Rodová platnost substantivních citátových výrazů

Josef Hrbáček

[Short articles]

(pdf)

-

Citátové výrazy jsou výrazy cizího původu — zpravidla souslovné —, které se používají v českých jazykových projevech v původní podobě: lapsus linguae, modus vivendi, raison d’​être, chef d’oeuvre, happy end, fair play apod. Citátové výrazy se sice nestávají integrální součástí domácí slovní zásoby jako slova přejatá, ale musí se nějakým způsobem začlenit do českého textu. Jisté těžkosti mohou nastat zvláště se začleněním citátových výrazů substantivní povahy, má-li se vyjádřit rodová shoda.

Citátové výrazy si ponechávají původní grafickou podobu a v podstatě také výslovnost, která bývá modifikována podle fonologického systému češtiny poměrně jen málo (přizpůsobuje se přízvuk a nedodržují se vždy přesně zvukové vlastnosti hlásek odlišných od hlásek českých). Po stránce mluvnické se substantivní citátové výrazy do domácího textu začlenit musí. Začleňují se však převážně jen syntakticky. Tvaroslovné důsledky syntaktického začlenění se mohou projevit pouze u těch výrazů, které lze zařadit do některého skloňovacího vzoru a které jsou tedy schopny přijímat české koncovky. Víceslovné citátové výrazy mají jen zřídka schopnost vyjadřovat pád českou koncovkou (srov. např.: „poctivým starým happy endem“). Je-li citátový výraz rozvíjen českým přívlastkem, vyjadřuje se pád vždy na tomto přívlastku.

Často je v textu potřebí vyjadřovat mluvnický vztah shodou se substantivními citátovými výrazy. Je otázka, jakým způsobem se má přitom vyjadřovat zvláště shoda rodová, protože cizí podstatná jména, která jsou částmi citátových výrazů, se do českého rodového systému nezařazují, ba někdy jmenný rod v původním jazyce ani vůbec nemají. Úzus není, jak se dá očekávat, jednotný. Rodová shoda se vyjadřuje i u téhož výrazu různě: umělecký faux pas (F. X. Šalda) — ohromné faux pas (Obrana lidu); ztratily svoji raison d’​être (F. X. Salda) — ztrácí svůj raison d’être (K. Chvatík). I jinde je kolísání, např. chef d’oeuvre se chová jako; jméno středního rodu („básnické chef d’oeuvre Puškinovo“), ale také jako jméno mužské; modus vivendi jako jméno mužského rodu i jako jméno středního rodu („tento modus vivendi“ — „jakési modus vivendi“) atd. Způsob rodové shody s citátovými výrazy je určován, jak se zdá, především těmito činiteli: 1) mluvnickým rodem českého substantivního ekvivalentu, 2) způsobem zakončení základní (substantivní) části citátového výrazu nebo i celého citátového výrazu, 3) původním rodem základního substantivního výrazu. Uplatnění tohoto posledního činitele však vyžaduje znalost cizích jazyků a je omezováno tím, že některé jazyky nerozlišují mluvnický rod substantiv (např. angličtina). Materiál, který jsme měli k dispozici, ukazuje, že poslední činitel se uplatňoval dříve větší [58]měrou než dnes (např. F. X. Šalda téměř vždy vyjadřoval rodovou shodu podle původního rodu příslušného substantivního základu).

Jednotný úzus rodové shody s citátovými výrazy nelze očekávat proto, že jednotliví činitelé nemusí ukazovat ke stejnému druhu rodové shody. Činitel první pak ani sám o sobě k jednotnému úzu vést nemůže, protože českých ekvivalentů k určitému citátovému výrazu může být v povědomí i téhož uživatele více a mohou mít různou rodovou příslušnost, např. faux pas = chybný krok (m.), nevhodné chování (n.), chyba (f.) apod. Z uvedených činitelů rodové shody se dnes jako systémový prosazuje hlavně činitel druhý, tj. způsob zakončení základní části citátového výrazu. Ten je rozhodující i pro jmenný rod cizích slov přejatých. Je příznačné, že ani tam, kde je v rodové shodě kolísání, nebývá možná nebo alespoň obvyklá shoda jakákoli. Zpravidla převládá více nebo méně jeden typ rodové shody. Způsob zakončení citátového výrazu omezuje možnosti rodové shody, ale neurčuje většinou druh shody jednoznačně. Zakončení citátového výrazu fair play je podle výslovnosti [fér plej] příznačné pro rod mužský nebo ženský. Fakt, že se výraz fair play vyskytl v našem materiálu jen se shodou v rodě ženském, ukazuje na vliv prvního z uvedených činitelů, tj. na vliv rodové platnosti českého překladového ekvivalentu (hra), který se systémově uplatňuje v mezích určovaných činitelem základním (způsobem zakončení).

Je však nutno dodat, že způsob zakončení citátového výrazu (jeho základní části) se uplatňuje jako hlavní činitel u citátových výrazů ustálených, kterých se častěji užívá (jsou interindividuální). U cizích výrazů neustálených, jichž je v jazykovém projevu užito ad hoc (individuálně), je úzus rodové shody ještě mnohem rozkolísanější než u citátových výrazů. Uplatňují se tu totiž více činitelé, kteří stojí mimo systém jazyka. Jsou to zejména původní rod základního substantiva a rod jeho českého překladového ekvivalentu. Jestliže se dnes uplatňuje u ustálených citátových výrazů při určování jejich rodu nejsilněji činitel systémový (způsob zakončení substantivního základu), svědčí to o tom, že citátové výrazy nejsou chápány jako jinojazyčné části textu, nýbrž jako výrazové prostředky patřící již k lexikálnímu systému češtiny. Vyznačují se však tím, že nesplývají s domácí slovní zásobou, nezačleňují se do ní (až na malé výjimky) formálně. Jde o výrazy internacionálního charakteru, které tvoří zvláštní, uzavřenou skupinu slovní zásoby a které mají ve svém jádru frazeologický charakter.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 1, pp. 57-58

Previous Jiřina Novotná: Za profesorem Bohuslavem Hálou

Next Igor Němec: Alfa a omega