (odvozenina od termínu je opět termínem) a zkoumáním kontextu ve smyslu širším (právní povaha celé památky) a užším (vlastní kontext). Klasifikace jednotlivých termínů je založena jednak na slovních druzích, jednak na zařazení do určité významové oblasti (výrazy pro právo majetkové, procesní, trestní apod.).

Nejdůkladněji je probírán Řád práva zemského a Právní kniha Ondřeje z Dubé.[4] Starší památka Řád práva zemského má proti Právní knize Ondřeje z Dubé jednodušší soustavu termínů. Právní kniha užívá ve větší míře obecnějších, shrnujících výrazů, převážně však domácího původu (obeslati koho, vinník), termíny jsou jednoznačnější (mord místo staršího hlava ap.), projevuje se pro odborné texty typická tendence k jmennému vyjadřování; to vše svědčí o pokročilé již abstraktizaci právního myšlení.

Staročeský překlad Maiestas Carolina vybočuje z řady právních památek množstvím kalků a neústrojných překladů z latinské předlohy. Text byl pro překladatele značně obtížný, avšak i zde je velká část termínů živých, tvořených domácími prostředky.

V tzv. Knihách půhonných (obsahují podrobné zápisy pří na zemských soudech) je patrný další pokrok — projevuje se v nich tendence k vytváření ustálených formulí a frazeologických spojení.

Dosud vůbec nezpracovaná terminologie nejstarších česky psaných listin se od ostatních právních textů odlišuje větším množstvím přejatých slov (např. artikul, bula z latiny, clo, burgmistr z němčiny atp.). Shody v čes[310]kých termínech ukazují, že i právní jazyk listin tvoří s jazykem ostatních právních památek jednotný systém.

Z neprávnických textů, ze spisů Husových, Štítného a z Tkadlečka, jsou vybrány jen příklady nejzávažnější. Je zásluhou autorovou, že se neomezil jen na texty čistě právní a podal tak obraz prokreslenější a živější. Ukázal, že ani v jazyce těchto památek nejsou právní termíny okrajovou složkou. Mají charakterizační funkci u postav i v některých situacích (např. užití právních termínů při líčení sporu mezi Tkadlečkem a Neštěstím je prostředkem ke zvýšení dramatičnosti), u Husa mají termíny podle kontextu dokonce expresívní zabarvení.

Závěrečná kapitola přináší celkové hodnocení staročeské právní terminologie. Některé její specifické rysy, jako nejednoznačnost, víceslovnost a nesystemizovanost termínů, vynikají zvláště ve srovnání s terminologií novodobou. Autor však upozorňuje, že některé z těchto rysů postupem doby zanikají, např. mnohovýznamovost se zmenšuje se snižováním úlohy kontextu.

Obě Michálkovy studie je třeba ocenit kladně jako záslužný čin přispívající k poznání starší české slovní zásoby a jako závažný přínos moderní lexikologii z hlediska zpracování. Nejen shromážděný materiál a vyslovené závěry, ale i metodika celé práce jsou velmi poučné. Dosažené výsledky potvrdily oprávněnost systémového přístupu ke zkoumání slovní zásoby (rozpracovaného a užívaného kolektivem autorů nového Staročeského slovníku pod vedením akad. Havránka a I. Němce), neboť takový postup dovoluje stanovit objektivní kritéria přihlížející jak k systému jazyka, tak k vývoji mimojazykové skutečnosti a k společenským vztahům. Zvláště u památek s větším počtem přejatých slov má autor na zřeteli i jejich frekvenci. U přejatých termínů by bylo možno uvažovat o prozkoumání ještě jednoho pramene kromě latiny a němčiny, totiž české redakce církevní slovanštiny (např. termíny základ ‚zástava‘, náměstník, ‚dědic‘ jsou již čes.-csl.).[5]

K práci samé lze těžko mít nějaké zásadní kritické poznámky, uvedeme jen několik připomínek technického rázu: Mnozí čtenáři by jistě uvítali seznam použité literatury nebo alespoň seznam edic užitých pramenů a u přehledného a praktického rejstříku termínů jejich překlad do latiny nebo do některého světového jazyka. Doufáme, že autor užije svých zkušeností i při průzkumu jiné oblasti staročeského odborného názvosloví a přiblíží tak — stejně jako to učinil uvedenými pracemi — novodobému čtenáři nejen jazyk starých Čechů, ale i způsob jejich myšlení a svět, ve kterém žili.


[1] Viz např. E. Michálek, K českým překladům Karlova zákoníku, Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 151—153; týž, K slovní zásobě tzv. Soběslavských a Staropražských práv, Listy filologické 80, 1957, s. 246—252; týž, K slovní zásobě a právní terminologii Knih devaterých, Právněhistorické studie 7, 1961, s. 303—314; týž, O ustálených spojeních v staročeských právních památkách, Právněhistorické studie 11, 1965, s. 87—93.

[2] E. Michálek, Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, Rozpravy ČSAV, 80, seš. 2, Praha 1970, 74 s.; týž, Z české právní terminologie doby předhusitské, sv. Annali dell’ istituto universitario orientale, sezione slava, Napoli 1969, s. 61—104.

[3] Srov. B. Havránek, heslo Terminologie v Ottově slovníku naučném, Dodatky VI/1, Praha 1953, s. 1074n.; zahrnuto též do sb. Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 81. — O staročeské právní terminologii viz též v Havránkově Vývoji spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. II, Praha 1936, s. 29n., 45, 48.

[4] Bližší údaje o edicích a rukopisech všech zde uvedených památek uvádí Staročeský slovník, úvodní stati a zkratky pramenů, Praha 1968, s. 50—118.

[5] Srov. F. V. Mareš, Česká redakce církevní slovanštiny v světle Besěd Řehoře Velikého, Slavia 32, 1963, s. 440.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 5, s. 308-310

Předchozí Jaromír Spal: Místní jména na Moravě a ve Slezsku

Následující Jaroslav Bartošek: Úvod do fonetiky slovenčiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1